Článek
Nadčasový humor a životní moudrost Jana Wericha mnozí milují dodnes. V dobách, kdy si Hitler brousil zuby na naše území a houstla společenská atmosféra reagoval společně s Jiřím Voskovcem na společenské dění intelektuálními dialogy na půdě Osvobozeného divadla, čímž dodával vzpruhu mnoha lidem.
Jiří Voskovec a Jan Werich, Evropa volá, 1932
Jenže pak jim byla v listopadu 1938 odebrána divadelní koncese a jinak optimistický Werich správně vytušil, že je lepší zvednout kotvy a uchýlit se do bezpečí. Druhou světovou válku prožila rodina Jana Wericha v exilu. Jejich dočasným domovem se stala země, kde se prý plní sny. Začátky v Americe nebyly růžové, nicméně po čase se Werichovi s Voskovcem začalo dařit.
Po osvobození nastala otázka, co dál. Werich měl celkem jasno. Chtěl se vrátit domů. Vzal tedy manželku Zdenku a již desetiletou dceru Janu a zamířil směr Československo, kde jej díky vysílání protinacistických pořadů pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vítali jako hrdinu.
Liberální levicovost Osvobozeného divadla byla v kurzu, Werich se stal miláčkem národa. Nastěhoval se s rodinou na Kampu, kam se po několika měsících nastěhoval také Voskovec se svou partnerkou, který z Ameriky přijel, aby mohli spolu rozjet Divadlo V+W. „Svou poválečnou scénu otevřeli s úmyslem nevracet se ke starým časům Osvobozeného divadla, ale přinést do Prahy moderní americké divadlo, světového ducha tehdejší Broadwaye, rozhled, důvtip, švih, fantazii,“ popsala tehdejší situaci Tereza Brdečková, autorka knihy O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Jenže narazili, protože země, do které se vrátili už nebyla tou, jakou si pamatovali. V Československu se roku 1938 usídlil strach, který zde vládl ještě mnoho let.
Doba, kdy sílil vliv KSČ jim nebyla nakloněna. Navíc i soužití na Kampě nebylo ideální. Voskovec vyhodnotil politickou situaci jako neúnosnou a rozhodl se roku 1948 emigrovat. Werich se však rozhodl zůstat. Mezi Voskovcem a Werichem nastal rozkol, na dlouhých 8 let ustala jejich korespondence.
Werich se snažil pokračovat v tvůrčí práci i za tuhého komunismu, v 50. letech vznikl komediální dvojfilm Císařův pekař – Pekařův císař či oblíbená pohádka Byl jednou jeden král. Vedle toho Werich účinkoval v různých pražských divadlech a v letech 1956–1961 působil jako ředitel Divadla ABC. Jeho novým jevištním partnerem se tehdy stal Miroslav Horníček.
Počátkem roku 1958 přišly však starosti. Podle autorky knihy O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha Terezy Brdečkové Werichovo výsadní postavení i jeho úspěchy v zahraničí a doma provázely potíže s cenzurou. Musel se potýkat také s tupou administrativou. „Ale co bylo horší, jeho cesty, peníze a přízeň publika se nelíbily těm divadelníkům, kteří takový úspěch neměli,“ uvedla Brdečková.
Werichova situace se postupně začala zhoršovat. V roce 1967 komunistický režim změnil tiskový zákon a přitvrdil cenzuru, což pro Wericha znamenalo úbytek hereckých nabídek. Tvůrčí nečinnost a přibývající zdravotní problémy se odrážely na jeho náladě. Na Kampě začala houstnout atmosféra, manželé si stále častěji vjížděli do vlasů. Začala mezi nimi klíčit averze.
Navenek však ještě v létě 1968 působil Werich optimisticky. Na své chalupě ve Velharticích natáčel televizní pořad Co tomu říkáte, pane Werich. Vyjadřoval se k aktuálním problémům a pouhé tři dny před vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území kritizoval československou komunistickou stranu.
Pak ale nastal den, který mnohým vyrazil dech. Podle Terezy Brdečkové v prvních dnech a nocích srpnové okupace obcházeli příslušníci bezpečnosti kulturní prominenty a radili jim, aby rychle odjeli za hranice. „Werich se Zdenkou vyrazili z Velhartic k blízkým rakouským hranicím na Vídeň, kde se jich rychle ujali Turnauerovi v bytě v Jauresgasse, kudy později prošlo mnoho kulturních emigrantů i jejich potomků,“ uvedla Brdečková ve své knize. Zároveň kontaktoval svého přítele Voskovce. Tehdy bylo jeho ženě už dvaašedesát, Werichovi o rok více. Oba věděli, jaké to je být politickým uprchlíkem. „On byl nemocný, ona vzdálená od domova, dcery, vnučky a všeho, co tvořilo její důstojnost. Samozřejmě cílem se pro ně staly Spojené státy a Voskovec rychle podnikal kroky, aby tam mohli zakotvit. Zdenka si nedělala iluze, že může začít nový život, ale chápala, že Jan do Československa nemůže. Přátelé mizeli z Vídně do všech světových stran,“ popsala Brdečková.
Na to léto vzpomínal také Miroslav Horníček, kterého tato historická událost zastihla v době, kdy byl na dovolené v Jugoslávii a zrovna se vracel domů přes Vídeň, kde tehdy bylo mnoho československých emigrantů, nebo těch, kteří o tom uvažovali. Potkal zde také Wericha. „Já jsem nikdy neuvažoval o emigraci. Když jsem se vracel, tak jsem si ve Vídni koupil polobotky a Jan Werich mi říkal: ,To si kupujete do Československa? Kupte si radši horský boty – budete to teď potřebovat…,´“ vzpomínal Horníček. „Takže on sám byl tehdy velice pochybovačnej, ale myslím, že ani Jan Werich nikdy neuvažoval o emigraci, stejně jako já,“ dodal.
