Článek
Předsedkyně Svazu dramatických umělců, členka ÚV KSČ a dlouholetá herečka vinohradského divadla se narodila roku 1928 jako nejmladší ze 4 dětí. Když v pouhých devětatřiceti letech umřel její tatínek na otravu krve, její mamince nastaly krušné časy. Rozhodla se s dětmi přestěhovat do hlavního města, kde vedla hostinec.
Hospoda na Žižkově v ulici U rajské zahrady, která se stala zdrojem rodinného příjmu, byla křižovatkou všech sociálních skupin. Jejich štamgasty byli jak vysocí úředníci, tak řemeslníci, ale i žebráci, kteří tu a tam přišli pro zbytky či prostitutky z hodinových hotýlků. Jiřina tak byla svědkem mnoha lidských osudů a postupně se v ní formovalo sociální cítění.
Dospívající dívce se změnil svět, když se zamilovala do venkovského učitele Antonína Pavlíčka. Ten si ale čtrnáctileté dívenky moc nevšímal. Až když jí bylo šestnáct let, konečně si jí začal více všímat a platonická láska přerostla ve vážný vztah. Malovala si, že bude učitelkou jako on a že jednou budou mít 4 děti. Jejich vztah sice nevydržel, nicméně si na něj vzpomněla vždy, když se v životě cítila osamělá.
Po vzoru své první velké lásky studovala učitelský ústav, nicméně školu nedokončila. Ještě před maturitou odešla na Státní konzervatoř v Praze, kde studoval i její starší bratr Václav. Konzervatoř se posléze přejmenovala na DAMU. Po jejím absolvování se roku 1950 poprvé objevila před kamerou v adaptaci románu Aloise Jiráska Temno. Do roku 1989 se objevila celkem v patnácti celovečerních filmech a několika televizních filmech a seriálech (např. Žena za pultem či Okres na severu). Vedle toho hrála 40 let ve vinohradském divadle.
Jiřina Švorcová ve filmu Temno
Ve vztazích to Jiřina neměla nikdy jednoduché. Poprvé se vdala v roce 1949, ještě před dokončením školy. To už byla od roku 1946 členkou komunistické strany. Jejím vyvoleným se stal dirigent Jindřich Rohan, se kterým se seznámila na kulturní brigádě v Jugoslávii, kde jako studentka bavila odborářské rekreanty.
Bylo jí pouhých 21 let, když mu řekla své ano. Na manželství ale nebyla ještě zralá. Rozvedli se po třech letech. Nemalý podíl na krachu jejich manželství měla její dominantní tchýně, která s nimi nějaký čas žila v jedné domácnosti. „Zatímco jsem byla rok v angažmá mimo Prahu, tak jeho matka obsadila ložnici, ve které spal. Když jsem se vrátila do Prahy, myslela jsem si, že odjede, ale ono to tak už zůstalo, což bylo pro mě nepochopitelné. Dokonce jsme pak byli i v nějaké manželské poradně, a když jsem to tam řekla, byl velmi překvapený a zeptal se mě, proč jsem mu to neřekla. Nejhorší pro mě bylo, že ho vůbec nenapadlo, že mi to vadí,“ uvedla v knize Jiřina Švorcová osobně.
V dobách, kdy její tchýně spala v její posteli a ona musela spát v obýváku, tiše zuřila. Doufala, že manželovi, který spal v ložnici vedle své matky, samotnému dojde nevhodnost celé situace. Ale nestalo se. A tak raději než doma byla Jiřina v divadle, kde se platonicky zamilovala do svého kolegy, herce Zdeňka Řehoře, kterého jistě znáte jako hajného z Krkonošských pohádek. On její city opětoval. Tehdy se rozhodla být ke svému muži upřímná. „Zachoval se velice moudře. Nechal mě, aby to odeznělo. Nedělal žádné scény, prostě nic a po čase jsme se dali zpátky dohromady.“
Manželství se ale stejně za rok rozpadlo kvůli Jiřímu Valovi, do kterého se Jiřina zamilovala, což Zdeněk Řehoř herečce nemohl odpustit. S hercem Jiřím Valou měla Jiřina osmiletý bouřlivý vztah. „On miloval ten proces dobývání a zamilovávání se. A věřím, že to vždycky bylo spontánní a pravdivé,“ vzpomínala na muže, kterého označila za svého nejlepšího milence. Definitivní tečku jejich vztahu dal poměr s její tehdy nejlepší kamarádkou Jiřinou Jiráskovou, která tak podvedla svého muže Jiřího Pleskota.
