Článek
Havel nebyl dokonalý
Paradoxně Havlově pověsti často nejvíce škodí právě ti, kteří ho bezvýhradně obdivují. Vytvářejí o něm obraz, kterému žádný skutečný člověk nemůže dostát.
Kdo mu vyčítá chyby, implicitně tvrdí, že by je sám nedělal – kdyby byl v jeho situaci. To je lež, kterou kritikové namlouvají sami sobě, aby se nemuseli ptát, jak by se zachovali oni, kdyby nesli odpovědnost, tlak, izolaci a historickou váhu okamžiku.
Zvláštní je, že nejhlasitější kritici Havla jsou většinou ti kdo:
- nikdy nečelili skutečnému osobnímu riziku,
- nikdy nenesli odpovědnost a nemuseli volit mezi špatným a ještě horším.
Přesto mluví s jistotou. Soudí, co „měl udělat jinak“. Bez osobní zodpovědnosti a vlastní odvahy.
To není kritické myšlení.
To je retrospektivní alibismus.
Podezření a mýty
Před listopadem 1989 většina lidí o Havlovi buď nevěděla nic, nebo jen to, co o něm psala komunistická propaganda. V době, kdy si většina občanů nemohla dovolit automobil – a pokud ano, pak Škodu, Trabant či vůz ze „spřátelených států“ – jezdil Havel v Mercedesu. To vzbuzovalo podezření: kde na to vzal?
Odpověď byla jednoduchá. Přikuloval sudy v pivovaru, ale zároveň psal divadelní hry, které se hrály na Západě. Protože doma být uváděny nesměly, přinášely mu honoráře ze zahraničí – a z těch si mohl Mercedes dovolit.
Další „podezřelou“ skutečností byl jeho původ. Narodil se do bohaté buržoazní rodiny, se „zlatou lžičkou v puse“. V době, kdy se lidé posuzovali podle třídního původu, to byla diskvalifikace, která ho provázela celý život. Dokonce se objevovaly absurdní pomluvy, že jako malý chlapec seděl na klíně Heydrichovi. I kdyby to byla pravda – co to vypovídá o dítěti? Naprosto nic.
Jak se (ne)hodnotil charakter
Abychom pochopili tehdejší – a často i dnešní – způsob uvažování, poslouží jeden starý vtip:
Dva bratři za války. Jeden byl partyzán, druhý v SS. Po válce oba pracují jako dělníci. Ten bývalý esesák udělá politickou kariéru a stane se ministrem. Partyzán zůstane dělníkem. Když se potkají, ptá se partyzán:
„Jak je možné, že ty jsi ministr a já ne?“
A bratr odpoví:
„To máš tak – ty máš bratra v SS a já mám bratra partyzána.“
Je to vtip. Ale velmi výmluvný.
Havel a divadlo
Kvůli původu nemohl studovat humanitní obory, o které měl zájem. Studoval techniku, později dálkově dramaturgii. V divadle začínal jako technik, postupně se stal dramaturgem a dramatikem. Jeho hry byly v 60. letech uváděny, později zakázány – a hrály se pouze na Západě.
Havel patří k autorům absurdního divadla, po bok jmen jako Samuel Beckett či Eugène Ionesco. Tento žánr se vědomě vymyká konvencím. Působí jako komedie, ale skrývá hluboká existenciální dramata. Právě proto není snadno přijatelný pro většinové publikum.
Problém často není v divákovi, ale v inscenaci. Absurdní drama vyžaduje specifické režijní i herecké pojetí. Pokud chybí, sdělení se ztrácí.
Havlovy hry, které se u nás hrály, byly často inscenovány jednostranně – jako společenská kritika, bez důrazu na lidskost, která pro něj byla zásadní. Přitom právě ta je jádrem jeho aktovek Audience a Vernisáž. Neodsuzuje v nich, nezatracuje. Ukazuje rozdílnost hodnot – a nechává diváka, aby se s ní vyrovnal.
Viděl jsem skvěle zrežírované absurdní drama – a prožitek byl intenzivnější než u klasického realismu. A viděl jsem i inscenace, kde absurdní hra vyzněla jako prázdná satira. Realistické drama může být tíživé. Absurdní drama dokáže mluvit o největších lidských tragédiích, aniž by diváka emočně zraňovalo.
Prezident, který nebyl politikem
Havel nebyl politik. A to je jeho největší „vina“. Politika je umění kompromisu se svědomím. Havel do ní vstoupil s iluzí, že svědomí lze uhlídat. Nelze. Politika semele každého.
Rozdíl je v tom, že někteří se tomu přizpůsobí – a jiní odejdou. Většina přátel Havla které si sebou vzal na hrad aby mu připomínali, kým je, odešla, on zůstal. Asi si to zdůvodňoval zodpovědností k těm kdo ho volili a věřili mu.
Je snadné být přísný a kritizovat z gauče. Je snadné takto soudit. Ale morální soud bez osobního rizika není ctnost. Je to jednání těch kdo neměli odvahu a kritikou skrývají vlastní zbabělost.
Amnestie a odpovědnost
Jeho amnestie byla špatně provedena – s tím lze souhlasit. Úmysl však byl dobrý. Ve vězeních byli političtí vězni, ale také lidé odsouzeni za činy, za které by v demokratickém systému odsouzeni nebyli a nebo by je vůbec nespáchali. Rozhodnout jednotlivě kdo je a není opravdový zločinec Havel nemohl.
O konkrétních propuštěních nerozhodoval Havel. Činili je ti, kteří systém dříve obsluhovali. Byli to ti, co se podíleli i na Havlově věznění. Vědomě propustili i ty, o nichž věděli, že budou znovu páchat zločiny. Následky pak nesli nevinní lidé a vinu společnost připsala Havlovi.
Čestnost jako provokace
Havel se styděl za to, že není jako ostatní děti. Nechtěl výsady, chtěl být obyčejný kluk. Rodinné zázemí mu to však neumožnilo. Sám se o tom podrobně zmiňuje v knize Dálkový výslech.
Neusiloval o majetek ani o moc. Privatizaci neřídil, nestál o ni. Jeho výjimečnost nespočívá v bezchybnosti, ale ve snaze žít čestně. Ne vždy se mu to podařilo – ale kdo z nás může říct, že ano? Kdo je bez viny ať kameny hází. Ti co kameny hází nejsou bez viny, snaží zakrýt své vlastní špatné svědomí.
Havel neříkal, jací máme být. Říkal, jací bychom mohli být. A že se o to alespoň můžeme snažit.
Svatý Filip Neri říkal: „Buďte dobří, můžete-li.“
Václav Havel by mu rozuměl. A Filip Neri by rozuměl Havlovi.
