Článek
Rodiče, kterým děti vylétnou z hnízda, mohou načas cítit pocit určité ztráty. Stavu, kdy se po osamostatnění dětí cítí smutně a osaměle se říká syndrom prázdného hnízda. Jde o zcela přirozený jev. Nastává nová etapa života, které se mnozí dřív, či později přizpůsobí. Rodičům často pomáhá znovuobjevení své identity. Věnování se koníčkům, stanovení si kariérních cílů či obnovení společenských vztahů. Nezřídka pak rodiče využijí dětský pokoj ke svým potřebám. Po odchodu potomka mohou volnou místnost využít třeba jako pracovnu či domácí posilovnu.
V době, kdy se rodiče přizpůsobí nové rodinné situaci však může nastat situace, která výrazným způsobem nabourá rodinné vztahy. Potomek zazvoní s kufry u dveří s tím, že se dostal do nelehké životní situace a potřebuje dočasné zázemí, než si nenadálou situaci vyřeší. Důvody mohou být různé. Rozvod, propuštění z práce, nebo i dluhy mohou dostat potomka do svízelné situace, která jej přiměje k návratu domů. Takovým potomkům, kteří se vrací domů, se říká bumerangové děti.
Málokterý rodič by v takové situaci svému dítěti nepomohl. Znamená to ale určité změny a lidé ve vyšším věku změny snášejí hůře. Rodiče se dostávají do situace, kdy ztrácí soukromí, na které si zvykli, nezřídka své potomky začnou podporovat i finančně, což se odráží na jejich rodinném rozpočtu. Potomci se zase mohou cítit poníženě. Cítí, že ve svém dospělém životě v něčem selhali a musí své rodiče žádat o pomoc. Dostávají se zpět do role, kdy jim rodiče mluví do života. Jen si vybavte film Samotáři a Hanu Maciuchovou, která hrála maminku jedné z hlavních hrdinek. Hanka, která se po rozchodu se svým přítelem nastěhuje zpět ke svým rodičům si místo opory vyslechne akorát kritiku, že si za svůj zpackaný život může sama a že nikdy nebude šťastná. Doslova legendární se stala hláška Hany Maciuchové: „Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte!“
Hana Maciuchová
Zpočátku se problémy v soužití dvou generací projevit nemusí. „V první fázi rodič často cítí úlevu. Má pocit, že má situaci pod kontrolou a dítě je v bezpečí. Zároveň se ale aktivuje silná vnitřní odpovědnost. Teď to musíme ustát,“ uvedla vztahová a rodinná mediátorka Klára Bauer Harazinová. S přibývajícím časem, kdy potomek přebývá u rodičů, však často narůstají třecí plochy. Obzvláště, pokud rodiče získají dojem, že se jejich dospělý potomek nijak nesnaží svou situaci změnit. Přeci jen na maminčin servis a plnou lednici se rychle zvyká. Někdy jde jen o nedorozumění. Protože čím více rodiče řeší situaci svého potomka, tím více se potomek stahuje a uzavírá, což si rodiče mohu vysvětlit jako pasivitu. Vznikají pak zbytečné konflikty.
Nezřídka bývají kamenem úrazu finance. Pokud dospělý potomek nepřispívá finančně do chodu společné domácnosti, začne být zle. „Většina rodičů žije pro své děti a snaží se jim pomoci, ale vždy existovaly generační rozdíly a problémy mezi generacemi, jak názorové, tak funkční. Ač mám obě dcery hodné, neumím si představit trvale s nimi žít v jedné domácnosti. K ústupkům a omezením v takových případech musí nutně docházet. Např. rodiče mají představu, že potomek bude šetřit a makat od rána do večera, aby měl peníze na vlastní bydlení a podřídí tomu vše, potomek si chce užívat mládí, cestovat, chodit posedět do společnosti, sportovat a už je konflikt zájmů na světě,“ komentovala jedna z diskutujících článek o bumerangových dětech.
Nejde jen o rozdílené názory a ztrátu soukromí. Jakmile se potomek dostane do finančních potíží a musí se řešit dluhy, jde do tuhého. „Synova skoro celá výplata jde na dluhy, takže ho vlastně živíme my. A protože splácení potrvá pár let, ani nepočítáme, že se odstěhuje,“ postěžovala si v jednom článku paní důchodového věku, ke které se nastěhoval zadlužený syn.