Jiřina Jirásková
Nejhlubší vztah měla Švorcová ke svému druhému manželovi Voloďovi. Potkali se už ve středním věku, zvládli spolu ustát mnoho těžkých chvil. A jak se vlastně dali dohromady? Akademický malíř Vladimír Šolta jí jednoho dne roku 1964 zavolal, že by potřeboval, aby mu recitovala na jedné vernisáži. Pozvala jej do svého bytu na Malé Straně. Když dorazil, suverénní muž v bílé košili ji okamžitě zaujal. Z jejich spolupráce se celkem rychle zrodila velká láska, která trvala až do jeho smrti v roce 1977.
„Nebylo to jednoduché soužití, Voloďa měl i své horší stránky, ale pro jeho vzácné vlastnosti nebylo možné mu je neprominout. Člověk jej prostě musel mít rád,“ popisovala herečka svého druhého muže. „Ani já jsem pro něj nebyla ve všem ideální partnerka. Byl by potřeboval ženu, která by se mu cele věnovala a žila jen pro něj a jeho práci. Problém byl v tom, že on by asi takovou vedle sebe nesnesl. Jako já bych zase nesnesla vedle sebe muže, který by obskakoval jenom kolem mě, který by neměl tvůrčí jiskru, svůj tvůrčí cíl,“ dodala.
Vladimír byl pro ni mužem, kterého si velmi vážila. Byl velice vzdělaný, velkorysý a přátelský. Měl ruské kořeny, spojovalo je levicové smýšlení, oba byli zapálení pro partaj. Milovala jej, tudíž byla ochotná snášet i jeho zálibu v alkoholu. Věřila, že ho z toho vyléčí. „Vůbec jsem si neuvědomovala, co to je, a když už jsem věděla, že to je alkoholismus, tak už bylo pozdě. Už jsem byla zamilovaná a existoval tady vztah. Myslím si, že jsem mu do velké míry pomohla.“
Jejich vztah ukončila až tragédie, která se stala roku 1977. Tehdy se její muž vracel ze studia, kde měl nějakou oslavu. Doma upadl na schodech a spadl na hlavu. Po jeho smrti zdědila vilu na Ořechovce, kterou postavil Vladimírův otec. Tím ji vlastně zabezpečil na stáří. Paradoxem je, že její první tchýně mohla být její sousedkou. Uvažovala totiž o nákupu vily na Ořechovce, ale nakonec si to kvůli vysoké ceně rozmyslela. O peníze pak přišla při měnové reformě.
A jak se Vladimírova rodina dostala k takto lukrativní nemovitosti? Vladimírův dědeček šel kdysi vandrem po světě, až se jednoho dne zamiloval do ruské dívky, se kterou se oženil. Jejich syn Jiří se v roce 1923 vrátil do Československa, kde jako inženýr pracoval v plzeňské Škodovce. Vypracoval se dokonce na pozici ředitele. Za vynález hydraulického lisu byl štědře odměněn, tudíž si mohl postavit v Praze na Ořechovce vilu, která po smrti jeho syna připadla Švorcové. Ta si do vily nastěhovala rodinu svého bratra Václava a přepsala na něj podíl na vile. „Vůči rodině jsem nikdy neskrblila, když jsem měla z čeho dávat.“ Díky tomu nebyla ve stáří sama. Její manželství zůstalo bezdětné.
Roku 2011 se její zdravotní stav natolik zhoršil, že byla umístěna do pražské léčebny dlouhodobě nemocných, kde ve věku 83 let zemřela. Na jejího bratra tak čekalo štědré dědictví. Rok před svou smrtí cenila herečka vilu na několik desítek milionů: „Celkovou cenu celého domu nevím, ale kdyby se počítala zahrada, stromy, tak třicet milionů, možná i víc. Dnes už jsou velikánské rozdíly, a když se kdysi jednalo o dědictví, tak dřeviny v zahradě byly skoro dražší než celý barák.“
Dva roky po její smrti zemřel i její bratr Václav, nemovitost tak připadla jeho synovi Janovi. Podle odhadů Blesku má vila v současnosti hodnotu zhruba 70 milionů, Švorcová tak rodinu svého bratra zabezpečila na mnoho let dopředu.
Zdroje:
1) GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Jiřina Švorcová osobně. [1]. V Praze: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
2) ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.
