Článek
Zrůdná mašinérie zinscenovaných soudních procesů 50. let dodnes vzbuzuje zhnusení. Vyžádala si stovky obětí a tisíce uvězněných. Na dobu, kdy komunistický režim prostřednictvím vykonstruovaných politických procesů upevňoval svou moc, vzpomínal ve svých pamětech například režisér Otakar Vávra. V dobách, kdy nám byla vnucována východní orientace měl tu „čest“ poznat předního ideologa KSČ a ministra informací Václava Kopeckého. Jeho slova se mu vryla do paměti: „Dával nám za vzor komunistickou stranu Sovětského svazu a říkal, že oni jedou tryskem ve voze, a když se vůz prudce obrátí, všichni se drží pohromadě, aby nevypadli, kdežto u nás chce mít kdekdo svůj názor, a proto odstředivou silou v tom fofru vypadne. A znovu zdůrazňoval, že jedinou mírou stranické spolehlivosti je kladný poměr k Sovětskému svazu.“
Tento muž, který byl hlavním tvůrcem komunistické kulturní politiky, prosazoval tvrdou stalinistickou linii a aktivně se podílel na přípravě vykonstruovaných politických procesů v 50. letech, se prý mezi řečí svěřil s tím, že pro něj bylo velmi obtížné vyšetřovat staré soudruhy při přípravě procesů. „Musel je přesvědčit, že strana potřebuje jejich doznání a že pak dostanou milost. Uvěřili mu prý, podřídili se stranické disciplíně a přiznali se. Teprve když je vedli na šibenici, poznali, že to byl podvod a že byli bezohledně obětováni,“ uvedl Vávra ve své knize.
Na šibenici skončil i JUDr. Vladimír Clementis, slovenský komunistický politik, který v poúnorové vládě Klementa Gottwalda nahradil Jana Masaryka na pozici ministra zahraničí. Do své funkce nastoupil pár dní poté, co Jan Masaryk zemřel za dosud nevyjasněných okolností. Mnozí se dodnes přiklání k názoru, že ve skutečnosti nespáchal sebevraždu, nýbrž mu k pádu z okna jeho bytu v Černínském paláci někdo pomohl. „Celým svým založením i přesvědčením Jan Masaryk neuznával sebevraždu, byla pro něho nemravná. Později jsem se dověděl, že doktoři, kteří ohledali mrtvého Masaryka, a ostatní svědkové brzy zmizeli nebo zemřeli za podivných okolností. Česká veřejnost byla o vraždě přesvědčena,“ tvrdil Vávra.
Vladimír Clementis a Jan Masaryk
Po nečekané Masarykově smrti byla jeho funkce svěřena Clementisovi, který patřil mezi výrazné organizátory komunistického puče v ČSR v únoru 1948. Byl to logický krok, neboť od dubna 1945 byl státním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí. Během svého působení v Černínském paláci důsledně sledoval sovětskou zahraniční politiku a plnil direktivy vedení KSČ. Přesto k jeho osobě měli někteří politici KSČ určitou nedůvěru. Věřil v jistou samostatnost zahraniční politiky Československa, brzy byl však vyveden z omylu.
Proti jeho osobě se objevovaly určité sovětské výhrady už v roce 1948. Syn učitele církevní školy byl zkrátka podezřelý. Jeho rodiče si přáli, aby byl farářem, jeho ale více oslovovalo umění, zejména divadlo, film a fotografie. Vychodil evangelickou obecnou školu v Tisovci, posléze absolvoval gymnázium ve Skalici. Řadil se mezi premianty třídy. Proto nikoho nepřekvapilo, když se úspěšně dostal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. I zde patřil k nejlepším studentům. Ovládal velmi dobře angličtinu a francouzštinu, rok studoval v Drážďanech. Po úspěšném dokončení svého studia působil 5 let jako advokátní koncipient v Bratislavě, poté 7 let jako samostatný advokát. Ve své praxi hájil sociálně slabé a znevýhodněné, mezi jeho klienty patřili i někteří komunističtí politici.
