Článek
Jiří Suchý se stal legendou českého divadla. Stál u zrodu divadla Semafor, které vždy vystihoval inteligentní humor a kvalitní hudba. Principál uznávaného divadla pomohl nastartovat kariéru mnoha hvězdám, včetně Waldemara Marušky.
Svou kariéru zde začala například Dagmar Patrasová, která zde v 18 letech vyhrála konkurz. Jakmile ji Jiří Suchý spatřil, měl jasno. Dáda vypadala skvěle, měla jiskru, uměla dobře zpívat, a před kamerou se cítila jako doma. Patrasová byla jasná volba, na rozdíl od Evy Pilarové, kterou na konkurz do Semaforu zavedl její pozdější manžel. Tehdy Suchému a Šlitrovi vadil její brněnský přízvuk a tak ji ze začátku přijali jako herečku. Další hvězdou, která zde začínala, byla například zpěvačka Naďa Urbánková. Vyhraný konkurz do Semaforu ji pomohl zapomenout na tragickou událost, kdy porodila mrtvé dítě. No a samozřejmě nesmíme zapomenout na Karla Gotta, který zde také začínal a který se díky Semaforu seznámil se textařem Jiřím Štaidlem, v jehož hlavě se ještě v rámci semaforského působení zrodil slavný hit Tam za vodu v rákosí.
V Semaforu se zkrátka rodily hvězdy. Suchý se Šlitrem totiž dovedli zpěvákovi vybrat vhodnou píseň, a také mu poradit, jak s tou písní zapůsobit na publikum. Pro Waldemara Matušku a Evu Pilarovou to byla píseň Ach, ta láska nebeská, pro Karla Gotta s Evou Pilarovou to byl hit Dotýkat se hvězd. Semaforské písničky jsou dodnes známy, k těm nejkrásnějším patří například Pramínek vlasů, Tereza, nebo Včera neděle byla.
Písničky Divadla Semafor měli vliv na mnoho začínajících umělců. Ovlivněn těmito hity byl i písničkář, autor neoficiální trampské hymny Rosa na kolejích, Wabi Daněk. „Na základce jsme měli poměrně mladou učitelku a ta nám na hodinách hudební výchovy pouštěla semaforské hity z magnetofonu Sonet Duo. Obzvláště jsem miloval Waldu Matušku. Naživo jsem v té době pana Suchého a spol. neviděl, protože jejich divadlo bylo vzdálené 350 kilometrů. Ale semaforské šlágry jsme znali a všichni jsme je zpívali,“ přiznal ve svém posledním velkém rozhovoru pro Reflex.
Jiří Suchý je zkrátka pojem a není divu, že se v jeho tvorbě Waldemar Matuška zhlédl. Koncem padesátých let se mladý bouřlivák spontánně rozhodl Suchého navštívit a oslovit jej. Vyrazil stopem z Karlových Varů do pražské Reduty, kde Jiří Suchý zpíval a hrál na basu. Jejich první setkání dopadlo dobře, mladý zpěvák mezi muzikanty zapadl. Se Suchým hrál na kytaru, bendžo, bubnoval a zpíval.
Walda žil v domnění, že si sedli a tvoří dobrou partu. Je pochopitelné, že byl zaskočen, když po roce zjistil, že Jiří Suchý s Ivanem Vyskočilem založili novou scénu, ve které s ním nepočítají. „To se tak většinou stává, že se lidi scházejí a zase rozcházejí. Skončilo to, najednou to nebylo, jako by to nebylo bejvalo vůbec. A rozloučili jsme se a mně bylo tak nějak divně, protože jsem si pořád myslel, že mě kluci vezmou s sebou na Zábradlí. No… nevzali,“ vzpomínal. Vrátil se zpátky do Karlových Varů a přemýšlel co dál.
