Článek
Jméno herce a režiséra Josefa Skřivana dnes už mnohým asi moc neříká. Přitom patřil mezi nejlepší meziválečné charakterní herce. V době, kdy působil v Osvobozeném divadle, jej Voskovec s Werichem rádi obsazovali do rolí intrikánů, šejdířů a komických starců, které pro něj někdy přímo psali. Objevil se i v jejich filmech, nejznámější je asi jeho role senilního, hrabivého, bezohledného a na vozíček upoutaného prezidenta konzervářského průmyslu Worsta v komedii Hej-rup!
Pro jeho časté obsazování do postav starců mu dali v Osvobozeném divadle přezdívku „dědek“. V Golemovi hrál například stoletého alchymistu Jeronyma Scotta, v Caesarovi zase nahluchlého Cicerona. Uměl však prý zahrát téměř cokoliv. „Kreslil své postavy s ohromnou vnitřní silou, odpovídající neutuchající lásce ke svému povolání. Nepotkal jsem často člověka tolik posedlého divadlem, jako byl Skřivan,“ vzpomínal na svého kolegu herec František Filipovský.
František Filipovský
Skřivanova cesta k herectví byla trnitá. Narodil se jako nejmladší ze 4 dětí v roce 1902. Předpokládalo se, že se obdobně jako jeho otec, který se živil jako obuvník, bude věnovat nějakému poctivému řemeslu. Vyučil se sice jako příručí v soukenickém obchodě, jeho to však táhlo k divadlu. Už od sedmnácti let nadšeně ochotničil, stavěl kulisy v profesionálním divadle. Když pak tatínek zemřel, vydal se na cesty s různými kočovnými divadelními soubory a sbíral herecké zkušenosti. Během pěti let jich vystřídal celkem osm.
Než získal v roce 1928 angažmá v legendárním Osvobozeném divadle, prošel kladenským divadlem a Východočeským divadlem v Pardubicích. Po boku Voskovce a Wericha hrál spíše vedlejší role, nicméně i v těch dokázal zazářit.
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Vysoký, hubený herec veselé povahy byl nejen zapálený pro svou profesi, ale také pro myšlenky komunismu. „Nikdy netajil, že je komunista, a přesvědčoval mě o smyslu komunistických idejí. Přiznám, že mi to jeho školení šlo někdy na nervy. Asi bych se s ním raději bavil o divadle, ale ctil jsem ho, a tak i v tomto směru jsem mu trpělivě a spíše ze slušnosti naslouchal. Myslím, že ho těšila moje náklonost k levici, k jejímž pokrokovým názorům jsem inklinoval už jako student na filosofické fakultě,“ uvedl Filipovský v knize Komik se vrací.
Většího hereckého prostoru se Skřivanovi dostalo v Brně, kam roku 1932 odešel do Zemského divadla. Získával hlavní role, dostal také možnost režírovat. Mezi léty 1932 a 1941 režíroval v Zemském divadle Brno téměř čtyřicet inscenací. Konečně dostal příležitost umělecky růst.
Jeho herectví nepostrádalo kultivovaný herecký projev. Tehdejší kritika o něm psala jako o herci – intelektuálovi. V Brně ztvárnil například Galéna v Bílé nemoci, Dubského v Našich furiantech, titulní úlohu v Donu Quijotovi, Cyrana z Bergeracu, či Richarda III.
Josef Skřivan
Právě jeho role Richarda III. se stala trnem v oku nacistů. Ačkoliv Shakespeare napsal tuto hru už v 16. století, skvěle v ní popsal mechanismy zla, manipulace a populistického vzestupu k moci. Jakýkoliv náznak kritiky nacismu se nepřipouštěl. Navíc Skřivan neskrýval své komunistické přesvědčení. Dle některých zdrojů se údajně také zapojil do domácího odboje.
Na podzim roku 1941 si pro něj a pro ředitele divadla Václava Jiříkovského přišlo gestapo. Činnost divadla byla označena za politicky zvlášť nebezpečnou a divadlo bylo v listopadu 1941 uzavřeno.
Osvětim, 1944
Herec byl zatčen v Praze, když se léčil v sanatoriu po operaci, odstraňující následky úrazu obličeje utrpěného při jízdě na kole. Po svém zatčení byl Skřivan několik měsíců vězněn v Brně a pak převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. „Oblíbil si ho tam chodbař a držel nad ním ochrannou ruku. Vycházel prý Skřivanovi všemožně vstříc. Avšak stalo se, co se stává díky působení jakýchsi krutých, absurdních zákonů schválnosti. Pepík Skřivan se poranil nepatrně na ruce, což bylo pro chodbaře záminkou, aby ho ohlásil jako maroda. Skřivan nemusel jít jako obvykle do práce, ale odpočíval v baráku. Za chodbařovy nepřítomnosti však přišla hlídka, která pravidelně sbírala nemocné a posílala je do plynové komory. Když se chodbař vrátil, byl Pepík pryč. Pokusil se ho ještě zachránit, spěchal za nimi, ale přišel pozdě,“ popsal Filipovský. Josef Skřivan zemřel na podzim roku 1942 ve věku čtyřiceti let.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
