Článek
Renomovaný pražský advokát, pro kterého byla jeho práce posláním, se narodil 10. září 1932 do právnické rodiny. Když se jako mladík rozhodoval, jakým směrem se budou jeho kroky ubírat, zvolil si po vzoru svého otce a dědy práva. Otec však z jeho volby nadšený nebyl. Když v roce 1951 přinesl domů přihlášku na právnickou fakultu, dostal facku. V době politických procesů nemohl synovu volbu pochopit.
Otakar se nenechal odradit, dostal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou úspěšně dokončil. Do roku 1968 se z advokáta vypracoval až na soudce Nejvyššího soudu. Jako advokát řešil řadu případů. Tehdy zažíval pocity profesního uspokojení nad drobnými spory. „Byly to vnitřní, prožité, možná i trochu zveličené pocity, že jste někomu pomohl. Člověk si je střádal a jedině z nich vlastně mohl žít. A jeho práce měla smysl,“ hodnotil své kariérní začátky v roce 1994.
Nebyly to jen libé pocity, které začátky jeho právnické kariéry provázely. Setkal se i s případem, u kterého byl vděčný za to, že byl přidělen jeho kolegovi. Vzbuzoval v něm totiž bytostný odpor. V době, kdy působil v jednom slovenském městečku, se řešil případ hrobníka, kterého podezírali z rozkrádání majetku. „Choval množství tučných vepřů, přitom měl jen nepatrný záhumenek. Při vyšetřování se ukázalo, že zkrmoval mrtvoly. Jednání toho člověka, žijícího v primitivních podmínkách, bych si snad ještě vysvětlil, ale fascinovala mě na tom spíše bezmocnost takový skutek nějak pojmenovat. Paradoxně v trestním řádu na takovou věc ani nebyl žádný paragraf. Z profesního hlediska to vlastně pro advokáta byl dobrý kšeft, tomu člověku se totiž nic moc stát nemohlo. Že chodil v noci po hřbitově a vytahoval mrtvoly z rakví, to se dalo postihnout pouze jako výtržnictví. V tomto případě mě děsila představa fyzického, téměř důvěrného kontaktu, který advokát má se svým klientem. Bere si vaše cigarety, půjčuje si od vás tužku, jíte společnou svačinu…,“ sdělil v rozhovoru pro Magazín Mladá fronta Dnes.
V 60. letech se ze Slovenska vrátil do Prahy, kde působil v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti. Po svém jmenování do pozice soudce Nejvyššího soudu v roce 1968, se významně angažoval v rehabilitacích nespravedlivě odsouzených. Jenže přišla normalizace a Otakar byl odejit. Vrátil se k advokacii a stal se obhájcem, jehož jméno se začalo spojovat s obhajobou disidentů, umělců a intelektuálů, kteří se postavili proti totalitnímu režimu. Obhajoval například Pavla Landovského, Hanu Marvanovou nebo členy undergroundové skupiny Plastic People of the Universe. Jako advokát uměl skvěle argumentovat, vždy se snažil držet určitý nadhled.
Během své advokátní praxe obhajoval i vrahy. S jejich obhajobou neměl problém. Věřil, že v každém z nás je něco dobrého a že i takoví lidé potřebují nějaké zastání. Neusiloval o to znát pravdu, zda je klient nevinný. Kdyby věděl, že je klient vinný a on měl trvat na tom, že je nevinný, těžko by se mu pracovalo. Vždy usiloval především o zachování pravidel.
To, s čím měl problém, bylo to, že s přibývajícím profesionálním renomé byl nucen obhajovat lidi, o jejichž morálních kvalitách výrazně pochyboval. „Takzvané lepší, slušné lidi. Vadil mi jejich blazeovaný přístup – já jsem si tě sjednal jako takového kašpárka, tak se snaž. (…) Mně hlavně vadili ti různí šmelináři, veksláci, mladí úspěšní muži se svými mercedesy, s výrazy neviňátek a statisícovými částkami získanými ne přičinlivostí, ale určitou dávkou drzosti,“ přiznal otevřeně v roce 1994. „Často najdete spíš něco dobrého na jednoduchém vrahovi než na dosud netrestaném inženýrovi, který tluče manželku. Když konečně žena po deseti letech dostane kuráž a oznámí ho, přijdete na to, že tenhle na první pohled svatoušek je absolutně bezcharakterní člověk, který kromě toho, že kope manželku, šidí všechny možné věci,“ dodal.
Po roce 1989 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu ČSFR a následně i Nejvyššího soudu ČR. Usiloval o změny v justici. Jenže pocit z dobře vykonané práce se mu nedostával. V roce 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti, ale přišlo rozčarování. Politika mu byla cizí. Poté, co neprosadil svou reformu justice, odešel ze Zemanovy vlády. To už se rýsovala jeho další životní výzva. V roce 2000 byl jmenován prvním veřejným ochráncem práv. V roce 2006 byl v této funkci potvrzen i pro další šestileté období. Ke svému postu ombudsmana přistupoval zodpovědně, snažil se dělat jakéhosi prostředníka mezi občanem a státní mocí. Zaměřil se mimo jiné na zlepšení podmínek v ústavech sociální péče, prosazoval právo na informace, pomáhal pozůstalým získat přístup ke zdravotnické dokumentaci. Snažil se také například nezávisle prošetřovat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách.
Otakar Motejl byl považován za neúplatného člověka. „Moje profesionální krédo bylo přinutit stát, aby pravidla – ať už jakákoliv – která si dal, dodržoval. A to nutně předpokládalo, že je budu dodržovat i já. Takže spíše než že bych byl tak mravný, jsem byl umravňován okolnostmi. Nejsem žádný anděl ani hrdina,“ sdělil Magazínu Mladé fronty Dnes.
Muž, který byl znám svou noblesou, smyslem pro humor a neúnavností sloužil své práci neúnavně až do 9. května 2010, kdy po náhlé krátké nemoci zemřel v brněnské nemocnici. Bylo mu 77 let. Se souhlasem jeho dcery Kateřiny Kulíškové byl po jeho smrti založen Fond Otakara Motejla, který finančně podporuje české neziskové organizace bojující proti korupci. Letos mu prezident Petr Pavel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Zdroje:
1) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
