Článek
Herečka, operetní zpěvačka a šansoniérka Ljuba Hermanová patřila k těm ženám, které vyčnívaly svým pěveckým projevem, ale i šarmantní vitalitou. Ta jí vydržela až do vysokého věku. Diváci ji vždy viděli perfektně upravenou s úsměvem na rtech a s jiskrou v oku, a to i když jí nebylo zrovna do zpěvu.
Ljuba Hermanová
Do povědomí diváků výrazně vstoupila jako hlavní ženská pěvecká hvězda v Osvobozeném divadle, díky němuž vstoupila i do světa filmu, kde vyfoukla roli Marii Rosůlkové v hudebním filmu Jiřího Voskovce a Jana Wericha Pudr a benzin. Zazpívala si tak s Hanou Vítovou evergreen Život je jen náhoda, což jí katapultovalo mezi naše nejvíce zářící filmové hvězdy 30. let. Ve zralém věku si toto vyšoupnutí Rosůlková vynahradila díky seriálu Taková normální rodinka, kdy si místo Hermanové střihla roli osobité babičky.
Život Ljuby Hermanové byl pěkně barvitý. Úspěchy střídalo období, kdy nesměla jako poloviční Židovka hrát. Po válce si to však vynahradila, dočkala se mnoha příležitostí v Karlínském hudebním divadle. Po několika letech vyměnila repertoár subrety za šansony a staropražské písničky, které zpívala v malých divadlech.
Herečka oplývající mimořádným pěveckým nadáním a půvabem se narodila železničnímu úředníkovi a jeho ženě, nadšené ochotnici, která mladičké Ljubě vštěpovala lásku k divadlu. Jako maličká se učila na housle, vystupovala na ochotnických představeních, znala všechny tehdejší šlágry nazpaměť a ráda se předváděla. V dobách, kdy studovala na dívčím gymnáziu se platonicky zamilovala do Huga Haase. Byla pevně rozhodnutá, že půjde k divadlu. A tak přešla z gymnázia na konzervatoř. Studia ale nedokončila, neboť v sedmnácti letech dala přednost angažmá ve smíchovské Aréně.
Temperamentní Ljuba nedokázala dlouho vydržet na jednom místě, a tak její cesta k popularitě byla komplikovaná a s mnoha zastávkami. Působila jako operetní subreta v Národním divadle v Bratislavě, v pražské Moderní operetě, a dokonce i na vídeňské a pařížské scéně.
V době působení ve slovenském Národním divadle si odskočila do Prahy, kde po úspěšné zkoušce v Osvobozeném divadle dostala příležitost zahrát si ve filmu Pudr a benzin. Tehdy ji slavnému triu Ježek-Voskovec-Werich doporučila Hana Vítová. Pánům padla okamžitě do noty, a tak měla účast ve filmu zajištěnou. Ljuba byla prý tehdy štěstím bez sebe, neboť už dávno předtím obdivovala všechno, co se dělo kolem Osvobozeného divadla.
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Hned co skončilo natáčení, nabídl Werich s Voskovcem Ljubě roli Juanilly v Katu a bláznu. Ta s nadšením souhlasila. Po této hře však z Osvobozeného divadla zase zmizela. „Byla už trochu rozmazlená z Bratislavy, kde dostávala hlavní role. U nás neměla valnou šanci, že se prosadí jako sólová zpěvačka, i když jinak svým naturelem a dráždivou ženskostí měla velkou naději se v našem ženském souboru určitě neztratit,“ vzpomínal na Ljubu herec František Filipovský ve svých pamětech.
I tak její krátký pobyt v Osvobozeném divadle rozčeřil hladinu divadelního života v zákulisí. „Ljuba působila svým zjevem ohromně sexy a nebyl jsem sám, komu se zdálo, že zejména Honzu Wericha nenechávala její vyzývavost klidným. Koneckonců působila na všechny. Vždyť i kliďas Voskovec, který to s ženskými moc neuměl, se pokoušel získat její náklonost. Ljuba ovšem dávala zřetelně najevo svou přízeň administrativnímu řediteli Hášovi, který dohlížel na finance,“ prozradil Filipovský. Možná i díky tomu se jako jediná herečka propracovala vedle Voskovce a Wericha až na proslulou forbínu, když s nimi v Katu a bláznu zpívala písničku Šaty dělaj člověka.
A jak komentovala Ljuba své vztahy s Voskovcem a Werichem? „Myslím, že jsem se Werichovi líbila, ale mně se líbil spíš jemnější a romantičtější Voskovec. Ovšem randila jsem s oběma. Později jsem se dozvěděla, že si to pak v šatně stejně řekli,“ smála se po letech. Zatímco tehdy jí Werichova náklonost byla ku prospěchu, po válce to bylo naopak. Přišla tak o hereckou příležitost. Měla hrát roli hraběnky Stradové ve velkofilmu Císařův pekař a Pekařův císař, ale nakonec z toho sešlo. „Začalo se šeptat, že to není samo sebou, že jsem Werichova milenka a podobné řeči, a tak tuhle roli Werich nakonec – aby měl klid v domě – přeobsadil. Hraběnku hrála pak Marie Vášová,“ vzpomínala.
Více než s Werichem si užila spolupráci s Oldřichem Novým, neboť do začátku druhé světové války působila v souboru jeho divadla. Tehdy přišla na chuť šansonu a díky důslednému šéfovi se naučila disciplíně. Na spolupráci s ním vzpomínala s vděčností. Přesto při vzpomínkách na něj přetrvala určitá trpkost. Poté, co k nám přišli Němci roku 1939 dala prý jasně najevo svou nelibost, což byl její okamžitý konec. Dalších šest let si ani neškrtla kvůli svému židovskému původu z otcovy strany. Nakonec ale na vše špatné zapomněla a po válce k němu znovu nastoupila. Hrála s ním jak v jeho divadle, tak také ještě v Karlíně.
