Článek
Saša Machov, rodák ze Zhoře na Pacovsku, byl dle pamětníků nejen baletní mistr a vynikající choreograf, ale také skvělý kamarád. Velmi pěkně na něj vzpomínal herec František Filipovský, který jej znal z Osvobozeného divadla a posléze se s ním potkával v Národním divadle. „Když jsem se v roce 1937 ženil, Saša mi vehementně pomáhal při organizaci svatebního dne. Manželka si ho velmi oblíbila a myslím, že také on k nám chodíval docela rád. Býval ve svém živlu, když ho žena pustila k plotně. Vaření miloval. Během patnácti minut pořídil báječný oběd nebo večeři. Vynikající kuchař s vybroušeným vkusem pro stolování. Liboval si i v prostírání. Snažil se nám tehdy dokonce vsugerovat, kde kdo má sedět u stolu. V tomhle ovšem puntičkář Machov neuspěl,“ vzpomínal král dabingu ve své knize.
Jen v jeden okamžik Filipovský svého přítele proklínal. A to, když po něm musel umývat horu špinavého nádobí. Jinak to byl skvělý kamarád, od kterého dostávali mnoho krásných dárků. Dokonce jim pomáhal, když se stěhovali z Lucemburské ulice do Přemyslovské. „Stěhováci měli zpoždění a on je netrpělivě vyhlížel z okna. Když konečně přijížděli. Volal s ohromnou úlevou ,Hilduš, stěhůvky jedou!´ a pak se jal, k nelibosti stěhováků, organizovat jejich činnost.“
Na jeho přátelskou povahu vzpomínala také jeho neteř Marta Kudrnová. Díky němu se její venkovská rodina ocitla v lóži Národního divadla, což pro ni byla nezapomenutelná událost. „Přijel, pozval tatínka a maminku a nás jako děti. Maminka řekla, že ne, že nemá co na sebe. A on jí řekl: ‚Milko, já tě oblíknu, přijedeš do Prahy. A děti ti oblíknu.‘ Tak to tak bylo. Připadala jsem si jako malá princezna, bylo to úžasné,“ uvedla pro Český rozhlas v roce 2013.
Saša Machov, vlastním jménem František Alexander Maťha, se narodil do chudých poměrů 16. července 1903. Jeho otec rolničil, věnoval se řemeslu a provozoval malý obchod. Nejspíše očekával, že jeho syn půjde v jeho šlépějích, jenže ten měl jiné záliby. Už od dětství se poněkud lišil od ostatních venkovských kluků. Jeho kroky směřovaly do Prahy, kde začal studovat gymnázium, které posléze zaměnil za průmyslovou školu. Po maturitě na přání svého otce nastoupil na místo chemického laboranta.
Ještě během studia pošilhával po umění. Pak přišlo osudové setkání, které nasměrovalo zbytek jeho života. Podle Františka Filipovského zažil milostné dobrodružství s mladičkou tanečnicí Jelizavetou Nikolskou, která vystupovala na scéně Národního divadla. Když se pak tato ruská emigrantka po neshodách s šéfem baletu rozhodla odejít z divadla a otevřít si baletní studio, mladičký František se stal jejím žákem. Při tom si přivydělával v Národním divadle jako statista.
Jeho záliba v tanci se nelíbila jeho otci, který svému synovi vyčítal, že dělá Maťhům ostudu a kompromituje jejich jméno. A tak se mladík rozhodl vystupovat po boku Jelizavety pod pseudonymem Saša Machov.
Když jeho epizoda s Jelizavetou, která jeho náklonost sdílela, jen když jí byl užitečný, skončila, živil se po různých kabaretech i v podřadných barech. Díky přátelství s Jiřím Frejkou, kterého znal už od dětství, se dostal do vznikajícího Osvobozeného divadla, kde působil do roku 1929 jako herec a tanečník. Poté se stal šéfem baletu ve Státním divadle v Ostravě. Další jeho štací bylo Divadlo E. F. Buriana, kde působil jako šéf choreografie. Tancoval, hrál a vedl pohybovou přípravu herců. Byl ve svém živlu, neboť dostal prostor ke své seberealizaci. Po dvou letech se však dostal do rozporu s ambiciózní tanečnicí Ninou Jirsíkovou, za jejíž názory se postavila i skupina baletek. To přispělo k jeho rozhodnutí kývnout na nabídku Wericha a Voskovce a vrátit se do Osvobozeného divadla, kde hledali náhradu za Joe Jenčíka, kterého zlákalo Národní divadlo. Po Jenčíkovi převzal jeho taneční skupinu a nastoupil do Balady z hadrů. To už byl v pražském divadelním světě známou a respektovanou choreografickou a baletní autoritou.
Pak ale bylo v roce 1938 divadlo Voskovce a Wericha uzavřeno. Machov využil situace a díky kontaktům v pražském německém divadle se mu podařilo opustit Protektorát Čechy a Morava. Získal choreografické angažmá v Královském divadle v Athénách, kde inscenoval Prodanou nevěstu, se kterou se později proslavil v Anglii.
Po napadení Řecka nacistickými vojsky se přihlásil do československé zahraniční armády. Bojoval jako dobrovolník v severní Africe a na pouštích Přední Asie. Jako vojín, poté svobodník se zúčastnil řady bitev (El Alamein, Tobruk). Během svého nasazení onemocněl malárií a v roce 1943 byl odvelen z Tobruku do Londýna, kde se mohl s podporou československých exilových úřadů věnovat v Sadler’s Wells Opera své profesi. S velkým úspěchem nastudoval Prodanou nevěstu a byl přizván k další spolupráci.
Po skončení války odmítl trvalé angažmá na Britských ostrovech a vrátil se zpět do vlasti bez jakékoliv pracovní jistoty. Praha ho s otevřenou náručí nevítala, naštěstí mu hodil záchranné lano E. F. Burian a přizval jej do Brna ke spolupráci na Žebrácké opeře a dalších představeních.
V roce 1946 se v Praze rozeběhl kolotoč hledání šéfa baletu Národního divadla. Volba padla na Sašu, neboť jiného kandidáta divadlo nenašlo. A tak ředitel divadla Václav Vydra st. dostal souhlas od ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého k tomu, aby s Machovem byla uzavřena smlouva. Zprvu byl sice angažován jen jako choreograf divadla, nicméně v září roku 1947 byl oficiálně jmenován šéfem baletu.
Soubor, který Machov převzal, byl po válce na velmi špatné úrovni. Jeho práce však záhy začala přinášet své ovoce. Pod jeho vedením se soubor dostal na vynikající úroveň. Kritici jej začali chválit za jeho odvahu uvádět i moderní díla. Pozitivně bylo hodnoceno i to, že za jeho působení přijel do Československa hostovat relativně velký počet zahraničních souborů.
Jenže pak nastal únor 1948 a opět se plně rozvinula cenzura. Dohled komunistické strany měl předejít šíření politicky nebezpečných názorů a myšlenek, což se propsalo i do umění. Hlavním kulturním a uměleckým proudem, propagovaným komunistickou stranou, byl socialistický realismus, jehož úkolem bylo morálně a politicky vychovávat dělnické vrstvy. Požadovalo se, aby umění bylo hlavně srozumitelné, lidové a ideové. Západní moderní trendy se nepřipouštěly.
Ačkoliv byl Machov levicově orientovaný, dokonce vstoupil i do strany, nebyl z nastalé situace nadšený. Jeho představy nekorespondovaly s prosazováním tvorby v duchu socialistického realismu. Machov se stal pro mnohé „soudruhy“ podezřelým. Svou roli zřejmě sehrálo jeho válečné angažmá na straně západních spojenců. V roce 1950 neprošel stranickými prověrkami, což nesl velmi těžce. Podle autora knihy Osudy českého divadla po druhé světové válce se mohla na výsledku stranické prověrky podepsat mimo jiné také jeho homosexuální orientace. „StB ho začala vyděračským poukazem na jeho homosexualitu nutit ke spolupráci,“ uvedl J. Černý ve své knize. Machov však spolupráci odmítl.
Vyloučení ze strany podlomilo jeho víru v komunistickou stranu. Navíc tím utrpěla jeho autorita v divadle. Pár měsíců po premiéře Labutího jezera nabídl vedení Národního divadla svou rezignaci na šéfovskou funkci. Zdůvodnil to svým křehkým duševním stavem.
Na počátku 50. let se mu bortil nejen profesní, ale také soukromý život. „Přišel nejen o byt, ale také o nejlepšího přítele. Tím byl básník Florian, který pracoval jako osobní tajemník dr. Vlada Clementise, jenž vykonával po smrti Jana Masaryka až do svého odsouzení v procesech padesátých let úřad ministra zahraničních věcí. Florian i Clementis byli označeni za zrádce dělnické třídy. Saša Machov se po jejich zatčení pod tíhou událostí zhroutil,“ popsal Filipovský.
Další událostí, která se na Machovovi zajisté také velmi negativně podepsala, byla aféra při Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v roce 1951. Šlo o velkou událost, ve které se významně angažoval také ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý. Na slavnostní představení pozval prestižní české i sovětské hosty.
Do programu tehdy přispělo i Národní divadlo vystoupením pražských sólistů Niny Hajdašové a Miroslava Kůry, kteří zatančili part z Labutího jezera. „Kůrova taneční kreace patřila k vrcholům večera. Stalo se však něco neuvěřitelného. Kůrovo vystoupení bylo oficiálně hodnoceno jako protisovětská provokace, protože mělo větší aplaus než vystoupení sovětských tanečníků. Na následující hodnotící schůzi baletní složky Národního divadla přišel velmi nazlobený sám ministr Nejedlý. Konstatoval, že Machov ani Kůra nejsou hodni Národního divadla, a přítomní mu zatleskali,“ uvedl Filipovský ve svých pamětech.
Kůra odešel na Slovensko, čímž Machov ze dne na den přišel o svého hlavního mužského sólistu. Místo gratulací k úspěchu se dočkal jen negativní reakce z vyšších míst. Ještě 19. června 1951 stál Machov v zákulisí a dohlížel na představení Labutího jezera, pak odešel domů, kde se otrávil. Lékaři se jej sice snažili ještě zachránit, nicméně o 4 dny později zemřel.
„Nálada v divadle byla pochmurná. Vzpomínám, jak přišel do klubu Jaroslav Průcha a bez ohledu na to, kdo je přítomen, prohlásil s otevřeností sobě vlastní něco ve smyslu, že je tragédie, když někteří komunisté si pletou stranickou práci s gestapáckými metodami. Rozhlédl jsem se po přítomných. Nikdo nic neřekl. Všechny ovládl strach. Nebyla to dobrá doba. Sašu Machova zastihla smrt v pouhých osmačtyřiceti letech. Ředitel Boháč prý dostal pokyn, aby spolupracovníkům sdělil velmi důvěrnou zprávu, která přišla z ministerstva vnitra, že Saša Machov byl francouzský špion. Psal se rok 1951,“ dodal Filipovský k osudu kamaráda, který proslul jako moderní choreograf světového významu, jenž měl smůlu na dobu, ve které žil.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. Praha, 2007. ISBN 9788073880286.
VAŠUT, Vladimír: Saša Machov. Praha: 1986. bez ISBN.
ČERNÝ, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Praha: 2007. ISBN 9788020015020.
