Článek
Charismatická tmavovláska prý nezkazila žádnou legraci. Když se na počátku 60. let objevila na hudební scéně, byla nepřehlédnutelná. Zaujala svým drsným projevem, sexy silným hlasem a skvělými písničkami jako byly Boty proti lásce, Roň slzy, Sklípek, Tak prázdná nebo Mně se líbí Bob. Kdo by si chtěl připomenout její živelnost, doporučuji ke zhlédnutí například nápaditý klip k písni Měsíc, ve kterém tančí s Josefem Lauferem a krasobruslařem Pavlem Romanem.
Kromě pěveckého nadání měla také talent na jazyky. Možná to bylo tím, že se narodila do rodiny, kde se hovořilo jak česky, tak německy i anglicky. „Tatínek pracoval jako strojní inženýr, za války utekl a bojoval v britské armádě v československém oddělení. Dostal se až do Palestiny, což byla tehdy britská kolonie, a tam potkal moji maminku,“ vzpomínala zpěvačka. Její maminka, původem Rakušanka se dostala do Palestiny díky svému prvnímu muži, který byl Žid a utíkal před nacisty. „Kamarádka ji v Jeruzalémě vylákala na čaj o páté, že prý tam hraje krásnej českej oficír na piano a byla z toho osudová láska. Po válce přijeli do Prahy,“ popsala seznámení svých rodičů.
Jenže život v poválečné Praze nebyl tak růžový, jak si malovali. Kvůli protiněmeckým náladám po druhé světové válce se její maminka bála mluvit německy, česky moc neuměla a tak na veřejnosti předstírala, že je Angličanka. Navíc byl její tatínek zatčen. Jelikož bojoval poúnorovým pohledem na „špatné straně“ vítězů, strávil rok ve vězení. Když jej v roce 1953 zavřeli, bylo Yvonně pouhých 6 let. „Byl nejprve v pověstném Domečku, mučírně Státní bezpečnosti, a pak na dolech v Kladně. Ve své profesi inženýra mohl pokračovat až v šedesátých letech a po revoluci ho prezident Havel povýšil na generálmajora.“ O tom, kam tatínek zmizel, tehdy nic nevěděla.
Yvonne byla nejen talentovaná, ale také bystrá. Dostala se na gymnázium, zároveň pokukovala po divadle Semafor. Konkurz, který tam absolvovala, si natočil Miloš Forman a vytvořil svou režisérskou prvotinu Konkurs. Patnáctiletá dívka sice tehdy při konkurzu neuspěla, nicméně si jí vyhlédl skladatel Karel Mareš a nabídl jí účinkování ve skupině Olympic, která v sezóně 1963–1964 vystupovala v Semaforu.
V pouhých šestnácti letech natočila verzi písničky I'm Sorry z repertoáru Brendy Lee, nazvanou Roň slzy. U diváků píseň sklidila velký úspěch. Byl to jeden z nejprodávanějších českých singlů šedesátých let. Později tuto píseň zpívala také Helena Vondráčková, což Yvonne špatně nesla. „V televizi byla hitparáda nejprodávanějších desek a vystupovala tam Helena. Přitom jen na playback natočila mou písničku, tu desku jsem prodávala já. To je podpásovka, sprosťárna. Dnes už se na to člověk dívá s nadhledem, ale říct jsem jí to musela. Tížilo mě to,“ uvedla Přenosilová v roce 2006. Dokonce se u ní pak stavil Helenin tatínek a prosil ji, ať se nezlobí, že byla příliš mladá. „Já mu řekla, že jsem stejný ročník. Tuhle omluvu jsem mohla těžko brát.“ Na Vondráčkovou se zlobila i za to, že jí během jejího třítýdenního zájezdu v Paříži přebrala její první lásku.
Helena Vondráčková
Yvonne měla slušně našlápnutou kariéru. Dokonce v roce 1965 uspořádala dva úspěšné koncerty v anglických klubech a vystoupila v populárním britském televizním pořadu Ready, Steady, Go!. V nahrávacím studiu se také seznámila s Mickem Jaggerem z Rolling Stones. Když prý slyšel, že je z Československa, znělo mu to exoticky. A velmi ho pobavilo, když mu sdělila, že zpívá rock and roll.
Po návratu z Londýna vystupovala v divadle Apollo, stejně jako Karel Gott nebo Karel Hála. Vystupovala také v zahraničí a postupně stoupala na žebříčku popularity. V roce 1968 už byla čtvrtá v anketě Zlatý slavík.
Možná by její hvězda stoupala ještě výš, kdyby v roce 1968 nepodepsala manifest Dva tisíce slov. „Přišel za mnou sám autor, Ludvík Vaculík. Dal mi něco podepsat, a když jsem si to přečetla, neviděla jsem v tom nic revolučního. Přede mnou tam byli podepsaní Zátopek, Černoch, Šlitr, Suchý. Někteří pak odvolali, někteří ne,“ zavzpomínala v rozhovoru pro idnes.cz.
