Článek
Václav Fischer disponuje osobním kouzlem. Muž v černém obleku působil vždy jako rovný, seriózní a slušný člověk. V životě toho dokázal hodně. Svého času byl jedním z nejvlivnějších mužů v Česku. V devadesátých letech se svou cestovní kanceláří Fischer naučil Čechy výhodně cestovat k moři. Jako první u nás nabízel slevy „first moment“ či „last minute“. Koncem 90. let ovládl cestovní trh. A to nebylo vše. S přehledem uspěl v senátních volbách, byl i nejpopulárnějším českým politikem. Jeho jméno bylo také skloňováno v souvislosti s prezidentskými volbami.
Václav Fischer by mohl být vzorem pro ambiciózní snílky, kteří mají svou vizi a svou pílí se ji rozhodnou naplnit. Jeho cesta za snem začala v podstatě už v době jeho studií, kdy přičichl k cestovnímu trhu. V 70. letech, kdy ještě nejezdilo v Praze metro, pracoval tento student z chudých poměrů jako průvodčí v tramvaji. Poté si vyzkoušel práci průvodce, dostal se tak do zahraniční. A protože ho cestování bavilo, šel studovat cestovní ruch na Vysokou školu ekonomickou v Praze. V den promoce se rozhodl pro životní krok, který mu změnil život. Nasedl do letadla a emigroval.
Oženil se s občankou Západního Berlína, začal se intenzivně učit němčinu. „V Německu jsem se chtěl stát stevardem, lákalo mě cestování. Kdyby mě přijali, možná bych dodnes tlačil vozík někde v letadle. Pak jsem v Hamburku pracoval u jedné lodní společnosti za snový plat. Dodnes jsem nepochopil, proč tolik platili. Šlo o naprosto stupidní práci – rezervaci kabin na lodi. Raději jsem odešel do jedné cestovní kanceláře, která dělala zájezdy pro velmi bohatou klientelu. Byla to pro mě škola. Naučil jsem se, co to znamená komfort a deset nejlepších hotelů světa. Až jsem měl pocit, že už všechno umím, založil jsem vlastní cestovní kancelář. Prodávali jsme letenky na chartery studentům a počátkem osmdesátých let jsme sami začali prodávat zájezdy,“ vzpomínal v roce 1994 na své začátky.
Jeho cestovní kancelář Fischer Reisen se postupně rozrostla a stala se největší německou na koncernech nezávislou cestovní kanceláří. Na počátku 90. let se vrátil do Čech a založil zde své impérium. V obchodě sice sklízel úspěchy, jeho osobní život ale skomíral. S manželkou se domluvili na rozvodu. Z obou stran prý převládl pocit, že vzhledem k jeho častému cestování nemá takový manželský život cenu. „Nám se podařilo rozejít v dobrém. Po přátelské dohodě, a proto spolu udržujeme velmi dobré vztahy,“ uvedl ke svému rozvodu.
Václav Fischer svému podnikání obětoval mnohé. Díky své píli sklízel úspěchy. Svou firmu přivedl na pozici jedničky mezi soukromými cestovkami v Německu a pobočka, kterou po revoluci v Čechách otevřel, získala velký ohlas. Lidé lačnili po cestování, byli ochotni si zaplatit nejen za zájezd, ale také za výlety a za jídlo v restauracích. Jeho firma se rozrostla, k cestovce přibyly řetězce kaváren a prodejen s konfekcí. Vznikla také letecká společnost Fischer Air. Zákazníci si tak i v zimě u nich mohli koupit zájezd na Kanárské ostrovy a k tomu přikoupit i plavky. Pak nastoupit do jejich modrého letadla a těšit se na skvělé zážitky.
boeing 737 33A, Fischer Air
Nejslavnější podnikatel v cestovním ruchu se rozhodl vstoupit také do politiky. Na konci 90. let dostal nápad kandidovat do Senátu jako nezávislý. Získat podpisy pod kandidaturu pro něj nebyl problém. Na své narozeniny uspořádal akci, na kterou zval lidi přes inzerát. Lidem na ulici rozdával dort a sekt a podpisy se hromadily. Ve volbách zaznamenal mimořádný úspěch. V prvním kole voleb získal více jak 70%, drtivě tak převálcoval své protikandidáty včetně herečky Jiřiny Jiráskové, která kandidovala za ODS.
Politici se v předvolební kampani neštítili použít různých prostředků. Mezi nejdiskutovanější patřily také billboardy, na nichž byl nápis „Homosexuál v senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina.“ Tehdy Václav Fischer označil za původce billboardů Václava Klause, za což se pak omluvil, neměl totiž důkazy. „Pan Klaus poslal na náš volební mítink jednoho ze ztepilých jinochů ze svého vlastního doprovodu. Byl to velmi vysoký, pohledný člověk, který na mém mítinku vznášel dotazy na můj soukromý život. O několik dnů později jsem šel na mítink ODS a samozřejmě jsem tam objevil tohoto chlapce jako člena Klausovy skupiny. Kdybych zveřejnil, kdo tento člověk je, byl by to hrozný skandál, o který nestojím,“ prohlásil v rozhovoru pro idnes.cz v roce 1999.
