Článek
Když se během sametové revoluce začal objevovat na televizních obrazovkách Václav Havel, někteří možná netušili, kdo to je. Pro většinovou společnost tento dramatik a disident nebyl moc známý. „Havla do Charty vlastně lidi moc neznali a ani pak se o něm u nás moc nevědělo. I já jsem si až do roku 1975 myslel, že je v emigraci,“ vzpomínal písničkář Jaroslav Hutka.
V době pražského jara byl Havel jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem, což se mu po potlačení pražského jara vymstilo. Jeho díla se nesměla v Československu vydávat a hrát, nicméně v zahraničí sklízel uznání. To pro něj znamenalo finanční jistotu a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
Když pak roku 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény, nezůstal lhostejný. Po uvěznění lidí z okolí undergroundové slupiny The Plastic People of the Universe byl jedním z těch, kteří založili občanskou iniciativu Charta 77, která byla zaměřená na dodržování lidských práv. Havel se stal jedním z prvních mluvčích Charty, následkem čehož pak strávil v roce 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě.
V té době také vznikla „hymna“ sametové revoluce, kterou napsal Havlův přítel, písničkář Jaroslav Hutka. Tehdy na Havlovo přání nepodepsal text Charty 77. „My máme už podpisů dost a ty s Třešňákem ještě hrajete, takže my budeme podpisovat, vy budete hrát a my toho bolševika obklíčíme,“ sdělil mu tehdy Havel. Mylně si tehdy prý oba mysleli, že text Charty 77 stejně po nějaké době zapadne. „Když byla Charta začátkem ledna uveřejněna a Havel uvězněn, fízlové se vrhli hlavně na chartisty. Mně okamžitě přibylo koncertů a někdy v březnu jsem na té věčné šňůře po republice přespal u rodičů v Olomouci. V poledne, když jsem vstal a seděl v kuchyni nad kávou, tak mě to napadlo. Během hodinky jsem měl píseň hotovou,“ vzpomínal Hutka pro Aktuálně.cz. Tak se zrodila píseň Havlíčku, Havle, která porovnává Havlův život s osudem Karla Havlíčka Borovského. Následně na Hutku začala tlačit StB, aby emigroval. Což roku 1978 učinil.
V době, kdy byl Havel ve vězení, psal svým blízkým dopisy. Jedním z těch, které kontaktoval, byl i Jiří Suchý, ke kterému vzhlížel. „Původně byl Václav Havel náš velikej fanda. Dokonce v době tvrdýho disentu jsem od něj našel ve schránce dopis v délce asi osmi stran, kterej napsal v nějaký rozverný náladě. Vyznával se v něm z obdivu ke mně. A z vězení mi vzkázal, když vyšla Kytice jako trojalbum, jestli bych mu ho nemohl věnovat,“ vzpomínal Jiří Suchý ve svém knižním rozhovoru roku 2016. V dopisu stálo: „Milý Jiří, sedím u přátel a poslouchám spoustu starých pásků s vašima písničkama a jsem hrozně naměkko. Uvědomujeme si, že jste skutečně ten hlavní člověk, který tvořil – aniž to asi tušil – atmosféru doby, v níž jsme se (jako generace) formovali. To vysvětluje taky můj celoživotní ostych před Vámi – jistě jste si toho všiml – musel jsem se vždycky ožrat, abych byl před Vámi přirozený… Právě dozněla Obnošená vesta a zní Láska nebeská.“
Jiří Suchý
Jak šel čas, Havlovo nadšení ze semaforských písniček nejspíš ochablo. Po roce 1989 už do Semaforu nechodil. „Vrhnul se na tvrdý rock, heavy metal a na nás totálně zanevřel. Myslím, že té muzice moc nerozuměl, nebyl muzikální typ, ale orientoval se na ni z vděku, jak se k němu tihle hudebníci chovali v době disentu,“ myslí si Suchý. Přemýšlel, co mezi ně mohlo vrazit klín a napadlo ho, že za tím mohlo stát jedno nedorozumění, kdy v době jeho disidentství potkal jeho ženu Olgu, kterou však nepoznal a nepozdravil ji. Prý když šel jejich Lomenou ulicí, venčila tam na chodníku nějaká paní psa. Očividně na někoho čekala, ale jelikož nevěděl, kdo to je, šel dál. „Posléze jsem zjistil, že to byla Olga Havlová. Zřejmě měla tenkrát dojem, že se k ní nechci hlásit, že se bojím. Asi se jí to dotklo,“ přemítal poté, co se z Olgy stala paní prezidentová. „Slavila narozeniny a já jsem jí jako dárek přinesl první knížku našeho nakladatelství Klokočí. Pojednávala o městském folkloru: sprejeřích a graffiti. Knihu vzala, odložila ji na hromadu jinejch dárků a řekla: Dneska každej zakládá nakladatelství.“
