Článek
Jistě jste zaznamenali informaci o tom, že oborníci začínají bít na poplach, protože se ukazuje, že s porodností jsme na tom hůře, než se čekalo. „V roce 2021 jsme byli v Evropě na špici v úhrnné plodnosti. Rodilo se v průměru něco přes 1,8 dítěte na ženu. To znamená, že jsme byli pořád pod hladinou prosté reprodukce, ale byli jsme na tom velmi dobře. A najednou jsme klesli na 1,37,“ sdělila socioložka Dana Hamplová pro Aktuálně.cz. Dá se dokonce předpokládat, že klesající trend bude ještě pokračovat.
Mnozí si drbou hlavu nad tím, čím je to způsobeno. Většina lidí má za to, že hlavním důvodem jsou ekonomické faktory, neboť mladí lidé se potýkají s nedostupností bydlení, a co si budeme povídat, dlouhou dobu byla podpora rodin upozaďována. Mluvím z vlastní zkušenosti. Když se v době vysoké inflace řešilo navýšení rodičovského příspěvku, museli jsme se smířit s tím, že nás se navýšení celkového rodičovského příspěvku o 50 tisíc týkat nebude, protože se naše dcera narodila před 1. lednem 2024. Politici sice původně slibovali navýšení všem rodičům na rodičovské dovolené, pak ale suše řekli, že nejsou peníze pro všechny. Když si na to člověk postěžoval, od okolí si tak akorát vyslechl, že si přece nedělá děti pro peníze a že se vždy dělaly nějaké hranice, tak o co jde. Nebyl to příjemný pocit. Připadala jsem si, jako by nás stát hodil přes palubu. A nejspíš jsem nebyla jediná.
Stále více lidí rezignuje na zakládání rodin, či se omezí na nižší počet dětí. Ekonomické vlivy jistě hrají roli. Nicméně je to komplex příčin. Nezanedbatelnou roli hraje hodnotová proměna společnosti. Podle socioložky Hamplové jsou lidé mnohem víc zaměření na sebe, na své pocity, na své vnitřní prožitky. Dovolím si citovat názor jednoho pána, který se vyjádřil na sociální síti v diskuzi pod článkem týkající se poklesu porodnosti: „Jó, děvče, asi jste dostala za úkol nám chladnou matematikou v grafech sociálního inženýrství předložit plán ke zvýšení porodnosti. Milá zlatá, člověk ale nežije v nějakém chovu, a nechce život prožít pouze tak, aby to bylo dobré pro stát, ale pro mnoho lidí jsou na prvním místě jiné možnosti a formy seberealizace. Pro někoho je samozřejmě primární vyslyšet animální pud k rozmnožování, pro jiného je důležitější svůj život prožít svobodně a trochu jinak, než vyloženě tradičním a konvenčním způsobem. Tento tradiční model již dávno neplatí.“
Odborníci pozorují, že jde o dlouhodobý celosvětový trend. Ve všech rozvíjejících se zemích porodnost klesá. Výjimkou je Izrael, kde je běžné mít 3 děti. „Izrael je jediná bohatá rozvinutá země, která se reprodukuje a roste. Úhrnná plodnost je v Izraeli kolem tří dětí na ženu a je to dlouhodobé. Já si myslím, že v tom hraje roli ten pocit ohrožení a taky dědictví holocaustu. Žijete obklopení lidmi, jejichž jediný cíl je vás vyhladit. To vás nějak formuje, potlačuje to nihilismus a dodává společnosti nějakou vitalitu,“ říká Hamplová.
Ale zpět k nám. Pokud se nám nepovede nepříznivý demografický trend zvrátit, čekají nás nemalé společenské problémy. Zvyšující se počet seniorů a k tomu pokles pracujících se zcela jistě odrazí na důchodovém, zdravotním a sociálním systému.
Podle demografky Jiřiny Kocourkové bohužel politici na stárnoucí populaci dostatečně nereagují: „Politici na to často neslyší a nereflektují to. Raději se zaměřují na krátkodobé záležitosti, ty dlouhodobé jim nepřinášejí bezprostřední body.“ Kocourková se obává vážných důsledků pro společnost. Poukazuje na fakt, že se zvyšujícím se počtem seniorů bude nutné zvyšovat kapacity ve zdravotnictví, zejména lůžek následné péče pro starší 80 let. „Jsem zvědavá, jestli na to politici včas zareagují. Reakce, pokud je nějaká, tak je velmi pomalá. A myslím, že na tohle v budoucnu doplatíme,“ dodala Jiřina Kocourková.
Jak se ukazuje, problém se zvýšeným počtem seniorů vyžadujících péči ostatních, se velmi rychle blíží. Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek varuje před demografickou katastrofou, na kterou je nutné reagovat. Jak upozorňuje, do seniorního věku se totiž začnou dostávat silné ročníky Husákových dětí.
Blížíme se totiž do momentu, kdy u nás skokově naroste počet nemohoucích seniorů a sociální systém na to není připravený. Není dostatek zařízení, ve kterých by byla seniorům poskytnuta profesionální péče. „Pokud bychom chtěli pro všechny tyto potřebné lidi postavit nějaké zařízení, museli bychom tady v krátké době vybudovat kolem 64 domovů o 500 lůžkách. Což je jako otevřít deset nových fakultních nemocnic,“ sdělil Dušek.
