Článek
Čtyřnásobný držitel Českého lva pro nejlepšího herce v hlavní roli, za výkony ve filmech Bumerang, Kráska v nesnázích, Jako nikdy a Staříci nikdy nechtěl být hercem. To, že se nakonec vydal ve šlépějích svého slavného otce, Jiřího Sováka je vlastně zásluhou jeho maminky, se kterou vyrůstal. Ta jej neustále poňoukala, aby něco vystudoval. Tvrdila, že bez maturity z něj nikdy nic nebude. A jelikož už na základní škole měl hrozné výsledky, přihlásil se nejprve na učiliště, kde se učil na provozního zámečníka. Po roce přešel na elektrotechnickou průmyslovku. Nebylo to kvůli zájmu o obor, ale proto, že tam bylo zrovna místo. Podle hercových slov jeho maminka moudře vybrala školu, kde nebyla moc velká konkurence. Průmyslovku dokončil s odřenýma ušima.
Po maturitě bylo nutné vymyslet, co dál. Na dvouletou vojnu se mu nechtělo, a tak se zkusil dostat na vysokou školu. Jeho maminka ho nasměrovala na DAMU, protože tam nebyla matematika. A Jiří dal opět na její slova. A udělal dobře. Sice se na školu dostal až napodruhé, ale dokázal to. A to sám, bez jakékoliv protekce.
Jiří Sovák
Všichni věděli, že je synem Jiřího Sováka. Kdo by si myslel, že jej slavný otec vedl od mala k herectví, spletl by se. Rodiče se rozvedli, svého táty si moc neužil. „Já si z dětství nejvíc vybavuju dědu. On to byl lampasák. Vystudoval rakousko-uherskou kadetku. Trávil jsem s ním hodně času. Prázdniny, soboty, neděle, jsem s ním trávil jako malé dítě. A on ze mě chtěl mít vojáka, ale hned. Oběd byl v 12:00. To neznamená 12:05 ani 11:58. To je 12:00. No a na tom venkově, jak bydlel s tou svoji družkou, tak samozřejmě já jako kluk, to jsme lítali všude možně. A já když jsem v 12.00 neseděl u polívky, tak vylezl před barák, vyčkal, pískal na píšťalku tak 10 minut, pak vzal kolo, jezdil po vesnici a furt pískal. Když jsem se pak vracel domů, tak na mě volali sousedi:, Děda jezdil a pískal! ‘A já už jsem věděl, že je zle,“ zavzpomínal herec na své dětství v pořadu Neobyčejné životy.
Děda hrál v jeho životě možná větší úlohu, než jeho otec. Byl to on, kdy za něj žehlil průšvihy ve škole, když měl neomluvené hodiny. Byl to on, kdo se o něj staral, když jeho máma odjela se svým dalším mužem na 4 roky do Egypta. „Děda to vždycky vyžral v tý škole a nějakým způsobem se to snažil omluvit. A chtěl být na mě přísnej. Já měl promazaný zámky tak, že když jsem chodil, tak to necvaklo. To bylo namazaný, já se dokázal dostat do postele, aniž by on mě chytl, přestože na mě číhal,“ vzpomínal s úsměvem.
Jiří Sovák odešel od jeho maminky k jiné ženě, žil si svůj život. Přesto bylo období, kdy se ke svému synovi snažil najít cestu. Zahráli si spolu v seriálu Chalupáři, kde Schmitzer hrál svému otci vnuka. Následovalo natáčení komedie Marečku, podejte mi pero. To byly poslední chvíle, kdy mezi sebou měli ještě celkem dobré rodinné vztahy. Právě v roce, kdy se legendární komedie natáčela, došlo k tragédii, která navždy zpřetrhala rodinná pouta.
V roce 1976 jednoho večera usedl za volant pod vlivem alkoholu a nešťastnou náhodou usmrtil člověka. „Když zapátrám v paměti, tak Jirka tenkrát odcházel po představení domů. Dal si skleničku alkoholu při rozloučení s kolegy, protože se představení povedlo. Nasedl do vozu a pak se stalo to neštěstí. Nebyla to ale Jirkova vina, chyba byla v tom, že mu naměřili alkohol,“ popsal okolnosti tragédie Schmitzerův kolega. Jelikož dechová zkouška sedmadvacetiletého herce byla pozitivní na alkohol, dostal tři roky natvrdo za nedbalost pod vlivem alkoholu. V cele ale strávil jen půlku trestu, za dobré chování byl po roce a půl propuštěn.