Havel se k Suchému jinak choval zdvořile. Když jej někde zahlédl, běžel jej pozdravit, ale do divadla, kam chodil dříve často, po revoluci nevkročil. Koncem roku 1989 jednou do Semaforu sice zaskočil, nešel však do hlediště. Zůstal nahoře v kavárničce a sledoval představení na obrazovce. Když se o tom Suchý doslechl, navštívil jej o přestávce s otázkou, zda by nechtěl jít do hlediště. Odmítl to a víckrát se tam neobjevil. Později se potkali ještě na oslavě šedesátin Jiřího Suchého, nicméně to bylo spíše náhodou, neboť jej tam zavedl Miloš Forman.
Zda měl Havel či jeho žena Olga vůči Suchému po revoluci nějakou antipatii, či šlo jen o špatný dojem, můžeme jen hádat. S funkcí prezidenta se v životě Václava Havla mnohé změnilo, byli i tací, co vůči němu neskrývali své zklamání. Jedním z kritiků byl písničkář Karel Kryl, který na Havlovu žádost vystoupil 4. prosince 1989 na jednom pódiu s Karlem Gottem. Završili tak společně hymnou jeden z mítinků revolučního Občanského fóra. Havel to tehdy vnímal jako symbolické usmíření disentu s většinovou společností. Zatímco pro Gotta to nebyl problém, Kryl si to později vyčítal a považoval to za svou politickou chybu. U Kryla přišlo vystřízlivění a Havla, do nějž vkládal zprvu velké naděje, začal kritizovat. „Václav Havel udělal pro Československo velmi mnoho, ale myslím, že byl o hodně cennější jako člověk, který dotáhl tuto zemi k volbám, než jako prezident,“ uvedl.
Karel Kryl, 1990
Kryl byl z polistopadového politického vývoje zklamán. Vadil mu rozpad Československa a také to, že komunističtí politici pouze převlékli kabát a k žádné velké změně vlastně nedošlo. Své postoje vyjádřil například v písničce Demokracie, která začíná slovy: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…“ Když pak roku 1994 písničkář nečekaně zemřel na infarkt ve věku 49 let, Václav Havel se pohřbu nezúčastnil.
U mnoha lidí byl však Václav Havel vnímán velmi pozitivně. A to nejen u nás, ale také ve světě. V době, kdy končilo funkční období Václava Havla, rozsvítilo se nad Pražským hradem neonové srdce, které vytvořil výtvarník Jiří David. Jeho dílo, které tehdy vzbudilo vášnivé reakce, vycházelo se symbolu srdce, který Havel připojoval ke svému podpisu. Podle výtvarníka je srdce symbolem dorozumění a síly pozitivní komunikace. Někteří kritici však poukazovali na to, že neonovým srdcem bývají často označovány veřejné domy.
Václav Havel a Dagmar Veškrnová, 1995
Konec funkčního období Václava Havla se nesl ve velkém stylu. Jeho druhá žena Dagmar Havlová uspořádala na jeho počest v historické budově Národního divadla více než tříhodinovou show nazvanou Pocta Václavu Havlovi. Slavnostního večera u příležitosti konce funkčního období prezidenta Václava Havla se zúčastnila řada umělců bez nároku na honorář. Nechyběly osobnosti jako byl Jiří Bartoška, Pavel Landovský, Josef Abrhám, Marek Eben, Jiřina Bohdalová, ale také Karel Gott a Helena Vondráčková, což nebylo po chuti některým umělcům. „Napsal mi Jaroslav Hutka, že s Vlastou Třešňákem nebudou na Poctě vystupovat vedle takových zombíků, jak jsou Gott a Vondráčková. Ozval se ovšem i Michal Pavlíček a následně Kamil Střihavka. Nebudou prý zpívat tam, kde vystupuje Helena. Je s podivem, že Karel Gott těm posledním dvěma nevadil, alespoň o něm nemluvili,“ prozradil Janis Sidovský, který pomáhal s organizací večera. Třešňák se oficiálně vymluvil na nemoc, nicméně sdělil: „Mezi účinkujícími jsou lidé, kterých si nevážím.“ Na akci tak spolu s Hutkou chyběli. Stejně jako členové skupiny Plastic People of the Universe. „S Helenou Vondráčkovou v jedné místnosti být nemusím,“ prohlásil znechuceně jeden ze členů skupiny Vratislav Brabenec.
