Článek
Jiřímu Šlitrovi bylo shůry nadmíru dáno. Renesanční všeuměl byl v mnoha věcech, ve kterých vynikal, samouk. Legendární skladatel, klavírista, zpěvák, herec a výtvarník se narodil 15. února 1924 v Zálesní Lhotě u Jilemnice na Vrchlabsku do rodiny učitele. „Otec učil malování na škole jako profesor, maminka byla zase takový samouk, který dovedl hbitě zahrát cokoliv. Zkrátka má v sobě něco, co každý muzikant musí mít. Čili jsem už od malička kreslil, maloval a hrál na piano,“ vzpomínal Šlitr na své dětství.
Jiří Šlitr
Jeho rodná obec byla odříznuta od světa. „Horníček říkával, že to byla obec, která do třicátých let nebyla vůbec na mapě, pak tam přijel první automobil korytem vyschlé řeky…a že Šlitr se již od dětství pohyboval ve větvích stromů s hbitostí lesního zvířectva,“ uvedl Jiří Suchý v rozhovoru s Karlem Hvíźďalem.
Rodina Jiřího a jeho sestry Olgy se během jeho dětství často stěhovala. Z rodné vsi se přesunuli do vedlejší obce Dolní Branná, kde byli do roku 1938. Kvůli záborům pohraničí museli tuto ves opustit a přesídlit na Rychnovsko. Zprvu jejich kroky mířily do Skuhrova nad Bělou, odkud prý jezdíval Jiří do školy na lyžích. „S lyžema byl srostlej. Vždycky mi říkal: Ty by sis se sportovcema nerozuměl. To je úplně jinej svět a ty tam nepatříš,“ vzpomínal Suchý.
Nakonec se usadili v Rychnově nad Kněžnou, kde Jiří studoval na zdejším Gymnázium F. M. Pelcla. Zde také roku 1943 úspěšně odmaturoval. V ten samý rok založil se spolužáky šestnáctičlennou dixielandovou kapelu, která položila základ pro pozdější Czechoslovak Dixieland Jazz Band. Místní jsou na Šlitra pyšní, Jiřího buřinka se stala v roce 1991 součástí loga školy.
Aby se Šlitr vyhnul totálnímu nasazení, nastoupil po maturitě jako úředník do továrny svého strýce ve Skuhrově nad Bělou. Na přání rodičů pak v následujících letech studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Oboru se však nikdy nevěnoval, lákala ho hudba. Kvůli jeho vzdělání se mu občas přezdívalo „Doktor Klavír“.
Po dokončení studií a vojny se věnoval výtvarnému umění a své milované hudbě. Začal spolupracovat se souborem Miroslava Horníčka, pro který pracoval jako klavírista a skladatel. Jednoho dne ho Horníček seznámil se zpívajícím textařem Jiřím Suchým. Jejich setkání však nebylo zrovna idylické. Poté, co si Šlitr v Redutě vyslechl koncert kapely Akord Club, kde Suchý účinkoval, dovolil si kriticky namítnout, že mají moc převzatých písní a nabídl se, že jim nějaké napíše. Jenže první várka textů, které Suchý poskytl, neslavila úspěch. Až na třetí pokus se jim povedlo dát dohromady první společnou píseň s názvem Hamlet.
Nikdo tehdy netušil, že se rodí legendární duo S+Š. Suchý v té době o sobě značně pochyboval. Nebýt Šlitra, nejspíš by divadlo Semafor ani nevzniklo. „Šlitr se vrátil z výstavy Expo 58 v době, kdy jsem pohořel v Divadle na Zábradlí, a přesvědčil mě. Tenkrát jsem si totiž řekl, že divadlo už nikdy! Není mně dáno. Neuměl jsem se na jevišti hejbat, neuměl jsem mluvit, nic jsem z divadelního řemesla neznal. Zatímco ve vinárně Reduta, kam jsem se pokorně vrátil, jsem na podiu zpíval, povídal si s lidmi a cítil se jako doma,“ vzpomínal v roce 2016 Suchý. Šlitr začal Suchému vštěpovat, že by měli mít své vlastní hudební divadlo a tak roku 1959 vznikla úspěšná divadelní scéna scénu Semafor (SEdm MAlých FORem). „On byl tedy ten, kdo inicioval naše divadlo. Pak jsem samozřejmě vše vyřizoval já, protože on nebyl obíhač po úřadech. Ale zvládl jsem to. Divadlo Ve Smečkách jsme dostali přiklepnutý během deseti minut,“ uvedl Suchý.
