Článek
Historická paralela, kterou nelze přehlížet. Napadení Ukrajiny nápadně připomíná napadení Polska v roce 1939.
Hitler svou agresi ospravedlňoval údajnou ochranou německé menšiny a tvrdil, že nejde o územní požadavky. Stejně tak Putin mluvil o „speciální vojenské operaci“ a ochraně ruskojazyčných obyvatel.
Dnes vidíme, že právě územní nároky jsou hlavní překážkou mírového řešení.
Napadení Polska předcházela politika appeasementu – politika ústupků ve jménu zachování míru. Svět byl otřesen hrůzami první světové války a nechtěl její opakování. Proto vznikla Společnost národů, která měla zajišťovat kolektivní bezpečnost a řešit konflikty jednáním.
Realita byla jiná.
Versailleská smlouva uvalila na Německo přísná omezení: armáda maximálně 100 tisíc mužů, zákaz všeobecné branné povinnosti, zákaz tanků, ponorek i letectva. Když se Hitler dostal k moci, začal tyto podmínky systematicky porušovat. A ti, kdo mu mohli zabránit, mlčeli. Appeasement, „politika ústupků a usmíření“.
Následoval anšlus Rakouska, Mnichovská dohoda, odstoupení pohraničí a nakonec okupace českých zemí. Když se britský premiér Chamberlain vrátil z Mnichova, mával podepsaným papírem a prohlásil, že přivezl „mír pro naši dobu“. Appeasement.
Winston Churchill tehdy varoval: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ A měl pravdu.
Po napadení Polska sice Francie a Británie vyhlásily Německu válku, ale následovala tzv. podivná válka – bez skutečné vojenské akce. Hitler získal čas.
Polsko by si nemohl dovolit napadnout bez dohody se Stalinem. Pakt Ribbentrop–Molotov obsahoval i tajný protokol o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Výsledkem bylo rozdělení Polska a okupace pobaltských států. Touha Ruska klást uzemní požadavky se nezměnila.
To vše předcházelo druhé světové válce. Appeasement.
Pokud se z historie nepoučíme a znovu zvolíme appeasement, politiku ústupků, kde bereme důvod si myslet, že se agresor zastaví? Nezastavil se tehdy a nezastaví se ani dnes. Stejně jako se Hitler nezastavil v Polsku, nelze předpokládat, že se Putin zastaví na Ukrajině.
To je historický důvod, proč Ukrajinu podporovat. Ten druhý, lidský důvod, je zásadnější.
K pochopení nám může posloužit spisovatel Karel Čapek. Humanista, který vždy psal s hlubokým smyslem pro odpovědnost a lidskost. I když kritizoval, zachovával slušnost.
Ve hře Ze života hmyzu nastavoval společnosti zrcadlo. V románu Krakatit varoval před zneužitím vědy. V dramatu Bílá nemoc varoval před diktaturou a válkou, a přesto se snažil najít lidskost i u tyrana.
Jeho odpor k násilí byl zásadový. Změnil se až ve chvíli, kdy bombardování španělské Guerniky zabíjelo i děti. Tehdy napsal hru Matka. Matka, která přišla o čtyři syny, brání poslednímu, Tonymu, odejít do války. Až když slyší, že bomby zabíjejí děti, podává mu pušku a řekne: „Jdi.“
To je Čapkův morální zlom. Není to obhajoba války. Ale existují chvíle, kdy nebránit se znamená stát se spoluviníkem. Ne pomsta. Ne nenávist. Je třeba podporovat obranu před zlem, které zabíjí nevinné.
Na Ukrajině umírají děti. A u nás se ozývá: „Nás se to netýká.“
Čapek byl za své postoje dehonestován, čelil anonymním výhrůžkám a útokům. Dnes by to byly sociální sítě, nenávistné komentáře a urážky. Jednání některých lidí se nemění.
Válka na Ukrajině se nás týká historicky, ale především by se nás měla dotýkat lidsky.
Pokud nás už nedokáže zasáhnout ani utrpení nevinných, pak problém není geopolitický, ale lidský.
Ukrajina bojuje i za nás a tudíž je naše morální povinnost ji podpořit.
