Článek
Filosofská historie, Dívka v modrém, Němá barikáda, husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem), Romance pro křídlovku či Kladivo na čarodějnice. To je jen zlomek filmů, pod kterými je podepsán nestor českého filmu Otakar Vávra.
Názory na tohoto osobitého filmaře se různí. „On byl nepřeberná studnice vědomostí, znalostí a drbů. Procházel všemi érami a vždycky byl na výsluní,“ komentovala ve své knize Vávru herečka a kovaná komunistka Jiřina Švorcová. K jeho osobě se vyjádřil také král českého dabingu František Filipovský, který se s ním poznal už před válkou díky natáčení filmu Panenství. „Už tenkrát tíhl Otakar Vávra k výběru závažnějších témat a z těch odlehčenějších pak takových, která měla předpoklady odlišit se od běžné lidové, vesměs veseloherní produkce. Vybíral si prostě taková, jež slibovala, že si jich kritika všimne pro nějaké „vyšší“ hodnoty. Díky tomu vytvořil kolem sebe nimbus angažovaného tvůrce, schopného přizpůsobit se společenské objednávce. Přinejmenším mu to přineslo privilegovanou pozici v československé poválečné kinematografii. Dlužno ovšem říct, že by toho samozřejmě nedocílil, kdyby jeho činnost nebyla podložena profesionální autoritou a uměleckou kvalitou filmů,“ uvedl Filipovský ve svých pamětech.
František Filipovský
Vávra bývá označován jako jeden z našich nejkontroverznějších režisérů. Na jedné straně byl oslavován za své hodnotné filmy a dost plodnou kariéru, na druhé straně byl i některými zatracován pro svoji výsadu tvořit ve všech režimech. „Já jsem ty filmy dělal poctivě, jak jsem nejlépe uměl. Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul. Mohl jsem netočit, ale to nešlo, filmař bez kamery neznamená nic. Film byl pro mě život,“ uvedl v rozhovoru pro lidovky.cz pár měsíců před svou smrtí.
Jelikož jej bavila historie, zaměřil se převážně na historické filmy. „Vlastně osmdesát procent mých filmů bylo historických, dělal jsem si scénáře z knížek. Za bolševika se za to dalo výborně schovat. A navíc, mám strašně rád Čechy a tuhle zemi. Nedám na Čechy dopustit, jsou možná trošku opatrní a uhnutí, ale kdyby takoví nebyli, tak by tady nebyli tak dlouho – už by dávno mluvili německy nebo rusky. Proto jsem nemohl emigrovat, neuměl jsem pořádně cizí jazyk a věděl, že bych tam stál chvilku ve frontě. A to se mi nechtělo. Jsem patriot,“ popsal v roce 2011.
Otakara Vávru přitahovala kinematografie už od dětství. Kvůli lásce k filmu nedokončil studia architektury. Nastěhoval se do Prahy ke svému staršímu bratrovi do Pařížské ulice. Jeho pražské začátky nebyly ale vůbec snadné. V hlavním městě se těžko orientoval, a tak pro jistotu, aby si nespletl tramvaj, chodil všude pěšky. Byl rád, že se jakž takž vyzná v centru Prahy, od Staroměstského přes Václavské náměstí až k Národnímu divadlu. Poté, co se s bratrem a jeho rodinou přestěhoval na Vinohrady, se jeho orientační schopnosti postupně lepšily.
Po čase se od bratra odstěhoval a začal si řešit bydlení po vlastní ose. Nejprve bydlíval v Moravské ulici, která se nachází nad náměstím Míru. V době protektorátu se usadil v Hradecké ulici poblíž rušné křižovatky Flora, u Olšanských hřbitovů.
Postupně získával filmařské zkušenosti a navštěvoval divadla, kde si vytipovával vhodné herce do svých filmů. Velmi rád spolupracoval s osobnostmi Národního divadla, jako byl například Zdeněk Štěpánek, jehož herecké výkony byly vždy zárukou kvality.
