Článek
Populární herec, zpěvák a komik se narodil 16. května 1955 v Liberci. Sklony k herectví se v něm začaly probouzet už v dětství, proto navštěvoval dramatický kroužek. Další jeho kroky vedly na brněnskou konzervatoř, následně na pražskou divadelní fakultu AMU. Své první angažmá získal v Divadle na Vinohradech, kde exceloval v charakterních rolích.
Na konci 70. let se seznámil se svým hereckým parťákem Jiřím Lábusem. „Byla to náhoda. Naše přátelství se zrodilo v restauraci po nějakém natáčení v televizi. Během deseti minut jsme zjistili, že máme stejné fóry, stejný humor a vidění světa. Vznikla vzácná symbióza, která trvá dodnes,“ prozradil Lábus v rozhovoru s Klárou Říhovou. Komediální dvojice vynikala svým talentem pro improvizaci. Společně vytvořili mnoho komických scén v televizních pořadech, jako byly například Možná přijde i kouzelník nebo Ruská ruleta.
Jiří Lábus
Někdy v té době také potkal svou první osudovou láskou, o 4 roky starší herečku Naďu Konvalinkovu. Seznámil je její bývalý spolužák z DAMU. Jak vždy dobře naladěná Naďa vzpomínala, byla to láska na první pohled: „Pořád jsme se na sebe koukali, pak jsme se začali líbat a druhý den nám říkali Romeo a Julie.“ Herec romantických rolí se smyslem pro humor ji očaroval. Jeho zase jistě přitahovala její energie a optimismus. Jejich láska byla tak silná, že Naďa nedbala varování své kamarádky Květy Fialové, podle které Kaiser nebyl pro ni vhodným mužem. Šla za hlasem svého srdce a v roce 1980 si řekli své ano. Jak herečka s humorem vzpomínala, netušila, že si s Kaiserem bere i Lábuse. Všechny recese, které herci prováděli, si totiž zkoušeli prý nejdříve na ní.
Naďa Konvalinková
Právě smysl pro humor je vždy spojoval. Konvalinková si cenila toho, že je s Oldřichem velká legrace, dlouhou dobu tolerovala i jeho alkoholické excesy, které se stupňovaly. Kvůli jeho vtípku, který provedl pod vlivem alkoholu, dostal svůj první vyhazov z práce. Pro vedení Divadla na Vinohradech byla poslední kapkou jeho opilecká recese, kdy zrušil ubytování pro celý soubor na jednom zájezdovém představení. A tak v roce 1985 přešel do Studia Ypsilon, kde působil také Lábus a jejich kamarádka Jaroslava Kretschmerová, kterou jistě znáte z pohádky S čerty nejsou žerty, kde hrála macechu Dorotu Máchalovou. Ta na počátky jejich přátelství vzpomínala s úsměvem: „Ještě když nebyli Kaiser s Lábusem příliš známí, jezdili jsme s partou kamarádů z divadla takzvané tajné závody. Fór spočíval v tom, žen kdo dorazil do cíle s největší pokutou, vyhrál. Kromě toho se musely plnit různé úkoly, například natankovat benzín na benzínce se zapálenou cigaretou nebo ukrást živou slepici,“ prozradila.
Jaroslava Kretschmerová
Jak vidno, s Kaiserem se nešlo nudit. Bohužel se mu čím dál více vymykala z rukou jeho záliba v alkoholu, takže opět dostal z divadla vyhazov. Jeho divadelní kariéra pokračovala v Národním divadle, kde vydržel 6 let. Jelikož se několikrát bez omluvy nedostavil na zkoušky a představení, musel se v roce 1999 nuceně rozloučit i s Národním divadlem.
Z talentovaného herce se stávala čím dál tím větší troska. Už i jeho ženě začala docházet trpělivost. Jejich manželství nakonec skončilo po pětadvaceti letech v roce 2005, poté, co se na konci ledna roku 2004 objevily v médiích fotografie z klubu Divadla Na zábradlí. Po zavírací době klubu herec odmítal odejít. Situace se tehdy vyhrotila, když jednomu z přivolaných policistů skočil na záda a držel se ho jako klíště. Obdobně jako v jedné jeho komické scénce s Lábusem. Následný rozvod přiměl Kaisera k léčení, které ale nemělo dlouhého trvání. Musel přijít ještě další přešlap, kdy kvůli němu bylo zrušeno jedno představení Divadla Ungelt, aby roku 2012 nastoupil do protialkoholické léčebny v Červeném Dvoře a začal konečně abstinovat.
Obrat k lepšímu nastal také díky jeho seznámení s písničkářkou Dášou Vokatou, se kterou v roce 2014 nahrál album Divoký koně. Poprvé se potkali na jednom z koncertů undergroundových hudebníků, na který herec přišel jako divák. On neznal ji, ona neznala jeho. Několik let totiž Dáša strávila v emigraci. Netušila, že má před sebou slavného herce. Kdyby to prý věděla, vůbec by se ho neodvážila oslovit. A právě to zažehlo vzájemnou zvědavost. Ze vzájemného poznávání se zrodila velká láska, která stále trvá. „Jsme skvělí parťáci. V šedesáti už člověk moc dopředu nepřemýšlí a neplánuje. Já bych to spíš viděla, že je nám spolu hodně hezky, jsme spolu hodně rádi a hodně často. Co bude zítra, nad tím nepřemýšlím. Ale je to hodně krásné,“ popisovala Dáša jejich vztah, když byl ještě v počátcích.
Dáša Vokatá
O ryzosti jejich citů hovoří i Dášiny texty písní, se kterými oba vystupují na jednom pódiu. „Pod tvou dlaní hřejivou mě rosa nezebe. A než-li slunce pálí mě víc pusa od tebe,“ zpívá Dáša například v písni A já jsem byla šťastná. Láskou nasáklý je i jejich duet Můj milý, kde zpívají: „Kříže jsou za námi, konečně jsme sami, cesta je klikatá, srdce máš ze zlata.“ V černobílém klipu spí společně na zemi pod hvězdami, kráčí společně cestou a vyzařuje z nich nesmírný klid a vzájemné pochopení.
Společně se objevili také před kamerou ve filmu Zahradníkův rok, za který byl herec oceněn Českým lvem. „Čím míň mluvíš, tím jsi působivější,“ sdělila herci Dáša po premiéře filmu. To už se na veřejnosti objevili jako manželé. Své ano si řekli v roce 2020 během skromného civilního obřadu ve Vídni, kde má písničkářka svůj byt. Stalo se tak rok poté, co Kaiser prodělal infarkt a musel být hospitalizován na jednotce intenzivní péče v jedné z pražských nemocnic. Tehdy při něm Dáša věrně stála a herci nejspíš došlo, že nechce na nic čekat a požádal ji posléze o ruku.
Dáša Vokatá
Dáša, jejíž texty jsou zejména o lásce a naději, mu řekla ano. Po tom, čím si v životě prošla, si kus štěstí zaslouží. Nenápadná zpěvačka, která byla dosud známá spíše v okruhu příznivců undergroundu, byla od mala posedlá básněmi, písničkami a malováním. Většinu dětství prožila v Ostravě, odkud odjela poté, co se její otec v roce 1976 z pocitu bezvýchodnosti oběsil. Tato událost se do ní nesmazatelně propsala. Toužila utéct od normalizované společnosti. Vzala batoh a kytaru vyrazila na cesty. Když narazila na manžele, kteří začínali žít v undergroundové komuně v Rychnově u Děčína, připojila se k nim. V této společnosti poznala svého manžela Zdeňka „Londýna“ Vokatého, se kterým ji pojil podobný pohled na svět. Nějaký čas si žili spokojeně ve společnosti hudebníků z undergroundových skupin a disidentů. Seznámila se s osobnostmi, jako byl Václav Havel či Pavel Landovský. Po podepsání Charty 77 ovšem idylka skončila, na vlastní kůži pocítili perzekuce. Museli opustit rychnovskou usedlost, která byla srovnána se zemí. Nastalo časté stěhování, jejího muže z každé práce po čase vyhodili. Což vzhledem k tomu, že měli 2 malé děti, byla celkem komplikace.
Nakonec emigrovali v roce 1980 do Rakouska, kde se jejich manželství rozpadlo. Bohužel nepřišla jen o manžela, ale také o prarodiče, kteří psychicky neunesli ztrátu jediné vnučky a dvou pravnoučat a pustili si plyn. O to více se pak věnovala své hudbě. Se svými písněmi objížděla západní Evropu, kde se setkávala se svými přáteli z undergroundu. Její děti mezitím Rakousko přijali za svůj nový domov. Velkou oporou za hranicemi byl Dáše Karel Kryl, který z Rádia Svobodná Evropa vysílal její písničky do Československa.