Jiří Suchý
Pak přišel rok 1959. K Waldovi se doneslo, že Suchý se Šlitrem založili Semafor a tak se rozhodl, že se opět vydá do Prahy. Ten, večer, kdy za Suchým dorazil, zpěváka odbyl slovy, že na něj nemá čas. Walda se ale nenechal odbýt a sdělil mu, že přijel, aby u něj mohl pracovat. Pozitivní reakce se ale nedočkal, Suchý mu ve spěchu sdělil, že u něj volné místo není. Tentokrát se zpěvák nenechal odradit, zůstal v Praze a vyčkával, až nastane ten správný moment. Své chvíle se dočkal v roce 1960, kdy se v Semaforu uvolnilo jedno místo a on tak mohl nastoupit na vysněnou scénu.
Semafor byl v začátcích jeho kariéry zásadní. Nejen že zde potkal řadu přátel, ale také během působení v Semaforu zažil první nahrávání ve studiu a své první televizní vystoupení. Divadlo Semafor bylo pro něj stěžejní i z hlediska jeho bytové situace, neboť bylo místem, kde přespával.
Bohužel pro Waldu se vztahy se Suchým začaly komplikovat. Dusno nastalo zejména po jeho pozdním příchodu na představení, které muselo být zrušeno a které bylo zpěvákovi dáno k úhradě. Marné bylo jeho vysvětlování, že je v tom nevinně. Za jeho pozdním příchodem byla autonehoda, která se stala při návratu z východního Berlína. Jakmile se Walda probral, uvědomil si, že má večer představení a že se do Prahy dostane v nejlepším případě v půl jedenácté. „A tak já jsem se zničehonic rozeběhl po tý dálnici, bylo to přesně 5. ledna 1962, to asi nezapomenu – běžel jsem po německý dálnici jako blázen, uběhl jsem asi sto metrů a zastavil se, protože mě to v tu chvíli pustilo. Najednou prostě… jako když mě někdo praští… a já si uvědomil, že si počínám jako blbej, že to přece nemůžu doběhnout, protože už to asi nemůžu ani dojet, ani jakkoliv jinak stihnout.“
Jednoho dne Suchý Waldovi oznámil, že na příští sezónu chystá něco komornějšího a že s ním nepočítá. „Bylo to děsně fajn! Jednak teda, co budu dělat, jednak, kde budu bydlet! Vrátit se zpátky do Karlovejch Varů! Zbourat všecko to, co jsem si v Praze vybudoval? Přijít zase jako poraženej a znova hrát po kavárnách a po pajzlech?“ Navíc mu tou dobou zemřela maminka, se kterou se ani nestihl rozloučit. Sáhl si na dno, musel vyhledat odbornou pomoc u doktora Plzáka.
Divadlo Semafor nebylo pro každého. Jedním z umělců, kterým se podařilo dostat na prkna legendárního divadla, byl herec Jiří Hrzán. Hostoval zde ještě v době svého studia na DAMU. Po čase, kdy hrál v představení Taková ztráta krve, usoudil, že to není ono. „Nejspíš jsem tento druh divadla neuměl dělat. Navíc jsem se domníval, že je tu báječná parta. A ta už bohužel nebyla…,“ okomentoval později herec své působení v Semaforu. Jeho srdce oslovil pražský Činoherní klub, ve kterém účinkoval od roku 1965.
Jiří Hrzán
A nebyl jediný, kdo zjistil, že Semafor pro něj není. Ze Semaforu odešel v roce 1965 také Karel Gott a Jiří Šteidl. Zamířili do nového divadla Apollo. I Waldemar Matuška pochopil, že zavření dveří v Semaforu není konec světa. Otevřely se mu dveře do divadla Rokoko, kam s ním načas odešla i jeho kamarádka Eva Pilarová a Karel Štědrý. Opět se mu začalo dařit, opět poznal mnoho zajímavých lidí. Nabral druhý dech a nazpíval ještě mnoho dalších hitů. V roce 1962 zvítězil v prvním ročníku čtenářské ankety Zlatý Slavík, což byl jen začátek jeho hvězdné dráhy.
Zdroje:
1) RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.
3) 13. komnata Dagmar Patrasové
6) ROHÁL, Robert. Dvojí život slavných mužů. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 80-7229-093-2.
