Článek
Žili jsme v totalitním režimu. Vláda se sice prezentovala jako vláda lidu, ve skutečnosti však šlo o autokracii. Úzká skupina lidí rozhodovala o tom, co je a není pro společnost „dobré“. Ti, kdo tento stav kritizovali, byli společensky šikanováni, pronásledováni a kriminalizováni. Relativně dobře se žilo těm, kteří mlčeli, přizpůsobili se a nekladli si otázky.
Dnes žijeme v demokracii. Máme svobodu slova, shromažďování i cestování. To vše jsme dříve neměli.
Často se zdůrazňuje, že dnes nemáme „právo na práci“. Ve skutečnosti ho máme – jen už nemáme povinnost být zaměstnáni. Dříve znamenalo právo na práci povinnost mít zaměstnání, i když člověk pracovat nechtěl. Neříkalo se „jdu do práce“, ale „jdu do zaměstnání“. Zaměstnání bylo jistotou, nikoli povinností pracovat.
Dnes je nezaměstnanost považována za problém, ale stát nemá povinnost každému zajistit práci. To je přežitá představa z doby totality. Úkolem státu je vytvářet podmínky, aby schopní a podnikaví lidé mohli zaměstnávat ty, kteří pracovat chtějí a umějí.
Stát je bohatý natolik, nakolik je jeho ekonomika schopna vytvářet pracovní příležitosti. Lidé, kteří pracují a podnikají, odvádějí daně. Z těchto peněz pak stát může pomáhat těm, kteří pracovat nemohou.
Pokud však podnikaví a pracovití lidé nevytvoří dostatek hodnot, stát si musí půjčovat. A tady se dostáváme k jádru problému: více než třicet let po pádu autokracie stále přetrvává představa, že stát je odpovědný za naši životní úroveň. Chceme od něj víc, než kolik jsme schopni vytvořit, a zároveň mu vyčítáme zadlužování.
Stát má jen tolik peněz, kolik od nás vybere. Kdyby nám zaměstnavatel dlouhodobě vyplácel víc, než mu my vyděláme, zkrachoval by – a my bychom přišli o práci. To je zřejmé. Přesto se chováme, jako by stát nebyl naším „zaměstnavatelem“, ale jako by si peníze tiskl podle našich potřeb.
Každý dluh se jednou musí splatit. Otázka zní: kdo zaplatí dluhy, které dnes nevytváří stát, ale my svými požadavky?
Když zkrachuje podnikatel, lidé, které zaměstnával, přijdou o práci. Zkrachovat však může i stát – a ten zaměstnává nesrovnatelně více lidí. Historie to potvrzuje. Například při argentinské krizi v letech 1999–2002 přišli věřitelé až o 75 % půjčených prostředků. Při bankrotu Ekvádoru v roce 2009 byly státní závazky vypořádány zhruba za třetinu jejich hodnoty.
To, co zde píšu, nejsou názory, ale fakta. V demokracii však rozhoduje většina. Pokud si většina tyto souvislosti uvědomí, může být stát dobrým hospodářem – a budeme mít z toho prospěch všichni. Stačí nepožadovat víc, než kolik jsme schopni státu věnovat.
Dodnes lidé trpí falešnou představou, že za totality bylo něco zadarmo. Nic nebylo zadarmo. Stát nám sebral peníze a pak tvrdil, že nám něco dává. Ve skutečnosti nám jen něco vracel – a o tom, co a komu, rozhodoval výhradně on.
Demokracie respektuje svobodu slova. Každý má právo vyjádřit svůj názor. Rozdíl je v tom, jakým způsobem to činí. Lze argumentovat věcně, nebo jen nadávat. Demokracie umožňuje i neslušnost – problém však nastává ve chvíli, kdy tyto projevy začnou někoho ohrožovat. Právě proto existují zákony, které vymezují hranice svobody slova.
Svoboda není bezbřehá. Svoboda je odpovědnost za slova, za jejich dopad, za jejich důsledky. Hrubé nadávání v hospodě není hezké, ale není důvod ho kriminalizovat. Pokud však někdo začne své názory využívat k zastrašování či ohrožování druhých, demokracie má právo se bránit.
V demokracii rozhoduje většina, ale zákony jsou nastaveny tak, aby většina nemohla utiskovat menšinu. Práva platí pro všechny stejně.
Demokracie není anarchie. V demokracii rozhoduje většina, v anarchii každý sám za sebe.
Anarchie je teoreticky lákavá – stojí na osobní odpovědnosti jednotlivce. Je však utopická. Vyžaduje vysokou míru ohleduplnosti, sebekázně a respektu k druhým, jinak nemůže fungovat. A k tomu lidstvo zatím nedospělo. Zatím anarchie rovná se chaos. Proto je nutná demokracie, která omezuje svobodu jedince ve prospěch většiny.
Anarchie předpokládá, že lidé jsou slušní a rozumní. Stačí si přečíst veřejné diskuse, aby bylo zřejmé, že tomu dnes tak není. Jsou plné zloby a nenávisti. Anarchie je neomezená svoboda. Demokracie je svoboda omezená – není ideální, ale při současném stavu vědomí lidí je funkční a nutná.
Ti, kdo tvrdí, že mohou říkat a dělat cokoliv, co chtějí, často jen prosazují své vlastní zájmy na úkor ostatních. Křičí, že nežijeme v demokracii, aniž by si uvědomovali, že demokracie znamená nastavení hranic a odpovědnost. Neomezená svoboda není demokracie, ale anarchie.
Abychom mohli žít v anarchii, museli by se nejprve změnit ti, kteří dnes nejhlasitěji tvrdí, že demokracie nefunguje. Funkční alternativou k demokracii je totalita. Někteří lidé po ní stále touží, ale máme demokratické volby – a kdyby lidé chtěli totalitu, volili by komunisty. Ti se však do parlamentu nedostali. To znamená, že většina lidí volí demokracii, i když není dokonalá.
„Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“
— Winston Churchill
Demokracii máme proto, že zatím ničeho lepšího nejsme schopni.