Spustila tím na sebe lavinu anonymních výhružek. Po celé měsíce byla od rána do večera pod psychickým terorem. „Zvedla jsem telefon a slyším: „My ženy z ČKD… My dělníci z Kladna. Počkej, co ti uděláme, ty k*ávo. Rozbijeme ti hubu, zabijeme tě.“ Používali jen množné číslo, i v anonymech. Ne já Tonička, ale my ženy,“ prozradila zpěvačka v rozhovoru s Martinem Moravcem. Měla strach, že jí někdo ublíží. Pak ale za ní přišla jedna romská rodina s tím, že jí ochrání. „Během toho teroru jich za mnou pár přišlo a já si říkala, že je konec. Že mě klepnou palicí. Řekli: „Já jsem Dežo, já Fraňo, my víme, co se vám děje, a vy ste naša, víte? My vás budeme hlídat.“ Takže až do emigrace jsem chodila do biografu s Dežou, a když film skončil, tak už byl připravený Fraňo, aby mě doprovodil.“
Po příchodu okupačních armád dostala velký strach a odešla do exilu. Přes Rakousko zamířila do Velké Británie, kde marně doufala, že se jí podaří navázat na své někdejší profesionální kontakty. Nakonec přesídlila za rodiči do Mnichova. Ani tam o ni jako zpěvačku-emigrantku nebyl moc zájem, a tak si našla práci u společnosti British Airways. „Práce na letišti mi ukázala jiné perspektivy. Bavilo mě odbavovat letadla, starat se o lidi. Ten džob byl strašně zajímavý. A mohla jsem využít znalosti jazyků. Pracovala jsem i v oddělení, ve kterém se slabší povahy hroutily. Říkali jsme mu Sibiř. Do ztrát a nálezů nepřijde nikdo usměvavý, že někam cestuje, ale naštvaný, že s ním nepřiletěl kufr. Když mi nadávali „kr*vo pitomá“ a „idiotko“, vůbec mi to nevadilo. Měla jsem na sobě uniformu a tím jsem byla zaměstnankyní British Airways a ne Yvonne Přenosilovou. Sebehorší nadávky po mně sjížděly jako po hadovi. Jen jsem se líbezně usmívala a v duchu si říkala – ty dědku pitomej,“ vzpomínala v roce 1995.
Práce na letišti jí přinesla také lásku. Seznámila se s jedním cestujícím, advokátem Andreasem von Schuckmannem kterého si následně vzala a porodila mu syna Maxe. A jelikož její muž měl šlechtický titul, tak se i ona stala baronkou. Ze svého muže byla nadšená. Líbilo se jí, že si mají stále o čem povídat a malovala si, že až budou stařečkové, nebudou se spolu nudit. Dokonce odešla ze své práce a stala se ženou v domácnosti.
Jenže pak nastalo období, kdy měla deprese a pocit, že je k ničemu. Právě v té době ji oslovila Svobodná Evropa s žádostí o rozhovor. Postupně se z toho vyvinula spolupráce a Yvonne, ačkoliv nikdy dřív nepsala, kývla na nabídku práce rozhlasové redaktorky. Pro svobodnou Evropu začala psát hudební pořady, pak je i moderovala. Často spolupracovala s Karlem Krylem, který se o její přijetí do rozhlasu zasadil. Spřátelili se, výborně si prý rozuměl s jejím synem Maxem, který měl prý podobnou povahu jako Kryl.
Karel Kryl
Byla to vzpruha, kterou Yvonne potřebovala. Po pracovní stránce se jí zadařilo, našla si ji práce, která ji bavila. V osobním životě to ale tak růžové nebylo. V roce 1985 se s manželem rozvedli a ona zůstala se synem sama. „Já jsem na něj byla slabá, rajtoval mi po hlavě. Člověk má po rozvodu, i když nebyl z jeho viny, špatné svědomí. A tak jsem se synovi snažila všechno nahradit. I tátu. Byla jsem měkká a Max toho samozřejmě využíval. Občas jsem si to uvědomila a začala jsem na něho ječet, předvádět naprosto idiotské výstupy. Když jsem zařvala, tak si konečně šel ty ruce umýt, ale díval se na mne jako na hysterku,“ přiznala sebekriticky.
Po roce 1989, když se česká redakce Svobodné Evropy přesunula do Prahy, přesunula se i Yvonne. Rozhodování nebylo snadné, protože její syn se stěhovat nechtěl. Čtrnáctiletý Max se rozhodl zůstat u svého táty, který se znovu oženil. „Jeho žena je skvělá a mého syna má hrozně ráda. Max si navíc výborně rozumí s její o rok starší dcerou. Když přijedu do Mnichova, tak u nich bydlím a vidím, že se tam klukovi daří dobře,“ uvedla před třiceti lety.
Od roku 1994 žila Přenosilová v Praze a pracovala pro Svobodnou Evropu. Později moderovala autorský pořad Sklípek pro Country Radio a vystupovala také na koncertech. Pořídila si byt na Žižkově, který ke konci svého života skoro neopouštěla. Mohly za to její zdravotní problémy. Trápil ji chronický zánět sedacího nervu. „Bolí mě nohy, v kříži mám bolest, chodím s berlemi, mám kvůli tomu nervové tiky, ale nejhorší je sedět. Nemůžu sedět delší dobu, to je to nejhorší. Proto teď vůbec nevystupuji, nechodím do divadla, nejezdím na výstavy ani do kina, jsem tady, doma,“ popsala své obtíže.
Když umírala, dělala jí společnost její sousedka a kamarádka Hana Vejvodová. „Poslední dva dny už ani nejedla, ale prosila mě, abych nevolala záchranku,“ sdělila v roce 2023 krátce před její smrtí. Před svým okolím tajila, že bojuje s vážným onkologickým onemocněním. Když se její stav zhoršil, byla převezena do Vinohradské nemocnice, kde druhý den zemřela kvůli celkovému vyčerpání organismu po onkologické operaci. Bylo jí 76 let. Na své přání byla pohřbena na Novém židovském hřbitově v Praze.
I když její hudební kariéra nebyla tak dlouhá a nevyhrála Zlatého slavíka, svým výrazným projevem a talentem se zapsala mezi legendy československé populární hudby 60. let.
Zdroj:
5) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