Po roce 1989 řešila svůj návrat domů. Jenže to nebylo tak jednoduché. Její děti v Rakousku zapustily kořeny, řešila i své občanství. Čekání na svou jedinou dceru její maminka psychicky neunesla. Zlomená životními ztrátami si i ona vzala život. Její první cesta domů, obdobně jako u Karla Kryla, vedla na maminčin pohřeb. Tím ale její cesty do Čech neskončily. Vystupovala na koncertech, opět se zamilovala. V 90. letech navázala vztah se známým básníkem, mluvčím undergroundu a politickým vězněm Ivanem „Magorem“ Jirousem.
Ivan „Magor“ Jirous
Ivan Jirous přezdívaný „Magor“ byl krom jiného uměleckým vedoucím kapely Plastic People of the Universe. Tento umělec budil velké kontroverze. Za své názory a výstupy byl několikrát vězněn. Autor básní (Magorovy labutí písně) a pohádek (Magor dětem) se do vězení dostal poprvé v roce 1973 za „hanobení národa“. Tehdy si zadělal na malér, když se pod vlivem alkoholu dostal v jednom hostinci do konfliktu s majorem StB ve výslužbě. Údajně snědl střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“. Pak už se to s ním vezlo. Absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy byl většinou trestán za „výtržnictví“, které prováděl často pod vlivem alkoholu. V okamžicích, kdy byl intoxikován alkoholem, ztrácel soudnost. Býval i agresivní. „Mým prokletím je, že mi pití chutná a že mi nevadí fyziologicky. Když slyší nějaký doktor, kolik jsem toho vypil, připadá mu to neuvěřitelné. Normálního člověk by to už zabilo. Mě to nezabije, ale morduje mi to duši. Neříkám, že mi ji alkohol zničil, ale zmordoval mi ji mnohem víc než kriminál. Kdyby mi radši zničil játra nebo slinivku, protože to bych s tím musel skončit,“ přiznal v rozhovoru v roce 1995.
Ivan „Magor“ Jirous
Když nebyl zrovna ve vězení, střídal různá zaměstnání, případně žil z toho, co mu dali přátelé. Byl dvakrát ženatý. S druhou ženou Julianou, se kterou měl 2 dcery, se rozvedl po návratu z vězení. „Když mě tehdy zavřeli, bylo jedné mé holčičce půl roku a druhé o rok víc. V jejich nejkrásnějším věku jsem byl pryč. Ve Valdicích jsem měl jednou za deset měsíců hodinovou návštěvu. Děti přijely a vidí někoho absolutně cizího. A ty vidíš cizí děti. Ty pohádky jsem psal proto, že jsem chtěl, aby holky věděly, aspoň na dálku, že mají nějakýho tátu,“ vzpomínal na svou rodinu pro Magazín Mladé fronty Dnes.
Tento muž byl rozporuplnou osobou. Krom psaní básní a knih pořádal také několik pololegálních festivalů nezávislé kultury, podílel se na založení samizdatové edice Vokno, stal se také členem VONSu (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných). Po revoluci pobýval střídavě v Praze a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří, kde každoročně pořádal hudební festival Magorovo Vydří. Jeho tvorba mu vynesla literární ceny Jaroslava Seiferta a Toma Stopparda.
Alkoholu se nikdy úplně nevzdal. Ani když měl po svém boku Dášu, která mu nejspíš jeho zálibu v alkoholu obdobně jako jeho přátelé tolerovala. Viděla v něm hlavně hodného a citlivého člověka. Jeho náhlá smrt v roce 2011 ji velmi zaskočila. Pak se ale objevil Oldřich Kaiser a ona opět ožila. „Je to člověk, který každého strhne. Na to jsem byla zvyklá právě u Ivana Magora Jirouse, že je ve své osobě strhující. Na obou se mi nejvíc líbil hlas. Ještě v době, kdy jsem Oldu neznala, načetli na střídačku takřka šestihodinové cédéčko Pravdivý příběh Plastic People. A já už jsem se tenkrát Magora ptala, kdo je to ten Kaiser, on má takový nádherný hlas,“ uvedla.
Dáša zjistila, že onen slavný herec má stejně jako ona rád hudbu a zapojila ho do svých projektů: „Já skládám písničky, Olda je dolaďuje houslemi, oba zpíváme a hrajeme na kytary. Písničky musíme mít natrénovány, to ano, ale jinak jsme neřízené střely. Prostě si začneme povídat, vtipkovat, lidi se smějou a vždycky se to nějak samo vyvine. A každý kouká, neví, co to má znamenat, a my v podstatě také nevíme, jak to dopadne.“
Dáša v Oldřichovi našla muže, se kterým jí to ladí v osobním i profesním životě. Zdá se, že i on našel to, co hledal. Nesmírně tolerantní ženu s životními zkušenostmi, nadhledem a velkým srdcem.
Zdroje:
10) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
