Článek
Miloslav Šimek se narodil roku 1940 do rodiny doktora filozofie a sociologie. Jeho tatínek si velmi zakládal na vzdělání, říkával, že titul je něco, co na rozdíl od hmotného majetku nikdo nikomu vzít nemůže. Byl nesmírně vzdělaný a talentovaný. Alespoň tak na něj vzpomínal Martin Šimek, mladší bratr Miloslava Šimka. Martin vzpomínal, jak sedm dní po sovětské okupaci odjížděl do Vídně a jeho otec se mu omlouval za to, že s rodinou neemigroval už v osmačtyřicátém. „Proč Slávek i náš nejstarší bratr Rudolf zůstali v Československu? Protože maminka byla těhotná a v tom bříšku jsem byl já. A když se mi devatenáct let poté chudák otec omlouval, mně, který byl příčinou jeho zkaženýho života, to pro mě byl ohromnej motor. Já si říkal: Jedu za svobodou a z toho svýho života musím něco udělat,“ sdělil Martin v rozhovoru s Alenou Plavcovou. A jak si Martin usmyslil, tak také udělal. Emigroval do Nizozemí, kde se proslavil jako televizní moderátor. Uspěl také jako špičkový tenisový trenér.
Miloslav na rozdíl od bratra tady zůstal, ačkoliv komunistický režim nenáviděl. „Slávek byl nesmírně citlivý člověk. A když jsi citlivý v komunistickým režimu, tak to je sebevražda. To znamená, že Slávek to musel celý život přehrávat. Proto si tolik zakládal na svém soukromí. On měl ohromně rád svou rodinu a několik svých přátel, ale to byli často úplně neznámí, bezejmenný lidi, žádné celebrity z televize. Ono v tom režimu žít a pracovat, s bratrem, který mu to zkomplikoval, protože emigroval… Naštěstí ti komunističtí blbci vždycky měli rádi mistry, na jedný straně mistra cenzurovali, ale na druhý straně ho obdivovali,“ sdělil jeho bratr.
A právě z Miloslava se jeden takový mistr stal. Společně s kamarádem Jiřím Grossmannem zářili na pódiu. Autorská dvojice Šimek a Grossmann se v druhé polovině 60. let proslavila svým inteligentním humorem. Jejich pořady v ikonickém Semaforu kombinovaly komické výstupy, čtené povídky a písně. Používali prvky recese, parodie a jemné satiry. Pamětníci si možná ještě vybaví jejich oblíbené výstupy jako Moje jízda tramvají, Jak jsem se učil kouřit, nebo Návštěva cirkusu.
Oblíbení komici se poprvé potkali během vysokoškolských studií. Šimek studoval na Pedagogickém institutu, vystudoval učitelství dějepisu, českého jazyka a výtvarné výchovy. Grossmann studoval na stavební fakultě, kterou nedokončil.
Jejich tvůrčí spolupráce se odehrávala zejména v pražské kavárně Slavia, kde u jednoho stolku nacházejícího se u toalet psali povídky nabité absurdním humorem. Když roku 1967 dostali nabídku od Jiřího Suchého, aby se začlenili do divadla Semafor, neváhali. Šimek se vzdal svého povolání učitele, aby mohli být součástí věhlasného hudebního divadla. Jejich pásma scének, písniček a povídek se brzy těšila velké oblibě. Na podiu s nimi vystupovali například Naďa Urbánková nebo Miluška Voborníková.
Miluška Voborníková
Do povědomí široké veřejnosti se dostali koncem 60. let, kdy jejich semaforské pořady začala uvádět Československá televize a začaly se vydávat jejich gramofonové desky. V té době se stalo něco, čím komici zklamali principála Semaforu Jiřího Suchého. „Když mě postihl zákaz v televizi, dělal jsem, jakože nic nevím, a nabídl jsem námět na semaforský seriál. Z televize mi odpověděli, že Semafor už v repertoáru mají, že je zastoupený Šimkem a Grossmannem. Obrátil jsem se proto na Šimka, aby svůj pořad nedělal pod firmou Semafor. Pak by v programu televize naše divadlo nefigurovalo dvakrát. Šimek na to ale nepřistoupil, řekl mi, že v divadle odvedli kus práce, a proto mají nárok na značku Semafor. Dnes je jiná doba: značku divadla mám patentovanou, ale tenkrát ji mohl používat prakticky kdekdo. Musel jsem sklapnout,“ vzpomínal trochu s hořkostí Suchý ve svém knižním rozhovoru.