Jak tedy na takové problematické soužití? Psycholožka Jitka Douchová radí stanovit si hranice. Mělo by být jasně stanoveno, co nebude tolerováno a s čím konkrétně budou potomci pomáhat. Rodiče by si neměli hrát na charitu, měli by jasně stanovit, kolik budou jejich dospělí potomci přispívat na bydlení a jídlo. Od začátku by se mělo vyjasnit, že bydlení u rodičů je pouze dočasnou záležitostí, a jakmile si potomek vyřeší své problémy, zase se odstěhuje. Zároveň je třeba respektovat soukromí potomka a dát mu najevo svou podporu. Ale co dělat, když potomek nerespektuje stanovená pravidla a dělá si z pomoci rodičů mama hotel? Jakmile není vidět vlastní motivace ke změně, měli by dle psycholožky Douchové sebrat rodiče vnitřní sílu a potomka z rodného hnízda vyhodit. Rodiče to zachrání od psychiatra a potomka to snad konečně donutí k nějaké změně.
Většina bumerangových dětí se nicméně snaží svou situaci řešit a k návratu do rodného hnízda se obvykle nerozhodne z pohodlnosti ale z nutnosti. Vysoké náklady na bydlení a rostoucí ceny nájmů však nutí mladé lidi zůstat s rodiči, protože si nemohou dovolit vlastní bydlení. A čím déle tento stav soužití trvá, tím hůře se tento model opouští a rodičům pak často dochází trpělivost.
Zvládání návratu dospělých potomků se liší krom jiného v závislosti na kultuře, ve které rodina žije. Dle výzkumu, který provedli na London School of Economics v rámci projektu financovaného Evropskou výzkumnou radou (ERC) v letech 2007 až 2015, rodiče v severských zemích hůře snášejí návrat svých dospělých potomků. Podle odpovědí rodičů bumerangových dětí v Dánsku, Nizozemsku a Švédsku bylo zaznamenáno výrazné zhoršení kvality života. Naopak v zemích Středomoří (Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko) se kvalita života dle odpovědí rodičů bumerangových dětí nijak nezměnila. „Kde je výrazná generační nezávislost, jako je tomu v severských zemích, je návrat domů k otci a matce společensky méně přijatelný,“ komentoval výsledky výzkumu italský vědec Marco Tosi. „Kde jsou naopak vzájemná závislost a soužití mezi generacemi rozšířené, nezjišťujeme téměř žádný dopad,“ dodal.
Také u nás bývala doba, kdy bydlení s dospělými potomky nebylo vnímáno až tak problematicky. „Naopak dřív soužití rodičů a dospělých dětí bývalo běžné, doba, kdy někdo dostal něco od státu trvala jen krátce, zatímco po celou historii lidstva fungovalo společné soužití a dům se předával z generace na generaci s tím, že dokud ta starší generace žila, byli tam pospolu. Pokud to alespoň trošku šlo, měli ti starší rodiče vyhrazený výminek, samostatnou místnost, zatímco mladá rodina žila v největší místnosti v domě. Rozdíl proti dnešku byl ale v tom, že to nebylo o tom, že by ti rodiče pečovali ve smyslu mama hotelu, ale naopak mladí přebírali jejich povinnosti a práci, až postupně přebrali celé hospodářství. Staří, dokud mohli, alespoň trošku pomáhali, dohlédli na děti, nakrmili slepice apod. Uvědomte si, že důchody se začaly postupně vyplácet lidem až po 2. světové válce a do té doby to prostě bylo na rodině. A rozhodně nikdo nic zadarmo nedostal, ani mladí lidé barák ani starší jakékoliv zajištění od státu,“ komentovala jedna z diskutujících trend bumerangové generace. Jenže doba se změnila. Dnes, zdá se, rodiny nefungují až tak komunitně jako dříve. Děti už málokdy žijí s rodiči pod jednou střechou, stěhují se za prací do velkých měst.
Občas ještě někde funguje dvougenerační bydlení, nicméně funguje za předpokladu, že žijí sice pod jednou střechou, ale fungují zvlášť. „Oba kluky jsme s manželkou odstěhovali hned po vyučení do půdní vestavby, kterou jsme jim pro tyto účely vybudovali. Samostatný vchod, samostatné hospodaření,“ sdílel svou zkušenost jeden muž v roce 2017 v článku týkající se takzvaných mama hotelů. Je v pořádku, když rodiče svým potomkům ve startu vypomůžou, nicméně je vhodné, aby se v určitém věku děti postavily na vlastní nohy a nebraly finanční pomoc od rodičů jako každodenní samozřejmost.
Potomci si v současné době obvykle žijí svým způsobem života a rodiče také. Když pak dojde k nenadále situaci, jde o náročnou zkoušku vzájemných vztahů. Pokud se ale aktéři složité situace vzájemně respektují, rodiče dají najevo soudružnost v těžkých situacích a potomci projeví snahu problémy řešit, rodinné vztahy krizová situace nenaruší, ale utuží.
Zdroje:
