Článek
Vytvořil sice pouze 3 filmy, nicméně co film, to velký úspěch. Jak říká, vrhá se jen do těch projektů, které ho silně emočně osloví. Nevadí mu čekat na okamžik, kdy se dle jeho slov do nějakého námětu zamiluje.
Do světa kinematografie se zamiloval už ve svých šesti letech, kdy utekl ze školky, aby mohl v kině vidět Vinnetoua. Tehdy se zrodila jeho celoživotní láska k pohyblivým obrázkům a příběhům na filmovém plátně. Tenkrát, kdy vstupenky byly ještě za lidové ceny, chodil do kina i třikrát denně. Když se pak ve svých čtrnácti letech měl rozhodnout, jakým směrem se bude jeho profesní život ubírat, Střední filmová škola v jihočeských Čimelicích byla pro něj jasnou volbou.
Když se v 70. letech dostal na školu v poklidném jihočeském městečku, splnil se mu sen. Brzy ale přišlo vystřízlivění. Na internátu se totiž už od prvního dne stal obětí brutální šikany od kluků z vyššího ročníku. Docházelo zde k takzvanému mazáctví. Ti, co byli o stupeň výš, používali fyzické násilí jako nástroj moci vůči mladším studentům. A ti, co zaťali zuby a ustáli první ročník, si pak vybíjeli svou frustraci na nováčcích.
Hned první den dostal Václav pěstí do břicha. Ve svých patnácti letech vypadal na dvanáct, stal se pro ně tak vyhledávaným cílem. Asi nejhorším zážitkem pro něj byl den, kdy zůstal na internátu sám a kluci z vyššího ročníku za ním přišli na pokoj. Vylili mu na hlavu inkoust, přiměli jej svléknout se a odtáhli ho do sprch. Naházeli mu pod nohy skleněné lahve od limonád a nutili ho chodit ve střepech. Do toho jej pod ledovou sprchou třískali hadicí tak dlouho, dokud neupadl do bezvědomí. Následující den nemohl chodit a odlepoval od sebe pyžamo, které se na něj přilepilo, když z něj v noci tekla krev.
Problém s šikanou na internátu se začal řešit až zhruba rok poté, co už byl Václav v Praze na FAMU. Jednoho studenta totiž museli převézt do nemocnice poté, co mu někdo zlomil obě ruce. Až poté začalo vyšetřování, jehož výsledkem bylo udělení podmínečného trestu za těžké ublížení na zdraví. Na internátu šikaně neušel nikdo, nicméně nikdo nic neřekl. Byli ochromeni strachem.
Brutální zážitky na Václavovi zanechaly stopy. Zatvrdil se, že už si nenechá od nikoho nic líbit, stal se z něj rváč. Nebyl schopný k někomu vyjádřit city, dlouho pak v sobě hledal sebevědomí a empatii. Neschopnost citové otevřenosti stála za rozpadem několika jeho vztahů. Trvalo to zhruba 10 let, než se s tím dokázal srovnat.
K tomu, aby se dokázal srovnat s tím, co prožil, mu pomohla umělecká tvorba. Na FAMU, kde studoval produkci, získával první filmařské zkušenosti, díky Milanu Šteindlerovi, kterého poznal na škole, se dostal do divadla Sklep a stal se jeho členem. Dělat produkci divadlu Sklep byla náročná práce. Jak s oblibou říkává, bylo to jako dělat produkci na hřbitově - máte hodně lidí pod sebou, ale nikdo vás neposlouchá. Ukočírovat soubor zhruba čtyřiceti alkoholiků bylo skoro nad jeho síly. Nicméně to zvládl, začal se projevovat jako rozený lídr. Stihl se i vyučit promítačem. Tato profese mu pak umožnila vidět tisíce filmů.
Milan Šteindler a Tomáš Vorel
Láska k filmům jej přivedla po škole na Barrandov, kde dělal asistenta produkce, později zástupce vedoucího produkce. Kromě filmové tvorby ho ovlivnilo také přátelství s Václavem Havlem, se kterým se seznámil v roce 1986. Bylo to potom, co jej v roce 1982 vyhodili z FAMU, když odmítl vstoupit do strany a naivně se snažil soudruhům vysvětlit, že je myšlenka komunismu utopická. Do strany se jej snažil dostat vlastní otec, který byl komunistou. Chtěl, aby z něj něco bylo. To samozřejmě mezi otcem a synem vedlo ke konfliktu. Na školu se ale Václav nakonec vrátil. Jeho otec našel díru ve vysokoškolském zákonu a díky administrativní chybě získal opět status studenta. Po této zkušenosti se nicméně stal zarytým antikomunistou.
Václav Havel
Po roce 1989 zastával funkci generálního ředitele Filmového studia Barrandov. V této pozici byl sedm let. Hned zkraje svého působení musel řešit vážné problémy. Jelikož stát přestal Filmové studio financovat, musel proto propustit dvě třetiny zaměstnanců a výrazně snížit produkci filmů, aby se vyhnul bankrotu. Získal si tak nelichotivou pověst. Barrandov byl privatizován a Václav se stal jedním z akcionářů. Finanční problémy se s Barrandovem táhly dlouho. Nakonec byl Václav ze své funkce generálního ředitele odvolán.
