Článek
Často čteme o „bumerangových dětech“. O těch, které se vracejí domů. O rodičích, kteří nemají být charitou. O selhání výchovy.
Ale možná existuje ještě jiný, méně viditelný problém.
Ne ten, že se dítě vrátí.
Ale ten, kdy se změní vztah.
Rodič stárne.
Dítě dospěje.
A někdy se mezi nimi nenápadně posune moc.
Nejdřív jsou to drobnosti.
„Tohle už bys neměla jíst.“
„Vezmi si léky.“
„Já to vyřídím za tebe.“
„Takhle to dělat nebudeš.“
Zní to jako starost.
A často to starost skutečně je.
Ale mezi pomocí a převzetím kontroly je jemná hranice.
Starý člověk nepotřebuje jen dohled.
Potřebuje lásku.
Potřebuje důstojnost.
Potřebuje cítit, že stále rozhoduje o svém životě.
Ano, může potřebovat podporu.
Ano, může potřebovat pomoc s úřady, s léky, s organizací věcí.
Ale pokud pomoc přestane být dialogem a stane se příkazem, mění se vztah.
Stárnutí není ztráta práva na vlastní volby.
Ani na vlastní chyby.
Když někdo celý život žil podle svého rytmu, nemůžeme mu v šedesáti, sedmdesáti nebo osmdesáti začít diktovat, co má jíst, kdy má spát a jak má žít — jen proto, že máme o něho strach.
Láska není kontrola.
A je tu ještě jedna věc, o které se mluví málo.
Děti se neučí z pouček.
Učí se z toho, co vidí.
Výchova není jen slovo.
Je to příklad.
Když mladší generace sleduje, že se starší člen rodiny postupně ocitá na okraji — že už nesedí u stolu jako rovnocenný, že se o něm rozhoduje bez něj, že jeho hlas slábne — učí se víc, než si myslíme.
Učí se, jak se zachází s člověkem, když zestárne.
Učí se, kdo má právo mluvit a kdo už ne.
Učí se, že moc může být silnější než respekt.
A tyto vzorce se nepřenášejí jako trest.
Přenášejí se jako norma.
Respekt se dědí stejně jako neúcta.
To, jak dnes zacházíme s těmi, kteří slábnou, je lekcí pro ty, kteří přijdou po nás
Nejde o to popírat náročnost péče.
Nejde o to tvrdit, že rodiče nemají nést důsledky svých rozhodnutí.
Jde o něco jiného.
O to, aby péče neztratila lidskost.
A aby stáří nebylo synonymem pro ztrátu hlasu.
Možná tedy problém nejsou bumerangové děti.
Možná je problém tam, kde se ze starosti stane nadřazenost.
Kde se z pomoci stane řízení.
A kde se z lásky vytratí respekt.
Možná si neuvědomujeme, že právě ve vztahu ke stárnoucím rodičům modelujeme svět, ve kterém budeme jednou žít my i naše děti
Čistá láska nikoho neoslabuje.
Obohacuje oba.
A nejvíc toho, kdo ji dává.
