Článek
„Bróďa“, jak mu všichni říkali, se narodil 6 měsíců po svatbě rodičů. Ti to neměli jednoduché. Když jeho maminku, dceru ředitele sklárny okouzlil chudý obchodní příručí z pražského Žižkova, naštvalo se prý celé její široké příbuzenstvo. Nic naplat, nakonec přeci jen byla svatba a jízlivé poznámky o nevhodném manželovi se naučila zvládat s humorem. Tatínek se časem dokázal vypracovat na úspěšného pojišťováka, tudíž rodina nouzí netrpěla. Za jeho úspěchy stál mimo jiné jeho šarm, kterému podlehla nejedna dáma. „Maminku to trápilo, ale když tatínek přecházel s přibývajícím věkem pomalu od praxe k teorii, pomíjela jeho koníčka shovívavým úsměvem,“ komentoval zálety svého tatíka Brodský.
Tatínek byl často na cestách, Vlastimil tedy trávil hodně času s maminkou. Ta si přála, aby se jejímu synovi dostalo dobrého vzdělání, studoval tedy na gymnáziu. Jak se ale ukázalo, nebyl studijním typem. Často bojoval, aby nepropadl. Sám své studijní „úspěchy“ komentoval tak, že jeho duchovno nebylo příliš na výši, záblesk naděje tudíž skýtala pohybová schopnost.
Když mu bylo 14 let, přestěhovala se jeho rodina ze Slezska do Prahy. „V Praze jsem se naučil stepu a jako gymnazista jsem si přivydělával v nočních barech. Nezřídka můj plat předčil příjem rodičů, což jsem jim zamlčel a vylepšoval si tak studentské živobytí, třeba tím, že jsem často jezdil do školy taxíkem,“ vzpomínal na své taneční úspěchy. Jeho vzorem se stal americký choreograf a tanečník Fred Astair. Aby se ve svých tanečních schopnostech zdokonalil, rozhodl se roku 1939 zkusit zkoušky do elévského sboru soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D 40. Zde se zrodil herec. Burian si totiž všiml jeho talentu a doporučil mu, aby se vydal na hereckou dráhu.
Poté, co nacisté E. F. Buriana zatkli a divadlo zavřeli, hrál v souboru Větrník. K tomu souběžně hrál ještě v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. Jeho domovským divadlem se nakonec stalo Divadlo na Vinohradech, kde hrál společně s Jiřinou Jiráskovou, Josefem Bláhou, Vlastou Chramostovou či Jiřinou Švorcovou. „Jiřina je fajn holka, která si omylem myslí, že nepřevlékla kabát. Ono není snadné, vzdát se i svých pochybených ideálů. Ale když si člověk hájí to, čemu se říká smysl života, tak zápolí hlavně sám se sebou,“ komentoval Švorcovou ve své poslední knize.
Jiřina Švorcová byla za mlada kamarádkou Jiřiny Jiráskové. Tehdy herečky spojoval podobný pohled na svět. Obě byly tou dobou nadšené komunistky. Jiřina Jirásková vstoupila do strany už ve svých šestnácti letech, čímž si rozhněvala svého tatínka. Když zemřel Stalin, prý svému tatínkovi řekla: „To se člověku stane, že mu umře vlastní otec. Ale tady umřel otec celého lidstva!“ Na to jí odvětil: „Prokrista, vždyť jsi moje krev. Takhle blbá snad umřít nemůžeš.“
Jiřina Jirásková
Počátkem 50. let učinila krok, kterého po letech litovala. Coby čerstvá členka vinohradského divadla se podílela na odsouzení kolegyně Jiřiny Štěpničkové, která byla v roce 1952 souzena za to, že se spolu se svým malým synkem pokusila utéct za hranice. „Věděli jsme, že ji chytli při přechodu hranic. Svolalo se tehdy celé divadlo a odhlasovali jsme, že s jejím činem nesouhlasíme a ať je potrestána za to, že byla napojena na západní buňku. Protože tak to bylo prezentováno,“ uvedla v dokumentu ČT. „Jak jsme měli vědět, že to není pravda? Bylo mi dvacet a z mého hlediska byla republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu uškodit,“ dodala.
