Článek
Hudební komedie Zdeňka Podskalského se do paměti diváků zaryla mnohými písničkami i vtipnými hláškami. Zahrála si zde plejáda skvělých herců i hvězdy tehdejšího showbyznysu jako byla Hana Zagorová, Waldemar Matuška se svou manželkou Olgou, Jana Kratochvílová, Jiří Korn či Jiří Schelinger.
Když Juraj Kukura dostal nabídku na roli šarmantního řezníka, byl nadšen. Jenže radost ho přešla, když zjistil, že bude muset také zpívat. Jak o sobě říká, nemá prý hudební sluch. Nakonec ke svému překvapení svou píseň Nech brouka žít vystřihl tak, že se z ní stala jedna z nejoblíbenějších písní filmu.
Hana Zagorová
V době, kdy se zhostil své role v Trháku, měl Kukura za sebou už úspěšnou filmovou kariéru. Zahrál si například v životopisném dramatu Božská Ema, nebo ve filmu Stíny horkého léta. Za roli ve válečném dramatu Františka Vláčila získal na MFF v Karlových Varech Cenu za mužský herecký výkon.
Jak sám o sobě říká, přitom nikdy nechtěl být hercem. „Dlouho jsem neuměl vyslovit r, styděl jsem se i recitovat,“ uvedl v roce 1994. Nepocházel ani z umělecké rodiny. Charismatický herec se narodil 15. 3. 1947 v Prešově. Za války maminku kvůli jejímu židovskému původu ukrýval tatínek, který tím velmi riskoval. Celá její rodina skončila ve vyhlazovacím táboře Treblinka, a tak bylo toto téma u nich tabu.
Po válce, když se jejich rodina konečně mohla znovu nadechnout, tatínek rozhodl, že se odstěhují do Bratislavy. Tam svého syna přihlásil na nedalekou stavební průmyslovku, kde jej během studií vybrali do filmu Tri gaštanové kone. Po prvních filmových zkušenostech ho čekala zkouška z dospělosti. Tu nakonec udělal až napotřetí. Věděl, že to, co vystudoval, nebude úplně ta jeho správná cesta. Zkusil tedy práci v jiném oboru. Po maturitě dělal eléva ve filmovém časopisu. Jenže po prvním rozhovoru, který dělal s jednou polskou herečkou, mu bylo jasně dáno najevo, že z něj žurnalista nikdy nebude. Co dál? Jelikož poblíž redakce byla budova Vysoké školy múzických umění, zkusil se tam přihlásit na přijímací zkoušky. A k jeho překvapení byl přijat.
Jelikož měl nejen talent, ale i sex-appeal, začali o něj režiséři projevovat zájem. A to nejen u nás, ale i v zahraničí. Nutno dodat, že tomu šel sám aktivně naproti. „V časech, kdy ostatní stavěli chaty, jsem jezdil do Mnichova a rozdával svoje fotografie. Ne proto, abych udělal kariéru, ale abych se dostal dál. Nemohl bych žít s pocitem, že jsem něčeho dosáhl ve třiceti a všechno ostatní se pro mě uzavřelo. Určitě jsem se v zahraničí hodně naučil. A změnil jsem se. Možná dokonce k lepšímu,“ vzpomínal.
Jeho aktivní přístup nesl své ovoce. Hrál nejen ve Slovenském národním divadle, od roku 1983 hostoval také v mnichovském divadle Kammerspiele, v divadlech v Bonnu, Basileji i Hamburku, což podle herce u některých jeho kolegů vzbuzovalo tak trochu závist. Vzpomínal na dobu, kdy v roce 1983 natáčel v SRN film Divoká padesátá a dostal od produkce k dispozici auto, aby mohl jet do NDR, kde hostovalo Slovenské národní divadlo. Když ale kolegy navštívil, dostalo se mu chladné reakce. Najednou bylo hrobové ticho. „Všichni bývalí kolegové sklopili hlavy a dívali se do talířů. Já stál v těch dveřích a v celém sále jsem nenašel ani jediný pohled z očí do očí. Nakonec jsem vyšel ven, dveře se zavřely a uvnitř zase všichni začali mluvit. Se mnou si zřejmě neměli co říct. V tom okamžiku jsem pochopil, že se stalo něco, co už nemohu změnit. Ti lidé se nedokázali vyrovnat se skutečností, že jsem začal dělat kariéru v zahraničí.“
Slovenské národní divadlo
Někteří jeho kolegové zašli tak daleko, že proti němu rozpoutali závistivou kampaň, založenou na pomluvách a osočeních. Prohlašovali o něm, že v Německu začínal s pornografií. Nejspíše naráželi na komedii Divoká padesátá. „Zneužili proti mně film významného německého režiséra Petera Zadeka. Vystřihli z něj několik záběrů, které pak vysílali ve slovenské televizi. Ale já už se s vysvětlováním podobných hloupostí nechci zabývat. I kdybych dělal pornografii, tak co? Na druhé straně mi všechny ty fámy a pověsti, které se o mně šířily, pomohly. Byla to špatná taktika. O kom se mluví, zůstává v povědomí lidí,“ reagoval na pomluvy po 11 letech od natočení skandálního filmu.