Oldřich Nový a Adina Mandlová, film Kristian, 1939
Dobu, kdy nemohla hrát, nesla Ljuba velmi těžce. „Měla sice zámožného přítele, ale žádný komfort jí nemohl nahradit ztrátu povolání tak bezohledně odepřeného árijskými zákony,“ vzpomínala na Ljubu herečka Adina Mandlová, která byla tou dobou její nejlepší přítelkyní. Ljuba měla daleko blíže k Mandlové než k Lídě Baarové, se kterou hrála ještě před válkou v hudební komedii Jsem děvče s čertem v těle. Jejich vztahy se vyostřily při jedné Lídině návštěvě.
Lída Baarová
Ljubin přítel, který obchodoval s psacími stroji tu a tam dostal od někdo zaplaceno husou. Nesnědli ji sami, občas pozvali na nedělní oběd také pár přátel. Jednou se u nich objevila i Lída Baarová, která tou dobou už byla velká hvězda. „Věděla jsem, že v té době chodila s německým hercem Gustavem Fröhlichem, a tak jsem si rejpla: ,To mi neříkej, Lído, že si nemůžeš najít nějakého Čecha? To je tu snad málo fešáků? – A ona na to tím svým noblesně unylým výrazem odvětila: To máš těžký, holka, copak tu najdu někoho, kdo by byl tak krásnej jako Fröhlich a chytrej jako Goebbels…? – Následovalo ticho a byl to trapas jak vyšitej. Naštěstí netrval dlouho, protože pak jsem řekla jedno jediné: A ven!“
A tak bylo po přátelství s velkou hvězdou. Za války se Ljuba sblížila s Adinou Mandlovou, která zažívala jeden karambol za druhým. Ljuba byla Adině oporou v době, kdy se vzpamatovávala jak ze smrti prvního manžela malíře Zdeňka Tůmy, který si pustil plyn, tak později ze smrti dcerky, která se narodila mrtvá. „Po návratu z nemocnice domů jsem začala užívat života, jako kdybych za tu dobu, co jsem byla Vladimírovi věrná, byla mnoho promeškala. Ljuba u mě většinou spala a pořádaly jsme večírky, střídaly milence jednoho za druhým, pily a flámovaly, prostě jako bych se chtěla na někom nebo něčem pomstít za to, co se mi stalo. A zatím jsem se mstila jenom sama sobě a duševně jsem chátrala,“ uvedla Adina ve svých pamětech.
Po válce se vlivem okolností jejich cesty rozešly, i tak Adina na Ljubu vzpomínala jen v dobrém. Zatímco Adina emigrovala, Ljuba se konečně mohla zase umělecky uplatnit. Na deset let zakotvila v karlínském divadle, objevila se i v pár filmech v menších rolích. Větší příležitost dostala jako panna Majolenka v Podskalského snímku Ta naše písnička česká.
Když se jí blížila padesátka, uvědomila si, že je čas změnit prostředí a lidi. Rozhodla se věnovat zájezdním estrádním programům. Následně spolupracovala s divadly malých forem jako byla Reduta, Viola, a především Divadlo Na zábradlí, kde se dočkala svého prvního recitálu. I když s recitálem, na kterém se podílel Václav Havel, slavila velký úspěch, přesto později litovala, že neodešla s Jiřím Suchým zakládat a hrát v jeho Semaforu. Její dráha pokračovala v Brně, kde hostovala v divadle Večerní Brno. Tehdy se věnovala zejména šansonu a staropražským písničkám.
Jiří Suchý
Vedle své kariéry, nezahálela ani v soukromém životě. Byla celkem čtyřikrát vdaná, vždy prý z lásky. Poprvé se vdala v roce 1935 za mistra republiky v boxu Eduarda Hrabáka. Láska ale brzy vyprchala. Podruhé se vdávala po druhé světové válce za Miroslava Lorence, kterého si vážila pro jeho vlídnost a vzdělanost. Ani s tímto trpělivým mužem to však neklaplo. Zamilovala se totiž do architekta Jiřího Dvořáčka, s ním jí manželství vydrželo jen tři roky. Okolnosti jejich rozchodu nebyly prý úplně férové. „On totiž onemocněl a celkem půl roku byl v motolské nemocnici. A já se projevila jako ženská velmi nehodná. Živila jsem se ještě také hodně zájezdy, byla jsem pořád někde pryč a jedna taková příležitost – jak už se to holt stává – mě svedla dohromady s někým jiným,“ uvedla ve svých pamětech. Posledním mužem jí byl o mnoho let mladší Karel Šmídek. Jejich manželství skončilo, neboť si našel mladou milenku, což Ljuba brala celkem sportovně. „Karel, tedy můj čtvrtý manžel, to bylo najednou moje dítě, můj syn. Protože jsem sama děti neměla, tak jsem ho začala vychovávat a trochu snad i vychovala. Nu – a nakonec jsem ho i oženila. Moje nynější krásná ,jakosnacha´ Blanka měla svého času dojem, že má nejvyšší čas se vdát, tak jsem ji provdala – za svého muže,“ uvedla. Milenku svého muže začala vnímat jako člena své rodiny.
Konec života prožila Ljuba na psychiatrii. Ani v nemocnici nepřestávala být za dámu. Vždy byla upravená a načesaná s nalakovanými nehty. Zemřela 21. května 1996 v Praze v 83 letech.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
ROHÁL, Robert a POHANKOVÁ, Veronika. Trapasy slavných. Praha: Erika, 2004. ISBN 8071909254.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
