Článek
To znamená, že když většina prosadí nějaké rozhodnutí, toto rozhodnutí bude brát v potaz názor těch, kdo nesouhlasí, a ti, co nesouhlasí, uznají rozhodnutí většiny.
První pravidlo dialogu je prosté: ten, kdo s tebou nesouhlasí, není tvůj nepřítel, ale partner při hledání pravdy.
Přesto dnes běžně čteme výroky typu:
„To není prezident. To je bezpáteřní odpudivá bytost. Slušný člověk si před ním může pouze odplivnout.“
Nebo:
„Je smutné, že kritizujete prezidenta a tleskáte slovenskému estébákovi, který si sobě podobné narval do vlády České republiky…“
Tohle není dialog. To je jen projev zloby a nenávisti.
Prezidentství a slušnost
Vážím si tří českých prezidentů: Tomáše Garrigue Masaryka, Václava Havla a Petra Pavla.
Ne proto, že by byli bezchybní.
Ale proto, že byli slušní a své odpůrce neuráželi. Bránili se argumenty, ne dehonestací.
Kdybychom se tímto přístupem řídili všichni, nebo alespoň většina, žilo by se nám v této zemi podstatně lépe.
Osm pravidel dialogu
- Tvůj oponent není nepřítel, ale partner při hledání pravdy.
- Snaž se porozumět dřív, než začneš soudit.
- Tvrzení bez důkazů nevydávej za argument.
- Neutíkej od tématu.
- Neměj potřebu mít za každou cenu poslední slovo.
- Nesnižuj lidskou důstojnost oponenta.
- Pamatuj, že dialog vyžaduje kázeň.
- Nezaměňuj dialog s monologem.
Pravda, láska v dnešní době
„Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.“
Tento výrok Václava Havla byl kdysi přijímán potleskem.
Dnes jsou ti, kdo se ho zastávají, zesměšňováni jako „sluníčkáři“.
Protože slušnost je považována za slabost.
Dnes lidé tleskají Andreji Babišovi, Tomio Okamurovi, Petru Macinkovi a Filipu Turkovi – lidem, kteří své názory nehájí argumenty, ale ponižováním a zesměšňováním druhých. A pak se pohoršují, když jim to je opláceno stejnou měrou.
Voltaire to vystihl takto:
„Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale budu bránit tvé právo to říci.“
Osobní zkušenost se slušností
Dvakrát v životě jsem zažil, že se lidé k sobě chovali slušně.
Vždy v době velké pozitivní společenské změny.
Poprvé v roce 1968 – během Pražského jara. Bylo mi 16 let.
V místě dnešní galerie Myslbek byl park, kde se diskutovalo jako v Hyde Parku. Každý mohl svobodně prezentovat své názory, a lidé poslouchali – i když nesouhlasili.
Podruhé v roce 1989 – během Sametové revoluce. Bylo mi 37 let a pracoval jsem v ČKD.
Vypískali jsme Miroslava Štěpána, protože požadoval naši podporu. Ale nikdo mu nenadával. Nechali jsme ho odejít.
Byl politicky mrtvý. A do mrtvých se nekope.
Jako zástupce dělníků jsem jezdil po republice s herci a francouzskou novinářkou a vysvětlovali jsme lidem, že je čas zrušit vládu jedné strany a začít si vládnout sami.
Všude jsme byli vítáni. Lidé byli slušní.
Tenkrát pravda a láska skutečně vítězily nad lží a nenávistí.
Kde se to zlomilo
Po roce 1989 vzniklo Občanské fórum, které chtělo, aby lidé navrhovali a volili své konkrétní zástupce, ne politické strany.
Moc však převzal Václav Klaus. Nastolil systém politických stran, divokou privatizaci – a s ní přišlo tunelování, politikaření, rozkrádání a došlo i na vraždy. Nastal všeobecný rozklad důvěry.
Následoval Miloš Zeman, který systematicky ponižoval své odpůrce a pohrdal pravidly dialogu a konsezusu.
Národ se rozdělil na zastánce slušnosti a na zastánce hrubosti.
A dnes?
Dnes znovu zvítězila slušnost – byť ji reprezentuje člověk s minulostí, která je pro mnohé nepřijatelná.
Místo hodnocení jeho současných činů se útočí výhradně na minulost.
Protože kdo se sám nedokáže změnit, nevěří, že by to mohl dokázat někdo jiný.
Žijeme v demokracii. Každý má právo volit, koho chce.
Nikdo nemá právo toto právo komukoli upírat.
Ale máme povinnost ozvat se, pokud jsou názory a činy politiků v rozporu se základními právy byť jen menšiny.
Proč? Protože – jak prohlásil Edmund Burke:
„Jediná věc nezbytná pro triumf zla je, aby slušní lidé nic nedělali.