Miroslav Horníček, 1989
Podle Brdečkové zažívali Werichovi ve Vídni manželskou krizi: „Hádali se denně a o všechno. Jan špatně dýchal, nedoslýchal, tušil, že na novou výzvu nemá sílu, ale neviděl jinou možnost.“ Ve vzduchu prý dokonce viselo slovo rozvod: „Ve Vídni Janovi hádky se Zdeňkou vyústili v její záchvaty nenávisti a jeho touhu uniknout kamkoli. Dohodli se, že ona se vrátí do Prahy a on poletí do New Yorku. Že se pokusí společně najít smír na dálku. Zdenka tehdy uvažovala i o rozvodu, ale na to nebylo pomyšlení.“
V době, kdy se Werich přikláněl k rozhodnutí, že se do Československa nevrátí, je ve Vídni zaskočila nečekaná návštěva. Přijela jeho dcera Jana s manželem, aby rodičům přivezli potřebné věci. „Národ tě potřebuje,“ řekla prý tehdy otci Jana. „Wericha to vyděsilo. Neměl z Jany dobrý pocit, i když nevěděl proč,“ popsala Brdečková.
I tak se rozhodl pro vycestování do Ameriky. V říjnu 1968 se však ještě na chvíli vrátil do Prahy. Jeho známí zařídili, aby se mohl stát ambasadorem československého filmu ve Spojených státech, což by zásadně změnilo jeho tamní statut, nebyl by brán jako emigrant. K tomu však potřeboval pověření prezidenta republiky a tak si pro něj do Prahy zajel.
Jan Werich
Voskovec mezitím nelenil, začal pro Wericha shánět práci, finance a nabízet jeho svědectví světovým médiím. V listopadu se Werich konečně vydal do Spojených států, jenže po příletu těžce onemocněl rozedmou plic. „Léčba v nemocnici mu přinášela takové utrpení, že i přestal na čas kouřit. Do smrti se pak už nezbavil kyslíkového inhalátoru a kanyly, která se musela doma čistit a odborně vyměňovat,“ popsala Brdečková. Jeho žena se o nemoci dozvěděla, což je na čas sblížilo. Svými dopisy se jej snažila povzbudit. Psala si i s Voskovcem, který si Zdence postěžoval, že Wericha jeho zdravotní problémy změnily k horšímu. Byl protivný a malicherný. Na nějakou práci v Americe nebylo ani pomyšlení. Do toho mu začaly dělat starost finanční náklady. Jeho žena se jej však snažila dopisem uklidnit: „Nemusel si mít starost o peníze, vše bylo zařízeno, jakož je i možnost zaplatit účet v nemocnici odtud. Zatím jsem to nechala otevřené, to až se vrátíš, zatím to snad Moje dotáhne. Kdekdo se chová vynikajícně, až to dojímá. A tak sedím u Tvého psacího stolu a občas se podívám na bíle pokrytý Nosticův park a je to pohled, který nikdy neunaví.“
Werichův zdravotní stav byl velmi vážný. Dusil se a málem zemřel. Když ho po pěti týdnech propustili, dostal účet, který jej dostal do kolen. Částka za zdravotní služby byla opravdu vysoká. V přepočtu to bylo zhruba 270 tisíc korun československých, což nebylo v jeho možnostech zaplatit. Účet naštěstí nakonec zaplatilo ministerstvo kultury. Tehdy si Werich nejspíš uvědomil, že v Americe nemůže při svém zdravotním stavu natrvalo zůstat. Po návratu do Československa roku 1969 se jeho zdravotní stav zlepšoval velmi pomalu. Upnul se na svou vnučku Fanču, která jeho životu dala nový smysl.
Nad Werichem se začala stahovat mračna. V říjnu 1969 zavřel Gustáv Husák hranice na Západ a na Wericha i na mnoho dalších se vztahoval nevyslovený zákaz. Werich nesměl hrát a přestaly vycházet jeho knihy. Tvůrčí nečinnost a přibývající zdravotní problémy nalomovaly Werichům psychiku.
Dostal se do klatby. Jelikož na Kampě začaly citelně chybět peníze, kývl prý na své účinkování v seriálu Pan Tau. Z kraje o této práci mluvil s pohrdáním, výsledek byl ale lepší, než čekal. Byl to jeho poslední televizní projekt.
Na sklonku života se paradoxně stal jedním ze symbolů tzv. Anticharty. Podle jeho hospodyně paní Tůmové Werich tehdy na shromáždění jít nechtěl. Nakonec jej prý přemlouvaly manželka Zdena i dcera Jana, která mu údajně řekla: „Táto, běž tam, máš malou penzi, ještě ti ji vezmou.“ A tak tam šel a byl znechucen. Když odcházel, dostal k podpisu prezenční listinu. Doma se pak prý z televize dozvěděl, že jako první podepsal provolání proti Chartě 77.
Následující rok prakticky ohluchl, číst dokázal jen s lupou a výrazně zhubnul. Ještě než v roce 1980 vydechl naposledy, stačil své dceři a vnučce říci: „Holky, musíte mi slíbit, že tady nezůstanete. Jeďte pryč!“ Jeho dcera Jana to však už nestihla, zemřela pár měsíců po jeho smrti na rakovinu. Jeho milovaná vnučka Zdena, přezdívaná Fanča si však jeho radu vzala k srdci a usadila se ve Švýcarsku.
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