Vladimír Clementis
Levicově zaměřený intelektuál se už během svých studií obklopoval dalšími levicově orientovanými studenty. Už roku 1924 vstoupil do komunistické strany a propagoval bolševický režim. Značně si idealizoval život v SSSR, ostatně nebyl jediný.
Vedle své advokátní praxe se věnoval také žurnalistice. Stal se redaktorem kulturně politické revue DAV. Posléze v letech 1935-1938 působil jako poslanec KSČ v Národním shromáždění za XIX. volební kraj (Liptovský Svätý Mikuláš). Ve 30. letech otevřeně vystupoval proti agresivní zahraniční politice tehdejšího Německa. Kritikou nešetřil ani politiku tehdejší československé vlády. Požadoval větší autonomii Slovenska.
Ve svém nabitém kalendáři si našel čas i na soukromý život. Na počátku roku 1933 se zamiloval do 8 let mladší Lídy Pátkové, se kterou po tříměsíční známosti uzavřel sňatek. Absolventka Hudební a dramatické akademie byla velmi talentovaná. Působila jako operní pěvkyně ve Slovenském národním divadle. Jejich manželství zůstalo bezdětné.
V době, kdy houstla společenská atmosféra, Clementis správně vyhodnotil nebezpečnost situace a po Mnichovu 1938 se souhlasem vedení KSČ odjel za hranice. Nejprve emigroval přes Polsko do Paříže a poté, po porážce Francie odešel do Velké Británie. V době svého francouzského exilu kritizoval uzavření sovětsko-německého paktu. Zpochybňoval jeho opodstatněnost a zmínil nedůvěru v sovětskou zahraniční politiku. To se obrátilo proti němu. V reakci na svá vyjádření byl vyloučen z KSČ. Od roku 1941 se vrátil ke své publicistické činnosti a pod pseudonymem Peter Hron působil v československé redakci BBC.
V roce 1945 po konci války se vrátil do vlasti, kde provedl vnitrostranickou sebekritiku. Díky tomu mohl být opět členem KSČ a pokračovat v politické kariéře. V březnu 1948 byl jmenován ministrem zahraničí.
V té době už tušil, že se nad ním začínají stahovat mračna, měl k dispozici dostatek informací o nespokojenosti sovětského vedení. Možná očekával, že bude ze svého postu odvolán. V té době se rozběhlo hledání kompromitujících materiálů na tzv. buržoazní nacionalisty uvnitř Komunistické strany Slovenska. Hledali se ti, kteří kladli zájmy vlastního národa, nad zájmy SSSR a celého socialistického bloku. V ČSR bylo obvinění z buržoazního nacionalismu mířeno na Slováky.
Clementis, který dříve požadoval autonomii Slovenska, uvěřil Gottwaldovu ujišťování, že se těší jeho podpoře. Tu vskutku měl. Údajně opakovaně odmítal jeho zatčení. Jenže v březnu 1950 podlehl nátlaku sovětských poradců a změnil názor. Ale to předbíháme.
V roce 1949 byl Clementis zvolen za člena Ústředního výboru strany. Ten samý rok se účastnil jednání OSN v New Yorku. Tehdy k němu pronikly informace o zatčení některých jeho spolupracovníků, od kterých StB chtěla získat důkazy proti němu. Není se co divit, že zvažoval emigraci. Když však za ním do USA přijela manželka, vnímal to jako pozitivní signál, a tak se rozhodl pro návrat do ČSR.
Čtyři měsíce po jeho návratu spadla klec. V březnu 1950 byl obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu, nepřátelství k Sovětskému svazu a intelektualismu vůči straně. Sice opět provedl sebekritiku, přesto byl odvolán z pozice ministra. Následně pracoval jako úředník Národní banky a byl pod drobnohledem StB.
Počátkem roku 1951 byl při venčení svého psa tajně zatčen a jeho majetek byl zkonfiskován. Část jeho majetku, jako např. ložní prádlo nebo čínský jídelní servis, se dostala do rukou manželky Antonína Novotného.