Jiří Suchý
Úspěchy autorské komické dvojice překazila až Grossmannova nemoc, která Jiřímu byla diagnostikována již během jeho vojenské služby. Hodgkinova choroba (zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin) se znovu ozvala, když bylo Grossmannovi 28 let. Návštěvy nemocnice se zintenzivněly. Tušil, že se blíží jeho konec. Své emoce propsal do textu písně Závidím, kterou nazpívala Naďa Urbánková: „Závidím včelám medový ráj, závidím dubnu, že přivádí máj. Modrému mráčku volnost závidím, a to věc je zlá…“
Naďa Urbánková
I přes to, že trpěl, snažil se dál bavit lidi. „Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou,“ pronesl na jeho adresu Jiří Suchý. Ještě měsíc před svou smrtí se na své přání nechal převézt do Semaforu, aby se mohl z jeviště naposledy rozloučit se svými diváky, kolegy a přáteli.
Zemřel předčasně v pouhých třiceti letech. Jeho odchod nesl Šimek velmi těžce. Dle slov jeho mladšího bratra Miloslav Šimek miloval Jiřího Grossmanna jako svého dalšího bratra. Po jeho smrti spolupracoval Šimek s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným, posléze s Jiřím Krampolem.
Na počátku 90. let se Suchý rozhodl dát Šimkovi výpověď. Nelíbil se mu jeho styl humoru. Chtěl se vrátit k semaforské poetice, kterou dělával se Šlitrem. „To, co provozovali Jiří Dvořák, Jiří Krampol nebo Šimek později s Bubílkovou, to už bylo hodně daleko od mých představ o Semaforu,“ konstatoval po letech Suchý.
Po odchodu ze Semaforu Šimek založil své vlastní Divadlo Jiřího Grossmanna, kde vystupoval společně se Zuzanou Bubílkovou s pořadem Politické harašení. Jejich představení neměla o diváky nouzi.
Bohužel se u něj i přes zdravý životní styl objevily zdravotní problémy. To, co si vyslechl od lékařů, zhatilo jeho plány na stáří. Přál si užít více času poblíž svého mladšího bratra Martina, který hospodařil na italském pozemku. „V době, kdy dostal rakovinu, jsem už pro něj kupoval v Itálii pozemek vedle sebe. On miloval ten svůj Lom v jižních Čechách, ale v tom koutě Itálie, který já našel, je divoká příroda, potoky se tam valí z hor. A on říkal své ženě, když to viděl: „Madlo, on to tu má hezčí než na Lomu.“ My jsme se na to nesmírně těšili, jak tam budem spolu hospodařit, už mi poslal peníze na zálohu a já už byl u notáře. Jenže mi pak řek': „Kamaráde, je to v pytli.“
Jeho stav se bohužel začal zhoršovat. Nepřestal však vystupovat. Podstupoval chemoterapie, své zdravotní obtíže před veřejností bagatelizoval. O jeho trápení věděli jen ti nejbližší. S bratrem si prý telefonovali celé hodiny. „Vzpomínám si na jeden z posledních telefonátů: „Já už nemám ani hlas a večer mám vystoupení. Jak já… to budu dělat?“ A já mu říkám: „Když nemůžeš nahlas, tak šeptej. Uvidíš, že lidi si ti sednou na klín, protože tě mají rádi.“ Můj bratr si totiž myslel, že lidi ho měli rádi, protože byl vtipný. Ale oni ho měli rádi, protože byl, kdo byl. Pak mi volal: „Měls pravdu, to jsem v životě nezažil.“ On kvůli tomu do poslední chvíle hrál, protože cítil takový teplo z těch lidí. I když už pak ani nešlo o žádnou legraci,“ uvedl Martin Šimek.
Velkou oporou mu byla samozřejmě jeho manželka Magdalena, se kterou měl 3 dcery. „Po sérii chemoterapií následovalo putování po nemocnicích. Jednou dostal zápal plic, potom ležel pět týdnů se zánětem tlustého střeva v IKEMu,“ vzpomínala jeho žena. „Přestože měl Slávek bolesti, nedával je vůbec znát. Dokonce i v těch těžkých chvílích neztrácel optimismus a snažil se nás rozptýlit nějakou srandou. I v nemocnici vždycky stačil říct ještě nějaký fór, i když mu bylo strašně zle,“ dodala. Onkologickému onemocnění podlehl v roce 2004 ve věku 63 let.
Zdroje:
6) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
