Článek
Klobouk ve křoví, Ezop a brabenec, Byl jednou jeden král, Císařův pekař – Pekařův císař, Fimfárum, Pan Tau,… a také Kampa. To vše se mi vybaví, když se řekne Jan Werich, který byl znám svou moudrostí, myšlenkovou pružností a také schopností okamžitě reagovat na cokoliv. „Honza Werich měl punc intelektuála poněkud drsnějšího typu. Už na gymnáziu ho každoročně provázeli, jak tvrdíval, reparáty. Učení ho nebavilo, v septimě jen tak tak unikl propadnutí z několika předmětů,“ vzpomínal na Wericha herec František Filipovský ve svých pamětech.
Jan Werich, který se narodil jako Jan Křtitel František Serafínský Werich proslul jako „klaun“ ve dvojici s Jiřím Voskovcem. Konverzační humor autorské dvojice V+W sázel hlavně na sarkasmus. Ve třicátých letech, kdy začala houstnout atmosféra reagovali na společenské dění intelektuálními dialogy, což u obecenstva vyvolávalo nadšení. Jejich hry se postupně změnily na politickou satiru. To však bylo trnem v oku představitelů krajní pravice, kteří Osvobozené divadlo označili za stánek komunistických rozvracečů.
Werich s Voskovcem byli jedni z mála, kteří si uvědomovali nebezpečí a dosah Hitlerova nástupu už od roku 1933, zatímco většina lidí nad tím mávala rukou. Přesto se Werich snažil být optimistou. Svědčí o tom jeho nápad vybudovat letní sídlo u Velhartic na Klatovsku.
Krátce před válkou si pod středověkým hradem Velhartice u říčky Ostružné nechal postavit chalupu podle pohádkové předlohy z Karafiátových Broučků. „Poprvé chtěli mít něco svého, Šangri-La, kde mohli být sami anebo se širokou rodinou uměleckých přátel. Dům navrhoval Jiří Trnka, který tehdy s Osvobozeným divadlem spolupracoval jako scénograf. Werich viděl jeho představení Broučků v Dřevěném divadle a líbila se mu intimita stavení s vysokou střechou. Výsledek je kombinací „broučkovského stylu“ s anglickým venkovským domem. Něco českého a světového zároveň,“ uvedla Tereza Brdečková v knize O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. V domě nechal Werich vybudovat osmdesátimetrovou hlavní místnost s krbem, nechyběla ani zimní veranda, kuchyňka a dvě ložnice – jedna pro něj a druhá pro manželku Zdenu s dcerou Janou.
Velhartice - Werichova chalupa
Pozemek v krásném údolí u říčky Ostružné koupila Werichova žena za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli opodál mlýn a pilu. Nebylo to poprvé, co jeho žena Zdena řešila finanční záležitosti rodiny. To, jak to měli doma nastavené, ilustruje Werichova známá anekdota: „U nás doma o méně důležitých věcech, jako za co se utratí peníze, kde budeme bydlet či kam pojedeme na dovolenou, rozhoduje manželka. Ovšem o těch skutečně důležitých otázkách, jako jaký je náš vztah k Jižní Rhodesii, rozhoduji já.“
Wericha lokalita, kde mohl lovit pstruhy, okamžitě okouzlila. Pro nadšeného rybáře nebylo lepší volby. Z jedné strany obtékala pozemek říčka, z druhé náhon. Krajina tvořená malebným údolím s loukami a lesy splňovala Werichovy nároky na odpočinek a umělecké aktivity. V tichu šumavského údolí si mohl soustředěně promýšlet nové nápady a psát své texty.
Když si nechal budovat své letní sídlo v podhůří Šumavy, doufal, že nacistická hrozba přeci jen pomine, anebo že ji s rodinou přečká právě v přírodě, mezi pstruhy a hříbky. Chalupa měla být místem, kde aspoň na chvíli zapomene na demonstrace fašistů, které provázely jejich vystoupení, na výhružné dopisy a rozbité reklamní vitríny.
Na chalupě strávili napjaté léto roku 1938 a čekali, co bude dál. Když jim byla v listopadu 1938 odebrána divadelní koncese, museli divadlo zavřít. Poté, co Werich zažil i fyzické útoky na vlastní osobu, rozhodl se odjet. Sehnal pro sebe i manželku pas, americké vízum na základě fingovaného pozvání ke spolupráci a lodní lístky. Jenže jeho manželka odmítala odjet. „Řekl jsem jí: Četl jsem Mein Kampf, ten Hitler, co řekl, to zatím splnil. A tady píše, že obsadí Československo.“ Zdena mu však odvětila: „Já vím, že to potřebuješ, jeď s Voskovcem do Ameriky, musíte do světa, podívat se na divadlo, na nové věci. Němci nepřijdou, já tady zůstanu.“
A tak Werich odjel bez své ženy a sotva čtyřleté dcerky. Přitom paní Zdena byla poloviční Židovka a tak byla přímo ohrožená norimberskými zákony. Nakonec si však uvědomila rizika spojená s pobytem v Československu, vzala dceru Janu a vyrazila za velkou louži do New Yorku. Nejspíš si tímto krokem zachránila život. Všichni její strýcové, tety i bratranec a sestřenice z matčiny strany byli roku 1943 zavražděni v Osvětimi. Nikdy o tom s nikým však nemluvila. Mnoho věcí držela v sobě. „Také nikde nemluvila a nepsala o tom, že ve Velharticích na půdě se po celou válku ukrývala neznámá Židovka, která koncem války tlak nevydržela a oběsila se tam na trámu,“ prozradila autorka knihy O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha.
Osvětim, 1944
Po válce se Werichovi vrátili do své vlasti a nastěhovali se do klasicistní stavby na okraji malostranského parku Kampa, která je dnes známá pod názvem Werichova vila a je v ní muzeum. V domě z 15. století však nebydleli sami. Krátce zde bydlel také Jiří Voskovec se svou ženou, nicméně soužití dvou rodin nedělalo dobrotu. Po Voskovcově emigraci zde rodina Jana Wericha žila společně s rodinou básníka Vladimíra Holana.
Werichova vila
Werichova vila - interiér
I nadále jezdíval Werich se svou rodinou na svou chalupu pod hradem Velhartice, kde vedle rybaření chodíval podél řeky nebo po lesních cestách. Právě chalupa byla místem, kde roku 1980 ztratil vědomí a následně byl převezen do nemocnice v Praze. Krátce poté zemřel.
Necelý rok po jeho smrti zemřela na rakovinu i jeho jediná dcera Jana. Dědictví po Janu Werichovi tak náleželo jeho vnučce Zdence Kvapilové, přezdívané Fanča. Ta po smrti své maminky Jany žila v rodině matčiny přítelkyně Dany Pakové v Praze na Proseku. Jelikož vila na Kampě Werichovým nepatřila, spadla do bytového fondu Prahy 1. Zbyla jí tedy chalupa u Velhartic, jejíž majitelkou je dodnes. Sice žije ve Švýcarsku, kde založila rodinu a stala se fyzioterapeutkou, nicméně občas se vrací do místa svého dětství, do krajiny, kterou její dědeček viděl těsně před tím, než se vydal na druhý břeh.
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