Helena Vondráčková
„Samozřejmě se mi nechce vystupovat s Gottem a Vondráčkovou, když oni byli těmi nejpopulárnějšími zpěváky režimu, který mě asanoval do emigrace. Ale k tomu by za normální situace ani nemohlo dojít. Tady jde o loučení s Havlem prezidentem a písničku Havlíčku Havle. Ale možná ani nejde tolik o Havla. Ten si třeba s radostí nechá od Gotta a Vondráčkové zazpívat, a já mu to nemíním brát ani vyčítat. To je jeho volba, nebo v tomto případě volba jeho ženy. Říkala mi, že mu chce dát na závěr dárek, ale aby byl ten dárek též překvapením,“ vyjádřil se ke své neúčastni na této akci Hutka. „Ta píseň má osud, význam a sílu, nehledě na všechny ty lidi, kteří tu píseň se mnou zpívali a bylo to od srdce i od hlavy. A s takovou písní já nemohu vejít do jakéhosi muzikálového velkokýče. Ovšem řešení by bylo. Že by tu píseň Havlíčku Havle si nacvičil sám Gott s Vondráčkovou. Určitě by to zazpívali lépe než já a v úpravě velkého orchestru by to mohla být nádherná dominanta večera pro Havla pod nápisem Národ sobě. A neonové srdce nad Prahou by začalo hřát naše duše…,“ dodal v jednom z rozhovorů.
Jaroslav Hutka
Střihavka s Pavlíčkem i přes svou nelibost nakonec vystoupili. „Byl jsem tam, protože jsem chtěl vzdát hold Václavu Havlovi. A nejenom jako prezidentovi, ale také jako člověku. Už jen to, že jsem tam vystoupil, mluví jasně za všechno. Uvědomil jsem si, že jde o prezidenta, a ne o to, co já si osobně myslím,“ komentoval svou účast Střihavka.
Zákulisní napětí odmítal Havel komentovat. Nadšený z toho určitě nebyl. Vondráčková se kvůli nastalé situaci cítila dost nepříjemně. Mrzelo ji, že kvůli její přítomnosti nechtěli vystoupit někteří Havlovi kamarádi: „Slušného člověka to musí mrzet a já myslím, že slušný člověk jsem. Takže jsem se raději nikam dopředu necpala, odzpívala jsem si svoje a bylo mi hezky. Ulevilo se mi, když mi Václav Havel přišel potřást rukou. Na poslední chvíli si mě vytáhl před oponu a dal mi pusu. Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění. Brečela jsem. Konečně! Protože jsem si to během koncertu nemohla dovolit,“ vzpomínala na slavností večer zpěvačka.
Spojit různé světy se v tomto případě nepovedlo. Ne však Havlovou vinou. Zatímco někteří dokáží ledacos překousnout, kvůli někomu, koho si váží, jiní jsou zarputilí a pro hrubé slovo nejdou daleko.
Havel nebyl dokonalý, ostatně každý má své mouchy. Pro mnohé je však stále vzorem a není to na škodu. Vždyť společnost vzory potřebuje. To, aby se v naší společnosti obrousily hrany mezi různými skupinami, je běh na dlouhou trať. Je ale sympatické, že se o to alespoň někdo pokoušel.
Zdroje:
3) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
4) REMEŠOVÁ, Michaela a ČECHOVÁ, Milada. Božská Helena: -konečně šťastná? Praha: Fany, 2003. ISBN 80-239-0684-4.