Pak nastal zlomový rok 1984. Juraj Kukura odjel s manželkou Taťanou a pětiletým synem Philippem do Německa na natáčení filmu Via Mala. Bohužel se kvůli počasí natáčení zpozdilo, a herci vypršela platnost výjezdní doložky. Ačkoliv mu bylo sdělováno, že to není tak velký problém, místo prodloužení výjezdní doložky, mu bylo doručeno soudní rozhodnutí, že je odsouzen na tři roky vězení za nedovolené překročení hranic. Byl jim zabaven veškerý majetek, včetně rodinných fotografií, které doma nechali. Najednou se ocitli v situaci, kdy neměli střechu nad hlavou a byli bez prostředků. Azyl jim poskytovali němečtí známí a kolegové. „Byla to pozitivní a důležitá zkušenost, protože naučila Táňu, Filipa a mě sociálně cítit a vážit si věcí, které se často považují za samozřejmé. Já jsem sice měl hodně práce, ale pořád jsem měl pocit, že musíme šetřit. Tam jsem se stal skromným člověkem,“ uvedl v rozhovoru pro idnes.cz.
V roce 1985 mu hodil záchranné lano jeden kamarád, který se jej zeptal, zda by nechtěl angažmá v Schauspielhaus Hamburg. Pro herce to byla skvělá zpráva, která znamenala 4 roky jistoty. Snadné to ale nebylo. Musel se například v němčině naučit Shakespeara, častokrát nerozuměl tomu, co na jevišti říká. Náročnější ale pro něj byl okamžik, kdy umřela jeho maminka a on nemohl jet na její pohřeb.
S rodinou zakotvil v Hamburku, jeho syn tam začal chodit do školy, kde se mu dostalo kvalitního vzdělání. „Můj syn začal chodit do školy už v Německu. V jedné polovině jeho první třídy byly lavice, ve druhé hračky. Jakmile se děti nudily, šly si hrát. Takže pokud by byl učitel špatný, všechny děti by si celý rok jen hrály. Možnost takhle svobodně vyrůstat jsem svému synovi záviděl.“
Nucená emigrace jeho synovi paradoxně pomohla. V roce 1998 ukončil studia na Gymnáziu Viléma I., o 4 roky později promoval na Oxfordské univerzitě, získal titul magistra chemie. A to byl jen začátek. Následně pokračoval ve studiu na Kalifornské univerzitě v Berkeley, pak působil jako postdoktorandský výzkumný asistent na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. Nakonec se opět vrátil na Oxfordskou univerzitu, kde působí jako profesor chemie. Krom toho založil společnost pro hmotnostní fotometrii Refeyn Ltd., získal také řadu ocenění, například Wolfsonovu medaili Královské společnosti za zásluhy o výzkum.
Oxford
Juraj Kukura je právem na svého syna velmi pyšný. Jak ale v rozhovoru se Zdeňkem Truhlářem pro Český rozhlas uvedl, nerad o synovi mluví. Pobaveně sdělil, že když jednou vyprávěl známému o úspěších svého syna, reagoval slovy, že to je akorát důkaz toho, že to nemůže být jeho syn.
Zatímco jeho syn zakotvil v Oxfordu, Juraj Kukura žije střídavě v Hamburku a v Bratislavě, kde vede bratislavské divadlo Aréna. Je stále herecky aktivní. Na otázku, kde má domov odpovídá, že jeho domov je tam, kde je jeho žena, se kterou je už 45 let a se kterou si vyká. Tento zvyk si ponechali z doby, kdy si spolu začínali. Taťana totiž byla tou dobou vdaná a jejich uctivé vykání mělo tehdy zakrýt jejich začínající milostný poměr. To, co mohlo ze začátku působit jen jako letmé vzplanutí, ale vydrželo různé nástrahy osudu a Juraj si velmi váží toho, že má po svém boku ženu, která při něm stojí v dobrém i zlém.
Zdroje:
1) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
7) 13. komnata Juraj Kukura