Jiřina Štěpničková 1937
Příslušným stranickým orgánům pouhý nesouhlas s jejím činem údajně nestačil, proto se prý tehdy dala dohromady skupinka asi pěti lidí, kteří měli sepsat rezoluci, v níž měli pro Štěpničkovou žádat trest smrti. Důkazy se však nedochovaly. Štěpničková si nakonec odnesla patnáctiletý trest odnětí svobody. Na svobodu se dostala po deseti letech.
Brodský po letech v rozhovoru pro Českou televizi k tomuto tématu sdělil, že už si na ty události nepamatuje, nicméně podotkl, že lze těžko očekávat v profesi, kde se soupeří a bojuje o role a o slávu, projevy solidarity a kolegiality.
Někdy v té době to mezi Brodským a Jiráskovou zajiskřilo. Herečka jejich vztahu nejspíš přikládala větší váhu než on. Mělo dojít na svatbu, jenže on na poslední chvíli ze svatby vycouval. „Vymluvil se na to, že mu zemřela babička a on by se styděl, kdyby v tom smutku měl prožít tak velké štěstí. Jsem ovšem přesvědčena, že si to vymyslel a ona babička ještě dlouho poté někde tajně žila,“ vzpomínala Jirásková. Po čase usoudila, že to tak bylo lepší. Stali se s nich přátelé, Brodského druhá žena Jana Brejchová měla k Jiráskové velmi blízko.
Jiné to ovšem bylo s Jiřinou Švorcovou, které Jirásková přebrala partnera. Sice byla vdaná za herce Jiřího Pleskota, ale jak se říká, srdci neporušíš. Svým románkem s Jiřím Valou zničila nejen své manželství, které trvalo jen 2 roky, ale také přátelství se Švorcovou. Ta ve své knize vzpomínala, že Jirásková dokonce s Jiřím Valou otěhotněla, nicméně on dítě nechtěl. Manžel Jiráskové podal žádost o rozvod, tak šla prý na interrupci. Děti pak už nikdy neměla. Jejím osudovým mužem se pak stal o osm let starší režisér Zdeněk Podskalský. Ten jí byl velkou oporou v době, kdy vystoupila ze strany a následně se na přelomu 60. a 70. let ocitla na černé listině komunistů a na velké filmové role mohla zapomenout.
Dramata v osobním životě zažíval i Brodský. Manželství s baletkou Bíbou Křepelkovou, ze kterého vzešel syn Marek, nevyšlo. Své ženě nedokázal být věrný, tak mu jednoho dne nadobro sbalila kufry. Sám ale nezůstal. Zamiloval se do o téměř 20 let mladší Jany Brejchové, která byla označována za českou Bardotku. Seznámili se roku 1963, následující rok byla svatba. Brali se v pátek třináctého, ve třináct hodin a u tabule usedlo třináct svatebčanů. Bróďa si totiž myslel, že třiácka je šťastné číslo. Janě šel tehdy za svědka Jan Werich, který si prý zapomněl občanský průkaz. Nicméně na Libeňském zámečku připustili, že občanka by mohla být falešná, ale Werich nikoliv.
Na první pohled se nesourodý pár pěkně doplňoval. Zahráli si spolu v několika filmech, např. Hodíme se k sobě miláčku? Ženu ani květinou neuhodíš, či Noc na Karlštejně. Společně se těšili z narození dcery Terezy, která se vydala ve šlépějích svých rodičů. Po zhruba jedenácti letech to ale v jejich manželství začalo skřípat. „Když jsem ho poznala, bylo mu dvaačtyřicet a mně třiadvacet. Člověk je zamilovaný, spojuje ho s tím druhým práce, to je také inspirativní, ale potom vztah drobně chladne a najednou začne věkový rozdíl škodit. Bróďa byl na začátku velmi tolerantní, všechno mi chtěl dopřát, ale postupem doby po mně čím dál častěji žádal, abych žila jeho životem, jeho rytmem. Jenže mně bylo téměř o dvacet méně, já to cítila jinak,“ vzpomínala Brejchová v knize své dcery. Posledním hřebíčkem do jejich manželství bylo Janino vzplanutí k Jaromíru Hanzlíkovi. Rozvedli se po osmnácti letech v roce 1981.