Politici se rozhodli situaci konečně nějak řešit. Padají návrhy na to, aby se o nemohoucí seniory postarali příbuzní či sousedi. Stát by je chtěl za tuto službu odměňovat. Pro řadu lidí je totiž v péči o seniory překážkou ztráta příjmu ze zaměstnání. Uvádí se, že pokud si člověk vezme seniora k sobě domů, aby se mu mohl naplno věnovat, přijde při ztrátě zaměstnání v průměru o 275,5 tisíce korun ročně. Politici proto uvažují, že by stát pečujícím lidem tuto ztrátu do jisté míry vykompenzoval. Těm, kteří by kvůli péči o seniora museli svou kariéru přerušit, by zaměstnavatel musel po dobu péče o seniora místo držet, obdobně jako je tomu u zaměstnanců, kteří odcházejí na rodičovskou dovolenou. A já jen dodávám, na jak dlouhou dobu to bude?
K takovému řešení se hlásí například Aleš Juchelka (ANO), podle kterého by takové řešení vyšlo výrazně levněji, než vybudovat desítky nových zařízení. Další výhodou by bylo, že by se takto dali zaměstnat například lidé starší padesáti let, kteří na trhu práce hledají hůře uplatnění. „Tím bychom vlastně zabili dvě mouchy jednou ranou. Vyřešili bychom nejenom problém s nemohoucími seniory, ale také se zaměstnáváním některých zranitelných skupin,“ uvedl Marián Jurečka.
Domovy a stacionáře by měly být zejména pro lidi, kteří vyžadují odbornou pomoc, jako jsou například lidé s Alzheimerovou chorobou. I v této skupině seniorů se očekává velký nárůst, je tedy nutné řešit zajištění míst a personálu. Lze očekávat, že vzroste snaha namotivovat mladé lidi ke studiu škol se sociálním a zdravotním zaměřením.
Lidé pečující o nemohoucí seniory to nemají vůbec snadné. Často se setkávají s nepochopením u svých zaměstnavatelů, nezřídka se dostávají do příjmové chudoby. Finanční podpora neformálních pečujících je jistě správně. Nicméně tady je potřeba dodat, že peníze vše nevyřeší. Obecně péče o ty, kteří to potřebují, bývá náročná nejen po finanční stránce, ale i po té psychické. U stárnoucích lidí se stává, že vstupují do popředí některé negativní vlastnosti, jako je třeba tvrdohlavost, někdy i agrese. „Moje maminka mi vždycky říkala: ‚Víš, holka, to stáří, to je blbé. Všecky dobré vlastnosti mě postupně opouštějí a všechny špatné narůstají.‘ A ono to tak asi s tím věkem bude, já to pozoruji i na sobě,“ prohlašovala například s humorem šéfka jaderného dozoru Dana Drábová.
Dana Drábová
Ten, kdo někdy o někoho pečoval, mi jistě dá za pravdu, že jde o velmi náročnou a nedoceněnou práci. O tom, jak je náročné pečovat o stárnoucí rodiče, hovořila otevřeně například herečka Bára Munzarová. Ta pečovala o svého tatínka Luďka Munzara a maminku Janu Hlaváčovou. Bydlela s nimi pod jednou střechou, přišlo jí to samozřejmé. Svému rozhodnutí ale musela hodně obětovat a péče o ně byla vyčerpávající. Rodiče se vlivem nemocí změnili. „Někdy byli až agresivní a zlí…“ vzpomínala herečka. Časem si našla někoho na výpomoc. Profesionální ošetřovatelku hledala tři čtvrtě roku. „S odstupem si přeju, abych tady byla tehdy víc pro dceru Aničku,“ přiznala.
Munzarová bydlela s rodiči pod jednou střechou. Když však vaši rodiče bydlí daleko, bývá to o to problematičtější. Někteří senioři se s přibývajícím věkem bojí jakýchkoliv změn, tvrdošíjně například trvají na tom, že se nikam nebudou stěhovat, ačkoliv jejich obydlí není na stárnutí uzpůsobené. Představa, že si seniora nastěhujete k sobě, pak může narazit. Může to způsobit silné emoce a těžko řešitelnou situaci.
Dlouhodobě se před problémem péče o nemohoucí seniory přivíraly oči. Mnoho lidí žije v iluzi, že se jich to netýká. Jde však o celospolečenský problém, který se dotkne časem všech. To, že se politici zamýšlí nad rychlým řešením, je sice fajn, ale lepší by bylo, kdyby se žádný problém hasit nemusel. Hodit péči o seniory na rodiny či známé se jeví jako logické řešení. Mnozí řeknou, že tak je to přece správné, přirozené. Kdo jiný by se měl postarat, než rodina? Nicméně je třeba si uvědomit, že to není tak jednoduché. O tom, jak taková péče bývá náročná nejen psychicky ale i fyzicky se podělila také herečka Daniela Kolářová, která pečovala o manžela, který se po mrtvici učil znovu chodit a mluvit. „Otočit nebo umýt manžela už pak bylo i nad moje fyzické síly,“ přiznala a dodala, že bez pomoci sestřiček a hospicu by se neobešla.
Daniela Kolářová
Kdo si něčím takovým prošel, jistě uzná, že finanční kompenzace je sice fajn, nicméně to problém neřeší. Souběžně s tím, by se měla řešit sociální péče. Možnost, aby si pečující mohli odpočnout, nabrat druhý dech. To, že chybí místa i personál, to je něco, co se mělo řešit už dávno. A spoléhat se na zodpovědnost příbuzných? Že se o nemohoucí seniory časem postarají lidé, kteří před rodičovstvím dávají přednost svým zájmům a seberealizaci? Uvidíme…
Zdroje:
