Článek
Lichtenštejnský palác, který se nachází nedaleko Karlova mostu na levém břehu Vltavy stojí na místě, kde se potkávají ulice Na Kampě a U Sovových mlýnů. Jeho architekturu jistě obdivoval i Jan Werich, který bydlel hned vedle paláce.
V minulosti byla tato budova v historickém centru Prahy sídlem několika majitelů. Nejstarší zmínky o této nemovitosti pocházejí z 16. století, kdy zde vznikla zahrada, na které byly později postaveny dva dřevěné domky. V roce 1660 koupil zahradu Jan de la Cron, který si zde nechal postavit obytný dům. Ten pak zdědila jeho neteř Františka Blandina. Sňatkem s Františkem Helfriedem z Kaiserštejna získala budova nového majitele, který se rozhodl k rozsáhlé rekonstrukci, která probíhala v letech 1697–1698. „Jako autora projektu vybral Giovanniho Battistu Alliprandiho. Architekta italského původu, který žil celý život v Čechách. Palác však nenavrhl v takové podobě, jak ho vidíme dnes, tehdy byl pouze dvoupodlažní, měl přízemí a první patro. Jeho zvláštností bylo, že v době svého vzniku měl malý tunel, který vedl od řeky dovnitř do paláce. Jestli se dalo vjet dovnitř, však záleželo na tom, jak vysoko zrovna sahala voda. Byl to jediný vodní palác v Praze. Tunel se bohužel nedochoval a dnes se již přesně neví, kde byl,“ uvedla Irena Saidlová, průvodkyně z Úřadu vlády České republiky.
Barokní stavbu na šestibokém půdorysu čekalo ještě několik architektonických změn. Ty největší provedli další významní majitelé Lichtenštejnové. „Majitelem, podle kterého se palác jmenuje Lichtenštejnský, byl Jan Josef z Lichtenštejna, který také provedl několik úprav paláce. Nechal odstranit cibulové altány, které tvořily dominantu paláce, a nad vchod nechal umístit svůj rodový znak. Jeho originál dnes visí nad schodištěm a nad vchodem je již pouze kopie. Lichtenštejnové byli posledním šlechtickým rodem, který palác vlastnil,“ dodala Saidlová.
rodový znak Lichtenštejnů
V dalších letech patřila nemovitost Františku a Marii Odkolkovým, majitelům sousedních Sovových mlýnů. Ti nechali přistavět druhé patro, což bylo tehdy poměrně kritizováno, neboť zvýšení paláce rušilo obvyklý pohled na historické panoráma ze Smetanova nábřeží. Barokní charakter objektu byl navíc nahrazen klasicistní fasádou.
Lichtenštejnský palác (Kampa), Malá Strana
Od roku 1897 vlastnila palác se zahradou Obec pražská, která jej využívala k různým úředním účelům. Za okupace objekt zabrali Němci, kteří zde v letech 1940–1945 vytvořili sídlo krajského vedení NSDAP. Při vstupu do budovy nešlo přehlédnout rozměrnou orlici nesoucí svastiku, která byla umístěna na vstupním portálem. Bylo odstraněno oplocení paláce a na Kampě vzniklo cvičiště Hitlerjugend. Obec po válce upravila zahradu na městský park anglického stylu.
Od konce 50. let se v prostorách paláce střídaly různé instituce, např. Státní výbor pro výstavbu nebo Státní plánovací komise. Mezitím se technický stav budovy stále zhoršoval. Základové zdivo se začalo postupně rozpadávat, dokonce hrozilo zřícení celého východního průčelí do Vltavy. Úřad předsednictva vlády ČSSR, který budovu získal do svého vlastnictví v roce 1978 musel řešit, co s objektem v havarijním stavu bude dál. A tak počátkem 80. let začaly náročné stavební práce, které trvaly až do roku 1991.
Pražský stavební podnik ve spolupráci s Vodními stavbami učinil kroky, které přispěly ke statickému zabezpečení budovy. Nejprve se zajistily obvodové zdi paláce proti vodě milánskými stěnami, jejichž betonová ochrana sahá do hloubky 10–14 metrů. Dále se prováděla injektáž zdí. Budova byla stažena ocelovými táhly. Díky důkladné sanaci základů bylo možné rozšířit prostory paláce o jedno podzemní podlaží. Rekonstrukce se dočkaly také vnitřní prostory. Byly tu zřízeny jednací salonky vybavené starožitným nábytkem a v druhém patře vznikly luxusní apartmány pro vzácné hosty české vlády. V současnosti je Lichtenštejnský palác využíván k ubytování významných státních návštěv, k pořádání kulturních akcí, ale také k pracovním setkáním, odborným seminářům a konferencím.
Lichtenštejnský palác, interiér
Lichtenštejnský palác - chodba v 1. patře
V době, kdy se stavební práce pomalu chýlily ke konci, nebylo jasné, kdo bude prostory využívat. Zájem o tento objekt projevila tehdejší předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Jiřina Švorcová, kterou si mnoho lidí spojuje zejména s její rolí v seriálu Žena za pultem, či s tzv. Antichartou.
„Snažila jsem se, aby Lichtenštejnský palác dostaly kulturní fondy, a byla to moje nejkrásnější válka. Záviděla jsem, jak se kdysi scházeli malíři, výtvarníci, zpěváci, herci, spisovatelé a povídali si. Vadilo mi, že máme klub výtvarníků, klub spisovatelů, klub architektů, muzikanti měli taky něco takového, některé tvůrčí svazy měly snad i rekreační zařízení, a my herci jsme neměli žádný klub, jen kancelářské místnosti. Náš svaz nevlastnil žádné velké peníze a už vůbec žádnou nemovitost, s níž bychom mohli volně disponovat, využívat ji ke schůzkám a shromážděním, kde bychom měli i ubytovací prostory pro přespolní členy a hosty ze zahraničí. Dva pokoje na Dobříši, které jsme dostali do bezplatného držení, byly v porovnání s aktivitou Svazu a počtem jeho členů zoufale málo,“ popsala v knize Jiřina Švorcová osobně.
Když se koncem 80. let dozvěděla, že se dokončuje rekonstrukce paláce na Kampě, napadlo ji, že musí získat prostory paláce pro tvůrčí svazy. V hlavě se jí začalo rýsovat uspořádání prostoru: dvě restaurační zařízení, jedno pro veřejnost a jedno klubové, dále prostor pro výstavy, komorní představení a koncerty a také místnost pro konání sjezdů. Součástí jejího plánu bylo také vytvoření ubytovací kapacity včetně dvou apartmánů pro vzácné hosty ze zahraničí.
V hlavě Švorcové se zrodil sen, který hodlala uskutečnit. Nejprve obešla všechny předsedy svazů a ředitele fondů a vyžádala si jejich podpis k žádosti o odevzdání Lichtenštejnského paláce do péče těchto svazů a fondů. Sjednala si také schůzku s Lubomírem Štrougalem, který, když jej seznámila se svým záměrem, vykřikl: „Ty si děláš legraci!“ Následně zatelefonoval jednomu muži, který měl na starost tato zařízení a požádal jej, aby Švorcovou palácem provedl. Poradil ji, aby mu nesdělovala, za jakým účelem se prohlídka prostor provádí. Krátce na to odeslali vládě oficiální žádost o přidělení tohoto objektu, podepsanou šesti předsedy svazů a pěti řediteli peněžitých fondů.
Jenže situace se zkomplikovala. „Když naše žádost přišla na ÚV, Štrougal byl předsedou vlády, ale pak se stal předsedou vlády Adamec a tam už jsem tolik porozumění neměla, taky se trochu měnila situace a vystartovali proti mně všichni, kdo spravovali tyto vládní a státní paláce, že ho nutně potřebují, že nějaký jiný musí do opravy. Na to jsem kontrovala, že když jim doteď nechyběl, tak proč by měl nyní,“ uvedla ve své knize. Nicméně to nevzdávala, a to ani když se dozvěděla, že o palác usiluje i magistrát. Tichá válka o tyto nádherné prostory trvala až do listopadu 1989.
Po sametové revoluci v prostorách paláce vznikl reprezentační prostor, který slouží potřebám vlády České republiky. V apartmánech situovaných do druhého patra byly ubytovány významné státní návštěvy, jako například španělský král Juan Carlos s chotí Sofií, či britská královna Alžběta II. se svým manželem princem Filipem.
V polovině 90. let se krásami paláce nekochala jen královna Alžběta II., ale také hollywoodská hvězda Tom Cruise, který v Praze natáčel špionážní thriller Mission Impossible. Hlavní hrdina a producent tohoto kasovního trháku Tom Cruise si tehdy Prahu zamiloval. Chtěl, aby ve filmu byla Praha skutečně Prahou a objevily se zde pražské historické památky. Filmařům se tehdy zalíbilo okolí Karlova mostu a Lichtenštejnský palác, který měl představovat americkou ambasádu. A tak došlo k jednání s Úřadem vlády, který filmařům nabídl prostory za 80 tisíc korun za natáčecí den. Filmařům se nabídka zdála férová, a tak souhlasili. Jenže pak došlo z nepochopitelných důvodů ke změně na poslední chvíli. Těsně před natáčením změnil údajně Úřadu vlády, vedený Igorem Němcem, částku z 80 tisíc na 580 tisíc Kč za natáčecí den, což samozřejmě členy filmového štábu zaskočilo. Ti pak v různých rozhovorech neskrývali své pobouření nad tím, jak je Praha oškubala. Výsledkem byla špatná reputace Prahy a pokles zahraniční poptávky.
Tom Cruise
Tento incident poznamenal pověst českého filmu v zahraničí na několik let. „Cruise celou Českou republiku de facto nazval naprostým ‚debilovem‘. Že tady je neustále komunismus a nedají se tu točit filmy,“ popsal tehdejší incident režisér Václav Marhoul, který vedl Filmové studio Barrandov v 90. letech. I on nad tímto krokem kroutil hlavou. Prozradil, že dokonce Úřadu vlády nabízel, že Barrandov rozdíl 2,5 milionu korun doplatí, aby mohli hollywoodští filmaři točit za původně sjednanou částku. Nicméně na to prý úřad nepřistoupil. Zatímco Václav Havel se v rozhlasovém rozhovoru vyjádřil tak, že by palác poskytl filmařům klidně zadarmo, neboť si byl vědom toho, že by Praha získala výhodu potenciálních dalších natáčení a větší návštěvnost turistů, tehdejší premiér Václav Klaus měl ale opačný názor. Tehdy tvrdil, že objekty, jako je např. Lichtenštejnský palác, by se neměly vůbec pronajímat.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
