Článek
Rodilý Plzeňák to měl náročné už od narození. Pocházel z chudé rodiny krejčovského dělníka a posluhovačky. Jeho rodiče dlouhá léta sloužili ve Vídni, se vznikem republiky se usadili v Plzni. Po dvou dcerách se roku 1922 dočkali vytouženého syna Josefa, který už od dětství tíhl k divadlu. Už v devíti letech hrál s ochotníky. Na studia herectví ale musel zapomenout, jeho rodina na to neměla peníze. Když vrcholila hospodářská krize měli sotva na chleba.
Pro Josefa, který byl všestranně nadaný, bylo logickou volbou jít do nějakého učení. A jelikož vyrůstal v Plzni, nabízelo se vyučení kovomodelářem v plzeňské Škodovce. Právě v tomto období se v něm formovalo levicové smýšlení. Během druhé světové války pomáhal šířit protinacistické letáky, čímž velmi riskoval. Bohužel měl tu smůlu, že jej vyhmátlo gestapo, a tak putoval na Bory. Odtud pokračovala jeho cesta do koncentračního tábora Terezín. „Byl jsem na cele s dalšími čtyřiašedesáti vězni. Měli jsme tam jeden turecký záchod, jeden vodovod, takže když nás zavřeli, mohl jste zaseknout nůž do vzduchu,“ vzpomínal po letech. Když si myslel, že už snad nic horšího nemůže čekat, přišel transport do německého koncentračního tábora Buchenwald. V otřesných podmínkách se snažil hraním pozvednout spoluvězňům morálku. Jakými útrapami musel projít, si nechával pro sebe. „Nemluvil o tom. Občas mi řekl, že se probudil v noci, protože měl šílené sny. Měl je až do pozdějšího věku, třeba i v šedesáti. Najednou v noci křičel ze spaní a probudil se hrůzou,“ prozradila jeho dcera Jitka.
Válku se mu podařilo přežít, jeho kroky směřovaly zpět domů do Plzně. Nebyl ale sám. Vrátil se s Margot Anzenbacherovou, kterou znal jen pár dní. Třiadvacetiletého mladíka pojila s třicetiletou ženou židovského původu podobná zkušenost i politické smýšlení. Kvůli své účasti v odboji prošla několika věznicemi a koncentráky a obdobně jako Josef, i ona byla zapálená komunistka. V poválečné euforii zplodili dceru Jitku, následně se vzali.
Konečně prožíval šťastné období. Roku 1945 se stal okresním tajemníkem KSČ v Plzni, věnoval se svému milovanému herectví. Založil vlastní divadelní soubor. Když posbíral herecké zkušenosti, získal angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Byl v jednom kole, na rodinu mu nezbývalo moc čas. Jeho matka viděla svou vnučku poprvé, až když jí byl jeden rok. Tehdy se stalo něco, co navždy poznamenalo vztahy s jeho rodinou. Když se babička skláněla nad kolébkou, údajně pronesla: „Židovské děti, které mají modrou žilku přes nos, do roka chcípnou.“ Po těchto slovech se Josefovi zatmělo před očima a svou matku vyhodil z bytu. Odstřihl se nejen od ní, ale také od ostatních členů rodiny. Nemluvil ani se svými sestrami. Nešťastná matka to psychicky neunesla a po pár letech, ve svých devětapadesáti letech spáchala sebevraždu skokem z mostu do řeky Radbuzy. Herec nešel ani na její pohřeb.
Další ženou, od které se odstřihl, byla jeho manželka Margot. Rozvod přišel po sedmi letech vztahu v roce 1953. „S tátou jsem žila do svých šesti let, než se rodiče rozvedli. Pak jsme se spolu stýkali tak dvakrát ročně a víceméně jsem jen zpovzdálí viděla, jak a s kým žije,“ uvedla jeho dcera Jitka.
Velká láska zkrátka ochladla, herec se zamiloval do o rok mladší kolegyně z divadla Zory Jirákové. Ona jeho city opětovala i přes to, že byla vdaná za herce a divadelního režiséra Václava Lohniského, kterého jistě znáte díky jeho roli Viktora Hujera z komedie Marečku podejte mi pero! nebo roli Smrťáka v pohádce Dařbuján a Pandrhola.