Rozvod nesl velmi těžce, nicméně na ženy nezanevřel. Jeho poslední láskou byla překladatelka a tlumočnici Táňa Kühnelová, kterou znal už od jejího dětství. Chodil totiž dřív se sestrou její maminky. „Táta měl obrovskou kliku, poznal největší lásku svého života. S Táňou to byl nádherný vztah od začátku až do konce,“ popsal jejich vztah syn Marek. Podle Táni byl Brodský ke konci života starostlivý a úzkostlivý. Své pocity pak často ventiloval dopisy. „Když se mu něco nelíbilo, nebo měl k něčemu a někomu výhrady, řešil to tím, že mu napsal dopis,“ vzpomínala Táňa v televizním dokumentu Příběhy slavných.
Jedním z lidí, komu psal rozhořčené dopisy, byla dle jeho syna Marka Jiřina Jirásková. Vadilo mu její pobláznění Václavem Klausem. „Jí pak hráblo z toho Klause a táta to vůbec nemohl přenést přes srdce. Chodil po bytě, kopal do nábytku a řval: ,Tak ta Jiřina najednou dělá tomu Klausovi Švorcovou, já to nevydržím.´ A psal jí furt dopisy, takže to byly hromady v tom koši zmuchlanejch, protože si dával záležet, aby to pregnantně formuloval,“ vzpomínal jeho syn Marek. Trvalo to asi měsíc, nakonec ji možná ani ten dopis neposlal.
Na konci 90. let totiž Jirásková aktivně podporovala ODS na jejich předvolebním mítinku na Staroměstském náměstí. V roce 1999 pak Václav Klaus prosadil, aby byla jedinou kandidátkou za ODS do doplňovacích senátních voleb. Na tehdejší ředitelku Divadla na Vinohradech nedal Klaus dopustit. Po její smrti v roce 2013 na její adresu napsal: „Jiřina Jirásková byla skutečnou divadelní herečkou, což není popřeno tím, že je za ní spousta filmů a televizních inscenací. Věděla, že jádro herectví je v poctivém divadelničení, tedy v tom, být každý den „živě“ na jevišti, se svým publikem. To nám všem nesmírně imponovalo. Trochu si vyčítám, že jsem přispěl k tomu, že – ve snaze podpořit mne po onom „sarajevském atentátu“ – byla ochotna angažovat se politicky a kandidovala za ODS do Senátu proti populistickému cestovkovému magnátovi Václavu Fischerovi, se kterým se svým čistým a lidsky poctivým přístupem musela prohrát. Mrzí mne to dodnes.“ Klaus si Jiráskové velmi vážil, už jako dítě býval častým návštěvníkem Divadla na Vinohradech. Na její komunistickou minulost nehleděl.
Po revoluci si Jirásková sypala popel na hlavu, že z mladické nerozvážnosti věřila komunistické propagandě. To její bývalá kamarádka, Jiřina Švorcová ze svého komunistického přesvědčení nevybočila. Bývalá předsedkyně Svazu českých dramatických umělců zůstala své straně věrná, což jí po revoluci bylo samozřejmě ke škodě. Byla donucena odejít a jako herečka se už prakticky neuplatila.
To, co Brodskému vadilo, byla možná skoro až fanatická podpora ODS ze strany Jiráskové. Sám se k politice raději moc nevyjadřoval. Poslední roky nejraději sedával na zahradě své chalupy se svým milovaným jezevčíkem Hugem. „Po druhém rozvodu mi rodinné společenství nahrazoval jezevčík Hugo. Erotické podněty nevzbuzoval, ale byla s ním větší sranda. Spojoval nás společný zájem o žvanec,“ vzpomínal ve své knize.
Ve Slunečné to miloval. Když se jeho psychika začala zhoršovat, utíkal tam před světem. Tam také roku 2002 svůj život ukončil výstřelem do hlavy. Bylo mu 81 let. Podle jeho blízkých za jeho rozhodnutím stál strach ze závislosti na pomoci druhých. Měl totiž za sebou již několikátou mrtvici, a kdyby se o něj musel někdo starat, styděl by se.
Hrob Vlastimila Brodského
Díky filmu, televizi a rozhlasu si můžeme i po letech připomínat jeho hereckou všestrannost a jeho kouzlo osobnosti.
Zdroje:
1) Příběhy slavných – Broďa
7) BRODSKKÁ, Tereza; PODSKALSKÁ, Jana. Moje máma Jana Brejchová. Praha: WWA photo, 2022. ISBN 978-80-242-8105-6.
8) BRODSKÝ, Vlastimil. To že jsem já? Praha: Brána, 2002. ISBN 8072431471.