Sice byl na svobodě, ale jeho vztahy s otcem byly nenávratně poškozeny. Už spolu nikdy nepromluvili. Jiří Sovák svému synovi nemohl odpustit, že pod vlivem alkoholu zabil člověka. Okolnosti nehody ho nezajímaly. Zlomil nad synem hůl, dokonce ho vydědil.
Jiří Schmitzer, který si svého impulzivního a tvrdohlavého otce po herecké stránce velmi vážil, se s jeho postojem naučil žít. „To se tak přihodilo a já to vůbec necejtím jako nějakou újmu. Spíš mě to připravilo na to, že v tom životě se může přihodit ledacos, že to ani nemusí být tvoje vina, ale že kvůli tomu ještě nemusíš začít nenávidět celý svět,“ sdělil v pořadu Neobyčejné životy a dál už se k tomu nechtěl vyjadřovat.
Jejich cesty se rozešly. Schmitzer byl zvyklý jít si po své vlastní cestě, svým osobitým projevem dokázal prorazit jako písničkář, dařilo se mu i po herecké stránce. V roce 1985 změnil své angažmá, z Činoherního klubu v Ústí nad Labem přešel do pražského Studia Ypsilon, které bylo jeho domovskou scénou téměř dvacet let. Dostalo se mu i pěkných filmových rolí. K jeho nejvýraznějším rolím patří role správce pivovaru ve filmu Postřižiny. Objevil se i v dalším Hrabalovském snímku, ve filmu Slavnosti sněženek. Vidět jsme ho mohli také například ve filmu Amerika, nebo Zdivočelá země.
Jiří Schmitzer
Ačkoliv nikdy neměl velké ambice, dosáhl toho hodně. „Pokud toho nechceš moc, tak jseš o to svobodnější. Čím víc toho chceš, tím víc tě to svazuje. A to nemluvím jenom o majetku,“ přemítal o svých cílech. Zastává názor, že by člověk měl vycházet ze svých možností, aby se tolik netrápil.
Schmitzer si šel po své cestě i ohledně zájmů, které mu pomáhaly vyčistit si hlavu. Oldřichem Kaiserem se například nechal zlákat na seskok padákem, jiný kamarád ho zase navedl na pilotování ultralehkého letadla. „Najednou ti fungují věci, o kterých už máš jen mlhavou představu. Tam najednou to zvíře, které má člověk v sobě, má najednou možnost se svobodně projevit…najednou se ti ten mozek čistí od toho svinstva, všechno to letí pryč,“ popsal své zážitky z létání.
Další jeho zálibou bylo vyrábění výbušnin. Zašel tak daleko, že jednou dokonce hodil granát z půlnočního rychlíku, zhruba 100 metrů za nádražím. Největším extrémem bylo, když odpálil granát v centru Ústí nad Labem. „Hráli jsme na Silvestra představení a Jirka o půlnoci vyházel z okna granáty. Pak se mě zeptal, zda má hodit ten velkej, a já blbec řekl, že jo. Odnesl to kandelábr na ulici, litinový spodek se úplně rozpadl. A sedmatřicet oken v tom baráčku vedle vyletělo,“ popsal jeho kolega Zdeněk Dušek. „Je to jako když zašťouráš do mraveniště, všichni vylítli ven. A byl tam takovej dědek, kterej tady chodil a říkal: ,To byla prda!´ On měl okna do dvora. Takže byl takovej spokojenej,“ doplnil pobaveně Schmitzer.
Krom granátů si podomácku vyráběl i rachejtle a dělobuchy. V době, kdy u nás nebyla k prodeji zábavní pyrotechnika, ho bavilo, že si takový ohňostroj dokáže vyrobit sám. Lidé ho i zvali na různé mejdany, protože věděli, že něco s sebou přiveze. „To je vrozený. Není to úplně jako láska, ale vznikne to podobným způsobem. Nevíš proč,“ popsal. „Dokonce jsem uvažoval o návštěvě sexuologa. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměl při explozích žádný erekce, tak jsem nešel. Mně se pouze líbilo, že to bouchá, že to dělá efekty a že se to líbí lidem.“ Od doby, kdy tyto ohňostroje u nás nebyly k dostání, uplynula už pěkná řádka let a herce už tato nebezpečná záliba přešla.
Dnes už šestasedmdesátiletý herec stále miluje bigbít, píše svérázné texty (např. Máte na to?) a nikam se moc netlačí. Žije po boku své celoživotní lásky, manželky Ireny a je pyšný na své dvě děti - dceru Kristýnu, která mu dělá manažerku a syna Jiřího, který vystudoval teologii a pracuje jako sociální pracovník.
Zdroje:
1) Neobyčejné životy – Jiří Schmitzer