Státní bezpečnosti záleželo na tom, aby vznikl dojem, že uprchl do zahraničí. Pod falešnou záminkou byl posazen do auta a odvezen na falešnou hranici, kde byli příslušníci StB v německých uniformách. Clementis však požadoval, aby se mohl vrátit zpět do Prahy. Místo toho se ocitl v Kolodějích, kde byl vystaven brutálním výslechům. Opět zkoušel uplatnit sebekritiku, přiznával své omyly, pak ale rezignoval.
O několik dní později byla zatčena i jeho žena Lída. I když vyšetřovatelé dospěli k závěru, že se žádného trestného činu nedopustila, přesto byla ve vězení držena 2 roky. Byla přinucena psát manželovi do vězení a ani slůvkem nesměla naznačit, že je také vězněna.
Během výslechů se Clementis doznal, že byl agentem francouzské rozvědky. Podle vyšetřovatele Bohumila Doubka zachovával Clementis při vyšetřování stále svou bývalou důstojnost. „Nevím již přesně, jak došlo k tomu, že po počátečním zapírání potom přiznával všechna obvinění. Byl již také dlouho ve vazbě (již od Koloděj) a byl potom přístupnější,“ poznamenal.
V dubnu 1951 se na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska vyjádřil k jeho případu Rudolf Slánský: „Clementis – tento slovenský buržoazní nacionalista – sloužil tedy slovenským i českým kapitalistům, byl naverbovaným agentem francouzské špionážní služby, spřáhl se s agenty Tisa a Hitlera, zásoboval špionážními zprávami anglické i americké imperialisty….“ O půl roku později se Slánský ocitl za mřížemi stejně jako Clementis a přiznával se k „podobným zločinům“, z nichž obviňoval Clementise a Husáka.
Původně měl být sice Clementis postaven do čela procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty, nicméně došlo ke změně a byl zařazen do procesu s Rudolfem Slánským. V době, kdy probíhal soud, byl z Clementise zlomený a vyčerpaný muž. V listopadu 1952 byl uznán vinným z trestného činu velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti. Požádal o milost, ale marně. Pár hodin před popravou k němu přivedli manželku, aby se s ním mohla rozloučit. Nesměla ani naznačit, že je také vězněna. Než byl 3. prosince 1952 popraven, údajně řekl: „Ďakujem.“ Právně a stranicky byl rehabilitován až v roce 1963. Jeho ostatky byly, stejně jako ostatních popravených, zpopelněny. Popel byl následně vysypán na neznámém místě za Prahou.
Téma politických procesů bylo několikrát zpracováno. Když se na veřejnost dostávaly informace o těchto čistkách, byli v šoku i zarytí komunisté, jakými byla např. Jiřina Švorcová. V knize Jiřina Švorcová osobně přiznala jisté zhnusení. Vzhledem k jednostranné informovanosti, mladické naivitě a nadšení pro nový socialistický společenský řád, považovala tehdy odsouzené a trestané za opravdové škůdce. Posléze, když pravda vyplouvala na povrch, došla k přesvědčení, „že to byly omyly chybujících lidí, často manipulovaných těmi, kteří byli u moci z touhy po kariéře, z fanatizmu a bůhví z jakých sobeckých důvodů.“ Ve své hlavě si to srovnala tak, že to, co se v 50. letech stalo, byl exces, který nemá nic společného se základní myšlenkou sociálně spravedlivého světa. „Se značným zpožděním se mi dostala do ruky kniha A. Londona Doznání. Člověk to čte se sevřeným srdcem. A přece, přes všechny hrůzy, které prožil, ani London nemohl zavrhnout socialismus. Stejně tak jsem jej nemohla zavrhnout ani já, naopak, utvrdila jsem se v přesvědčení, že právě proti těm, kterým „chutná moc“ tak, že neváhají použít jakékoliv praktiky, aby si ji udrželi, je nutno bojovat a jejich chyby eliminovat, což bylo nejlépe možné uvnitř strany.“
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
MALLOTA, Petr a kol. Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Praha: Academia, Ústav pro studium totalitních režimů, 2024. ISBN 9788020035035.