I nadále však působil v kulturní oblasti. V letech 2000–2004 byl manažerem uměleckého sdružení Tvrdohlaví. Aktivně organizoval mnohá kulturní dění, organizoval vojenské přehlídky veteránů, pomáhal s přípravami oslav konce 2. světové války v Praze a v Plzni. Pomáhal také s kulturním programem při pražském summitu států NATO. Stal se jedním ze 4 zakladatelů aktivních záloh armády České republiky, dostal se i k účasti na zahraničních misích. Dosáhl hodnosti majora. Jelikož mu už bylo 65 let, je nyní ve výslužbě.
Jak říká, do aktivních záloh nešel proto, že by miloval zbraně, či toužil mít maskáčové pyžamo, v současné armádě vidí pokračovatele vojáků, kteří bojovali za svobodu tohoto národa. Vojenské zkušenosti a zájem o vojenství se odrážejí i v jeho filmu Tobruk z roku 2008.
Myšlenka na natočení válečného dramatu se v něm zrodila poté, co mu jeden kamarád půjčil knihu Rudý odznak odvahy. Příběh o tom, jak válka dokáže zlomit člověka, a ten je pak nucen hledat svou vlastní sebeúctu, ho velmi zaujala. Příběh ho inspiroval k napsání scénáře o československé jednotce v severní Africe. Ještě než začal točit, museli si herci projít tvrdým vojenským výcvikem. Marhoul totiž chtěl, aby herci nehráli, ale své role prožívali. K tomu bylo nutné, aby měli nějakou osobní zkušenost. Během natáčení pak téměř tři měsíce spali v poušti ve stanech. Spát v hotelu směl pouze štáb.
Ve filmu Tobruk se promítla myšlenka vnímání zla mezi lidmi. To, čím si Marhoul prošel během dospívání na internátě, se pro něj stalo zdrojem inspirace v jeho umělecké tvorbě. Jeho špatné zkušenosti se promítly i do jeho filmu Nabarvené ptáče. Příběh o židovském chlapci, který je zasazen do období druhé světové války, zaujal svou děsivou formou. Snímek plný krutosti vyvolává mnoho bolestných otázek o víře, předsudcích a o tom, čeho všeho je člověk schopný.
To, kolik zla se v člověku může nacházet, Marhoul neřešil jen ve své filmové tvorbě, tato otázka se k němu vkradla i v osobním životě. Stalo se tak v době, kdy zjistil, že jedno z jeho 4 dětí se setkalo na základní škole s kyberšikanou. Jeho syn byl svědkem útoku na spolužáka, který si ostatní natáčeli na mobil a vyhrožovali, že dají záznam na internet. Jeho syna to velmi zasáhlo, Marhoul se proto vydal do školy situaci řešit. V těchto projevech totiž vnímá zárodky zloby v člověku, která může přerůst do patologické demonstrace moci zla. Ke svému překvapení zjistil, jak moc synova škola šikanu podcenila. Jeho syn byl nakonec přeřazen do jiné třídy.
Bohužel realita školství je taková, že oběť šikany často skončí v jiné třídě či v jiné škole. Agresorům se kvůli nízkému věku, vlastně nic nestane. Své o tom ví také rodina herce Martina Dejdara. Kvůli šikaně hercova syna Matěje se manželka Martina Dejdara s dětmi na čas odstěhovala na Floridu. Herec chtěl rodinu ochránit, přestěhoval je proto někam, kde je nikdo nezná. „První věc byla škola. Šli jsme do školy, protože to bylo jasné, bylo to přes maily, takže ten průkazný materiál tam byl. Přestože pan ředitel tam byl skvělý, tak oni s tím nemohli žádným způsobem něco dělat. Klukům bylo dvanáct,“ vzpomínal Dejdar.
Martin Dejdar s manželkou Danielou
Bohužel, odborníci varují, že takových případů, kdy se dítě setká se šikanou, přibývá. Roste kriminalita dětí a nikdo moc dobře neví, co s tím. Zvyšuje se nejen počet případů ublížení na zdraví a loupeží s vážnými následky nebo nebezpečného vyhrožování, ale také pohlavního zneužití, znásilnění a dokonce i vražd.
„Zvyšující se agresivitu můžeme sledovat nejen u dětí a mládeže, ale ve společnosti obecně. Týká se to nejen verbálních projevů, ale také fyzického násilí,“ uvedla minulý rok nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová. „Ve hře je jistě více faktorů, například kritická nedostupnost kvalitní psychologické a psychiatrické péče, neřešená šikana, selhávání výchovných procesů, nedostatek vhodných sociálních kontaktů s vrstevníky nebo vliv sociálních sítí,“ dodala.
Co na to říci? Zlo v lidech bylo, je a bude. Ve světě moderních technologií se zlo dostává do nového rozměru. Lidé mívají na sociálních sítích pocit větší anonymity, vůči druhým si dovolí to, co by si z očí do očí netroufli. Postupně se otrkávají a ztrácejí zábrany. Čím dříve získají zkušenost, že se jim za projev agrese nic nestane, tím hůře. Během posledních let se toho stalo tolik, že lidé už vůči některým projevům začínají být otupělí. Je dobře, že vznikají filmy typu Nabarvené ptáče, které vyvádí lidi z apatie.
Zdroje:
4) Na plovárně
5) 13. komnata Václava Marhoula