Šlitrova hudba pro Člověka z půdy a Takovou ztrátu krve byla jedním z důvodů, proč se stalo divadlo Semafor tak oblíbené. Velká divácký ohlas měla v roce 1962 hra Jonáš a ting-tangl, kde dvojice S+Š poprvé vystupují i jako herci. Šlitr v černé buřince jakožto popleta a Suchý se slamákem jakožto ten zkušenější. Podle Suchého jeho kolega sám přišel s tím, že by tam rád vystupoval, čímž ho velmi překvapil. Šlitr se totiž bál vystupování a na jevišti se choval velmi neobratně. Jeho toporné vystupování si ale diváci zamilovali. Ze Šlitra se stal komik s kamennou tváří. Vidět jsme jej mohli také v pár filmech, jako například ve filmu Kdyby tisíc klarinetů nebo ve filmu Zločin v Šantánu.
Jiří Suchý
Šlitr byl ale hlavně skladatelem. Uvádí se, než složil hudbu pro více než 300 písní, z nichž mnohé zlidověly. Jistě znáte písně jako je Purpura, Tereza, Babetta, Ach, ta láska nebeská, nebo Včera neděle byla. Divadlem prošly takové hvězdy, jako byl Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Karel Gott. Dá se říci, že Semafor u nás otevřel dveře popmusic rokenrolového věku.
I když Šlitr skládal většinu hudebního materiálu, zůstal externím pracovníkem a nikdy se nestal členem divadla. Dle Suchého to bylo z taktických důvodů: „Přišlo mu výhodnější, když žádná instituce na jednoho z nás nebude moci.“ Roku 1968 oba podepsali prohlášení Dva tisíce slov. Řada signatářů v době normalizace pak kvůli tomu čelila perzekuci. Toho se však už Šlitr nedožil.
Kromě politických postojů spojovala Suchého a Šlitra tvůrčí činnost. Oba chtěli hudební divadlo, které by přinášelo lidem radost. Blízcí si ale tolik nebyli. „Mezi námi byl takovej zvláštní vztah, protože jsme byli každej absolutně mentálně jinej. Nás spojovalo divadlo, tam jsme si celkem rozuměli. To byl jedinej bod, kde nám to klapalo,“ prozradil Suchý.
Šlitr si rád držel od lidí v divadle odstup. Tak trochu klamal tělem. Ač se to nezdá, vedl poměrně bouřlivý milostný život. Na tohoto noblesního muže letělo mnoho žen. Ovšem až na zpěvačku Yvonne Přenosilovou. Prý na ni působil jako mrtvý kapr. „Znáte lidi, kteří vám podají ruku, ale nestisknou? Jen vám ji vloží do dlaně? Tak to byl on. Ale charizma bezesporu měl,“ vzpomínala v jednom ze svých rozhovorů.
Takovému Matuškovi sice asi nemohl konkurovat, nicméně i on měl svůj okruh fanynek. Jeho letitou partnerkou byla herečka Sylva Daníčková, nicméně jí nedokázal být věrný. Milovník luxusu a svobody nesnášel závazky, proto se nikdy neoženil. Své soukromí si střežil, až po jeho smrti vyšlo najevo, že měl dceru Dominiku se scénáristkou Bohumírou Peychlovou.
Své partnerce byl nevěrný i v den, kdy zemřel. Nešťastná tragédie se stala během vánočních svátků. Dne 26. prosince 1969 pozval svou sestru Olgu, švagra Ferdinanda a partnerku Sylvii Daníčkovou k sobě domů na sváteční oběd. Poté, co jeho hosté dojedli, jim sdělil, že si musí ještě něco zařídit. Pustil jim svou desku Jo, to jsem ještě žil a odešel. Po určité době, kdy se Jiří nevracel, začali být hosté nervózní. Rozhodli se, že jej zkusí najít. Při průjezdu Václavským náměstím si všimli jeho zaparkovaného auta. Vyhledali jeho ateliér, nicméně byl zamčený. Všimli si však, že běží plynoměr a tak raději zavolali veřejnou bezpečnost. Ta našla tělo pětačtyřicetiletého skladatele ležet v posteli v náručí jeho milenky, osmnáctileté Jitky Maxové. Oba byli mrtví. Příčinou smrti byla otrava svítiplynem, který unikal z plynového topidla. Zda šlo o technickou závadu či sebevraždu se nepodařilo nikdy plně prokázat. Dle oficiální verze šlo o nešťastnou náhodu.
Zdroje:
1) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