Václav Lohniský
Se Zorou se oženil ten samý rok, co se rozvedl s Margot. Svou druhou svatbou vyženil také nevlastní dceru Michaelu, která po rozvodu zůstala se svou matkou. Lohniský po rozvodu také začal nový život. Našel si partnerku, se kterou se odstěhoval do Prahy, kde ho čekaly známé filmové role.
Ani druhé manželství herci nevyšlo. Opět se rozpadlo po sedmi letech. Následně žil pár let na „psí knížku“ s dabingovou režisérkou Blankou Novákovou. A jelikož měl slabost pro ženy, i tento vztah netrval věčně. Až jeho třetí ženě se mu povedlo jej zkrotit. Jmenovala se Eva, poprvé se potkali v nemocnici. „Chodil jsem do vojenské nemocnice na hematologii a několikrát jsem se s ní setkal na chodbě. Uplynuly asi dva měsíce a najednou se objevila v bufetu našeho divadla. Prý si potřebuje přivydělat, a tak tam po večerech obsluhovala. Za rok a půl jsme se vzali,“ vyprávěl herec. Eva prý byla velmi dominantní, záletného herce si dokázala omotat kolem prstu. „To byl ten motor, onen krk, který točí hlavou. Pracovala jako laborantka ve střešovické nemocnici a dělala pokusy na krysách,“ uvedla hercova dcera.
V té době už žil Josef několik let v Praze. Od začátku 70. let byl ředitelem pražského Divadla E. F. Buriana. Post ředitele prý vzal na popud svých hereckých kolegů, kteří měli obavy, aby se do vedení divadla nedostal někdo sice straně věrný, ale zároveň pro divadlo nekompetentní. I přes pozdější výtky, že si jako ředitel zabírá ty nejlepší role pro sebe, byl u herců oblíbený. „Srdečný chlap, s dobrým srdcem, který nikdy nezkazil žádnou srandu. Vždycky se rád družil s ostatními, miloval společnost, byl to hrozně lidovej člověk, skromnej. Navíc to byl i znamenitý herec,“ říkával o něm Vladimír Brabec, který se s hercem spřátelil při natáčení seriálu Třicet případů majora Zemana.
Vladimír Brabec
Větrovec se ze svého postu ředitele divadla snažil lidem pomáhat. Dával hercům dobré posudky a pomáhal jim s přidělováním bytů. Přeci jen byl členem Městského výboru KSČ v Praze, dále členem výboru SČDU (Svaz českých dramatických umělců) a také členem České mírové rady.
Za svou politickou angažovanost získal řadu ocenění. Roku 1973 se stal Zasloužilým umělcem, o 5 let později získal Řád práce. To už měl za sebou několik filmových a seriálových rolí. Z nichž nejznámější je jeho role předsedy JZD v Chalupářích. Traduje se, že si Josef Větrovec během natáčení seriálu často vjížděl do vlasů s Josefem Kemrem. Zatímco jeden byl přesvědčený komunista, druhý byl hluboce věřící člověk, který komunisty rád neměl. Jejich častými hádkami se prý bavil celý štáb.
Josef Kemr
Po sametové revoluci se k Josefovi řada kolegů, i ti kterým pomohl, otočilo zády. Když zemřela jeho poslední žena Eva, žil osamělým životem. Snažil se najít cestu zpět ke své dceři Jitce, která se živila jako zubní laborantka.
Josef Větrovec zemřel necelý měsíc před svými osmdesátými narozeninami ve svém pražském bytě. „Zemřel doma za stolem. V klidu. Pěsti měl na stole, takže zemřel klidně. A protože se svítilo, zemřel asi večer,“ uvedla jeho dcera. Ta také prozradila, že hercovo tělo bylo nalezeno až po několika dnech a to díky pečovatelské službě, která se k němu marně snažila dozvonit.
Zdroje:
