Článek
Jan Werich byl studnicí znalostí a životní moudrosti. Otevřeně říkal, co si myslí, což mívalo dopad na jeho profesní život. Jeho jméno bývá nejčastěji spojováno s Jiřím Voskovcem, se kterým se skvěle doplňoval. Jejich humor působil jako balzám na duši v těch nejtěžších dobách. Spolupracovali spolu nejen v Osvobozeném divadle, ale také za oceánem, kam oba společně s Jaroslavem Ježkem utekli před nacisty.
Zatímco o Werichovi a jeho „dvojčeti“ Voskovcovi toho bylo napsáno už mnoho, o ženě, která mu byla oporou v osobním i pracovním životě, se toho donedávna tolik nevědělo. Změnila to až kniha O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha od Terezy Brdečkové, kterou napsala ve spolupráci s Werichovou vnučkou Zdenkou Kvapilovou-Hulik, přezdívanou Fanča.
Manželka Jana Wericha, Zdenka rozená Housková, byla typem člověka, který když zmizí, začne se vše hroutit. Pro mnoho lidí byla „jen“ manželkou genia, přitom byla pevnou součástí souboru Osvobozeného divadla, paní principálovou. V divadle zprvu působila zejména jako švadlena, kostymérka a když pochopila, že její kumpáni mají sice smysl pro obchod, ale jsou spíše vizionáři než realisté, usedla do pokladny. Ekonomicky řídila scénu divadla a posléze fungovala jako překladatelka her. Vedle toho musela také stíhat domácnost na Kampě, během večírků pobíhat mezi halou a kuchyní.
Zdenka vyrůstala ve finančně napjatých rodinných poměrech. Když jí bylo 15 let, její maminka zemřela. A tak se jako nejstarší dítě v rodině musela postarat o domácnost a své mladší sourozence. S jejím tatínkem Václavem Houskou to šlo z kopce. Začal pít a později se oběsil. Naučila se spoléhat hlavně sama na sebe. Zvykla si, že se její bližní bez ní neobejdou.
Dokázala rychle dospět ve velkou dámu, která dovedla komunikovat s kýmkoliv. Byla jí dána do vínku inteligence a otevřenost, jež byla vlastní i Werichovi. Jistě ji ovlivnil inspirující život v Osvobozeném divadle. Neměla za potřebí se předvádět, koketovat, dělat dobrý dojem. Byla spíše v pozadí a nechávala svého muže zazářit.
Uměla být milá ale také nepříjemná, když se jí něco nezdálo. To měla společné se svým mužem, který se rád obklopoval lidmi, se kterými si rozuměl. Dveře u nich na Kampě byly pro přátele stále otevřené. „Návštěvy chodily běžně do ledničky a braly si, co chtěly,“ popisovala Werichova hospodyně Eva Tůmová. Mezi časté hosty patřil například Jiří Menzel, který nikdy nezapomněl Werichovi přivést ze zahraničních cest tlusté bílé vlněné ponožky, které tady nebyly k sehnání či Karel Gott. Ani on k Werichům nechodíval s prázdnou. Jana Wericha obdarovával kravatami. „Jenže on je už dávno nenosil, protože měl do krku kvůli prodělané rakovině hrtanu voperovaného slavíka. Janova manželka Zdenka na to pak jednou Karla upozornila, od té doby vozil šátky, kterými pak Werich zakrýval díru do krku,“ prozradila paní Tůmová pro Novinky.cz.
Karel Gott
Inteligentní, praktická a svobodomyslná Zdenka byla pro Wericha skvělou životní partnerkou. Spojovala je touha žít v okruhu spřízněných duší. Snažili se žít po svém, nezávisle na příbuzných, kteří by jim šli na nervy a strkali do všeho nos. Chtěli mít takovou rodinu, do které by se počítali přátelé a blízcí kolegové. Oba měli zkušenost s nefunkční rodinou, a tak věděli, čeho se chtějí vyvarovat.
Brali se z velké lásky, což překvapilo všechny, kdo Wericha znal. Nebylo žádným tajemstvím, že Werich rád střídal slečny. Avšak jednoho jarního večera roku 1927 jej okouzlila dívka v modrých šatech s vyšitou květinou. Stalo se tak na Letné, kde byl zrovna soukromý ohňostroj. Tehdy si jednadvacetiletá Zdenka vyšla se svou kamarádkou, když tu k nim přistoupil o rok starší Jan, který se s nimi dal do řeči. Tvrdil, že jeho tatínek je řezník a že si doma něžně říkají „ty kotletko moje milá“ a „ty jsi můj drahý bůček“. Tím Zdenku rozesmál a získal její sympatie. Druhou slečnu poslali domů. Domluvili si další schůzku, na které zjistili, že jsou pro sebe stvoření. Vzali se roku 1929.
První čtyři roky manželství byly pro Zdenku bezstarostné, postupně se stávala pevnou součástí souboru Osvobozeného divadla. Obdobně jako Voskovec, Werich a Ježek se začala elegantně oblékat a jezdit s nimi po světě. Oblíbili si zejména Paříž, kde navazovali kontakty a v cirkusu Medrano se inspirovali maskami bratrů Fratelliniových. Pokoušeli se také o velkou kariéru ve filmu.
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Po osmi letech soužití, tedy 6 let po svatbě se Werichům narodila dcera Jana. Stalo se tak v napjaté době, kdy se Osvobozené divadlo potýkalo s problémy kvůli pravicovým extrémistům a německým fašistům. V době, kdy Zdenka byla těhotná, chystali se zavřít divadlo, aby si odpočinuli od útoků fašistů, kteří rozbíjeli vitríny a narušovali jejich představení, a věnovali se filmu. Jenže jejich filmový projekt Golem nevyšel, neboť francouzský režisér Duvivier odmítl natočit scénář Voskovce a Wericha jako komedii, přepsal ho a vyškrtl jejich role. Do toho se Werichům narodila v říjnu 1935 dcera Jana. Do doby, kdy se kvůli nevydařenému finančnímu projektu ocitli ve finančních problémech. Ty se daly vyřešit jen okamžitým znovuotevřením divadla. Zdenka se tak musela vrhnout do práce, na mateřství nebylo moc času. O rok později začali Werichovi stavět dům ve Velharticích u potoka, kde hledali vytoužený klid.
Velhartice - Werichova chalupa
Atmosféra ve společnosti houstla. Když v listopadu 1938 došlo k zakázání Osvobozeného divadla, rozhodli se emigrovat. Do Spojených států se vydali nejprve Werich, Voskovec a Ježek, posléze je následovala i Zdenka s tříletou Janou. Když dorazily do Ameriky, Werich s Voskovcem předstírali, že jsou bohatí. Přijeli pro Zdenku a Janu Lincolnem se šoférem, což byl ve skutečnosti jejich kamarád v šatech z půjčovny. Tehdy se prý Zdenka rozplakala, neboť usoudila, že se hoši dali na dráhu zločinu. Když pak vyšlo najevo, že jsou chudí, jak předpokládala, uklidnila se. Jen díky ní přečkali krušné začátky v nové zemi.
Po válce to Wericha táhlo zpět domů, a tak se jeho rodina vrátila do vlasti. Záhy se stal miláčkem národa. V roce 1946 za ním přijel Voskovec se svou partnerkou, aby mohli spolu rozjet Divadlo V+W, divadlo světového ducha, avšak z jejich velkých plánů nakonec sešlo. Mezi parťáky to začalo skřípat, soužití jejich rodin na Kampě se začalo vyhrocovat. Po Voskovcově emigraci divadlo zaniklo, Voskovec s Werichem na 8 let přerušili kontakt. Byla tu však Zdena, která si s Voskovcem psala dál.
Od roku 1948 působil Jan Werich v řadě divadel, v letech 1956 až 1961 vedl pražské Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC. Zde vystupoval s novým partnerem Miroslavem Horníčkem. Objevil se také na televizních obrazovkách, například ve filmu Císařův pekař - Pekařův císař, či v pohádce Byl jednou jeden král. Vedle toho se také věnoval psaní, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum.
V roce 1967 komunistický režim změnil tiskový zákon a přitvrdil cenzuru, což se dotklo i Wericha, který kvůli tomu přišel o řadu hereckých nabídek. Jeho žena si v korespondenci s Voskovcem stěžovala, že je Werich protivný a chová se jako superhvězda. Také ona začala být nevrlá a naježená, vadily jí manželovi nároky, pózy, nálady a milostné eskapády, které dříve přecházela. To už byl na světě Werichův nemanželský syn Jiří Petrášek, o kterém ale nejspíš Zdena ani její muž nevěděli. Jako malý byl dán do kojeneckého ústavu, o svém původu se prý dozvěděl až po smrti Jana Wericha.
Jiří Werich Petrášek, 2016
S šedesátkou na krku řešila Zdenka svůj důchod. Zažádala o důchod za odbojovou činnost a Voskovec ji pro úřady podpořil dopisem, ve kterých například vyzdvihl její spolupráci na jejich zahraničním vysílání pro BBC. Jelikož byla oficiálně „ženou v domácnosti“, byla bez vlastního příjmu. V takových případech dostával manžel přídavek ke svému důchodu a pokud zemřel, přešel vdovský důchod na jeho ženu. Žena v domácnosti nebyla pokládána za samostatnou jednotku, v dobách komunismu měla punc příživnice. Ačkoliv ji to dříve netrápilo, protože všem bylo jasné, že je součástí rodinné firmy Werich, stejně jako jejich dcera Jana, s přibývajícími roky ji to více a více tížilo. Svému muži začala vyčítat, že mu celý život dělá služku a nic za to nemá. S narůstajícím napětím hledal Werich pochopení v náručí jiné ženy. Udržoval vztah se svou pozdní láskou, o které u něj doma všichni věděli a přezdívali jí jménem „Josef“.
Mezi manželi klíčila averze, která s přibývajícími zdravotními problémy obou postupně rostla. Voskovec se sice snažil na dálku Werichovy usmiřovat, jenže to nezabíralo. Zdenka začala čím dál tím častěji hledat povzbuzení ve sklence alkoholu, tak jak to dělával její otec. Pití alkoholu se u ní pojilo s psychickými potížemi. Ty možná zesílily díky jejímu neventilovanému traumatu z usmrcení příbuzných v Osvětimi. Ani tak nepřestávala vařit, nakupovat, pečovat o vnučku, vyřizovat Werichovy záležitosti.
Pak přišel srpen 1968 a Wericha začal opouštět optimismus. V říjnu 1969 zavřel Gustáv Husák československé hranice na Západ. Na Wericha i na mnoho dalších se vztahoval nevyslovený zákaz. Všichni nový aparátčíci, ředitelé a kádři měli zakázáno Wericha obsadit v televizi, ve filmu, v divadle, či mu vydat knihu nebo desku. Werichovi tušili, že dočasný pobyt sovětských vojsk se protáhne. Do toho den před Silvestrem 1969 zemřel Jiří Trnka, nejbližší soused a přítel.
Počátkem roku 1970 si Werich zapsal do svého deníku: „Zrovna jsem se nachytal, že jsem chtěl volat Trnku. Pořád nevěřím, že už nikdy k nám nepřijde. Ani Zdenička tomu nemůže uvěřit. Modlím se, aby Z. osvítil duch sv. a rozhodla se vyhledat lékaře, než přijde pohroma na ni a na celou naši rodinu. Já ji mám rád a hrozně je mi líto jejího utrpení, které musí být veliké, ale současně moje utrpení není o nic menší, ztrácím chuť do práce, humor, svět mi šedne. Jsem přece taky člověk.“ Werichovi přidělával vrásky také jeho zeť Jiří Kvapil, který byl alkoholik.
Když se Zdenka zhroutila, byla její dcera Jana připravena o rodiče pečovat. Nastěhovala se s manželem a dcerou Fančou zpět k rodičům na Kampu, což vedlo k rozpadu jejího manželství. I ona se dostala na psychické dno. Obviňovala svého otce, že ji odchodem z Ameriky zničil život. U Werichů navíc citelně začaly chybět peníze.
Série depresí vedla u Zdenky k pokusu o sebevraždu. Její vnučka Fanča ji jednoho dne našla doma ležet v krvi. A tak na svůj popud podstoupila léčbu elektrošoky na psychiatrii. V posledních letech svého života byla chorobně podezíravá. upozorňovala na to, že se jim ztrácí peníze. Vinila z toho časté návštěvy, které si mohly chodit po jejich bytě a být jako doma.
Dusná atmosféra se odrazila na Werichově zdravotním stavu, který se natolik zhoršil, že v roce 1972 strávil s pauzami čtyři měsíce na ARO v nemocnici Na Františku. Operovali mu do srdce budíka. Zdravotní problémy prohloubily jeho deprese, ubíjela ho tvůrčí nečinnost. V roce 1978 prakticky ohluchl, číst dokázal jen s lupou, výrazně zhubl.
V lednu 1979 se pro změnu v nemocnici ocitla Zdena se selháváním srdce. Na přelomu března a dubna 1980 se vrátila z nemocnice v zuboženém stavu. Kolem 10. dubna Zdenku ranila mrtvice. Našla ji její dcera Jana. Nemohla mluvit, chodit, neviděla. Po 4 dnech v nemocnici zemřela.
Werich napsal Voskovcovi, že není schopen truchlit, jelikož posledních 10 let s její duševní nemocí mu vzalo vnitřní sílu. Přiznal, že po jejím odchodu pociťoval úlevu. I když mu bylo mizerně, nakoupil rybářské náčiní a chystal se do Velhartic. Opět se začal scházet se svou láskou přezdívanou Josef. Odmítal přemýšlet nad diagnózou své dcery Jany, která se v duchu připravovala na nejhorší. Oba věděli, že rakovina bývá fatální.
Na podzim roku 1980 se mu na chalupě ve Velharticích udělalo špatně. Praskl mu vřed na dvanácterníku, patrně vedlejší příznak dlouhodobé léčby plic. Než ho před operací uspali, řekl své dceři, že nechce být udržován ve vegetativním stavu. Po operaci se už neprobudil. Dcera Jana zemřela několik měsíců po svých rodičích, bylo jí pouhých 45 let.
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