O své sexuální orientaci následně otevřeně promluvil. Sdělil, že se s ní nikdy netajil. „Jsem zděšen z toho, že je mi podsouvána takto jednostranná orientace. Je to stejné, jako by tam bylo napsáno: ,Heterosexuál Fischer do Senátu? Proč ne?´ Moje orientace je bohatší. Můj život doprovodilo mnoho žen a také několik mužů a já jsem se tím nikdy netajil a mluvil jsem o tom velmi otevřeně. Je to známo v obchodních kruzích, v politických kruzích po celé Evropě. Nikdy jsem necítil potřebu něco podobného tajit. Je to skutečně skvělý pocit, protože žít v pravdě je velmi důležité. A já bych to přál hodně lidem, dokonce i celé řadě politiků ve světě, kteří třeba s obdobným, řekněme neobvyklým, bisexuálním zaměřením procházejí životem. Paní Libuše Benešová řekla, že ODS nikdy nepoukazovala na moje slabá místa. A já bych jí chtěl vzkázat, že to považuji za silné místo. Nepovažuji to za ostudu ani za hanbu. Považuji to dokonce za obohacení mého života.“
Václav Fischer se divil, proč se ze sexuální orientace dělá takové téma. Podle něj se česká společnost v mnohém posunula a tolerance k lidem s jinou sexuální orientací se zvýšila. Divil se, že je mu vytýkáno, že bude v Senátu bojovat za práva homosexuálních spoluobčanů. „A já vám mohu slíbit, že budu bojovat za práva všech občanů, ke kterým patří třeba i homosexuálové. Pokud jejich starosti a zájmy nejsou zaměřeny proti celé společnosti, a to v tomto případě nejsou, není co namítat proti tomu, aby byly provedeny některé změny podle jejich přání,“ dodal.
V Senátu pracoval ve Výboru pro evropskou integraci, a prý si na svém postu udělal řadu nepřátel. Dnes by kandidaturu prý žádnému podnikateli nedoporučil. Aktivně také vystupoval proti opoziční smlouvě. Po skončení svého tříletého mandátu senátora z politiky odešel.
Zároveň řešil problémy u své cestovní kanceláře, které rostly dluhy. Lidé se po teroristickém útoku z 11. září 2001 začali bát létat, což se odrazilo na turistickém trhu. Objevily se také vnitřní problémy, Fischer přestával mít nad svou firmou kontrolu. Krachující firmu nakonec v roce 2003 převzala skupina KKCG miliardáře Karla Komárka. Tím se ale problémy Václava Fischera zcela nevyřešily. Ukázalo se, že dluhy jsou vyšší, než Komárek čekal a začal po Fischerovi vymáhat 400 milionů korun. V důsledku toho musel Fischer vyhlásit osobní bankrot, přišel o většinu majetku. Nějaký čas pak bydlel v bytě své sestry.
Po boku Václava Fischera se začal objevovat jeho životní partner, o 8 let mladší podnikatel Lubomír Popelář, který od roku 2005 vlastnil ze dvou třetin cestovní kancelář Tomi Tour. Václav Fisher pomohl malé brněnské cestovce svého přítele dostat se do první desítky největších cestovek v zemi. Jenže pak se roku 2008 začaly objevovat první zprávy o dluzích. Fischer, který se stal reklamní tváří cestovní kanceláře i marketingovým ředitelem společnosti, problémy popíral. Následující rok vyhlásila cestovka krach. Na cestovku byly podány desítky trestních oznámení. Tehdejší ministr vnitra Martin Pecina obviňoval Fischera a jeho partnera z podvodu. „Do poslední chvíle všechny ujišťoval, že je všechno v pořádku, vybíral peníze na další zájezdy a platil za reklamu,“ sdělil Pecina v rozhovoru pro Český rozhlas. Přitom prý Tomi Tour už od začátku roku sháněla svého kupce, o finančních problémech tedy věděla dlouho.
Po krachu Tomi Tour se Fischer soustředil na své podnikání v Německu. Od roku 2010 se podílel na provozu tradičních českých restaurantů pod značkou Zlatá Praha v Berlíně. Následně se opět zaměřil na cestovní trh. Zároveň se soudil s Českou republikou ve věci neochráněné investice do letadel. Podle podnikatele došlo k údajně neoprávněnému zapsání letadel do soupisu konkursní podstaty a jejich následnému vydražení. Ve dvou mezinárodních arbitrážích, v kterých po České republice požadoval deset miliard korun, ale neuspěl. Úspěch neměl ani u Evropského soudu pro lidská práva. Tentokrát šlo o případ, kdy usnesení valné hromady CK FISCHER z roku 2004 rozhodlo o výrazném snížení jeho podílu ve firmě, konkrétně se jeho podíl snížil z 25 na 2,3 %. Nepovedl se ani jeho comeback na politickou scénu. V senátních volbách v roce 2020 získal jen 2,25 % hlasů a do druhého kola tak nepostoupil.
Dnes žije převážně v Hamburku, občas jezdívá do Čech, zimu tráví na Kanárských ostrovech. Dle svých slov žije poustevnickým stylem života, společenskému životu se spíš vyhýbá. Stále se zajímá o cestovní ruch. Svůj krach v podnikání dodnes vnímá jako důsledek lživé kampaně jeho konkurentů a také toho, že svým vstupem do politiky šlápl některým lidem na kuří oko. Po letech říká, že člověk se musí spoléhat hlavně sám na sebe. I přes své životní pády se ale snaží myslet pozitivně.
Zdroje:
6) https://www.blesk.cz/clanek/cestovani/119265/vaclav-fischer-lhal-o-tomi-tour-do-posledni-chvile.html
9) https://www.ceska-justice.cz/2022/02/strasbursky-soud-nevyhovel-stiznosti-zakladatele-ck-fischer/
10) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