Zdeněk Štěpánek
S oblibou navštěvoval také místa, kde se scházeli umělci. A tak byl častým hostem kavárny Metro, Slavia či ikonického podniku Mánes. „Bývali tu herci, básníci, malíři, kritici,“ vzpomínal. Poznal tak řadu zajímavých osobností, jako byl například Julius Fučík, který pracoval jako redaktor Rudého práva. Ten s příchodem Němců přešel do ilegality. „Ilegální práce proti nacismu se rozvíjela. Spisovatel Jaroslav Kratochvíl s mým bratrem připravovali materiál pro tisk, bratr Jarda nosil plnou aktovku pro ilegální časopis do Vodičkovy ulice a tam ji vždycky v určitou hodinu položil v jednom domě za dveře. Jednou přišel Jaroslav Kratochvíl k němu do bytu zeptat se, jestli by tam nemohl přespat Fučík. Jarda si ani neuvědomoval, jaké je to nebezpečí, ale když Kratochvíl viděl dvě dětské postýlky, řekl, že ho pošle ke známým o dva domy dál. Druhý den tam vpadlo gestapo, Fučíka zatkli a celou tu rodinu vyvraždili,“ vzpomínal Vávra ve své knize.
Po válce byla ve vzduchu cítit euforie a víra v lepší časy. S nástupem komunistů však začaly prověrky. Všichni členové strany byli prověřováni, zda mají ten „správný“ sociální původ. Kdo nebyl z dělnické rodiny, nebyl pro stranu důvěryhodný. „V kádrovém dotazníku jsem vyplnil, že jsem synem ředitele pojišťovny, to znamenalo buržoazní původ. Kromě toho jsem byl inteligent s vysokoškolským vzděláním, což samo o sobě znamenalo nespolehlivost, ale měl jsem za sebou dlouholetou činnost v Levé frontě, a proto mne nakonec akceptovali,“ uvedl.
Vedle filmové režie byla tehdy jeho velkou láskou také jeho první žena Helena Zettlová, se kterou se po válce oženil a měl s ní syna Jiřího. Vávrovo časté chození po kavárnách ustalo a začal rodinný život. Manželé se nejprve zabydleli na Starém Městě, tam se však necítili dobře kvůli častému nočnímu volání o pomoc z ulice. „V noci se tam ozýval ženský křik o pomoc. Prostitutky se tam praly s pasáky,“ popsal režisér ve svém dokumentu Moje Praha. Začal tedy shánět vhodnější byt. Pak jej Jan Drda, se kterým spolupracoval na filmu Němá barikáda upozornil na to, že se uvolnila empirová vila po ministru Jaroslavu Stránském, který emigroval na Západ. Sám ji dostal po válce po rodině Richterových. Ti v 19. století zakoupili Svatováclavskou vinici v areálu Pražského hradu od mydláře Františka Kounického, aby zde nechali postavit vilu, jež zdobí průčelí se čtyřmi sloupy.
Richterova vila
Po emigraci Stránského byla vila zapečetěná. Vávra neváhal a zeptal se na vilu ministra Kopeckého a ten jej poslal za předsedou bytového odboru. „Upozornil mne, že „bere“, a dal mi pro něj úplatek, karton amerických cigaret. Vilu jsem dostal i s celou zahradou až nahoru k Černé věži se starou Svatováclavskou vinicí. Svršky a nábytek, který tam zůstal, jsem vrátil výboru, protože jsem měl svůj. Doktor Stránský mi vzkázal, že je rád, že se ta vila dostala do slušných rukou. Konečně jsem měl byt, jaký jsem si jen mohl přát,“ uvedl ve svých pamětech.
„Byl tu zaměstnaný zahradník a topič, pan Kratochvíl, který stačil ošetřovat celou zahradu, sčesal i koše broskví. Helena je pak zavařovala a rozdávali jsme je známým. Do stráně vedlo loubí s vinicí, kde svatý Václav připravoval mešní víno. U vily byla voliéra, ve které byla zimní zahrada, z oken a terasy byl nádherný pohled na Prahu. Nedoléhal sem žádný hluk z Klárova. Přístup byl nejen po schůdcích ze Starých zámeckých schodů, ale také výtahem v přilehlém Vojanově domě. Kouzelné prostředí, škoda, že to nebylo na dlouho,“ popsal.
Pohled na Pražský hrad a Richterovu vilu, konec 19.stol
Ze stínu hradeb Pražského hradu se musel po 4 letech odstěhovat kvůli StB, která později objekt využívala. Od roku 1992 patří vila pod Správu Pražského hradu, v roce 2006 byla zahájena rekonstrukce. V současnosti je vila i vinice přístupná veřejnosti.
„Kancléř Červíček mi oznámil, že tam nemohu bydlet, protože vila spadá do hradního okruhu, který jako Kreml musí být z Jeleního příkopu hlídán, a že se tam nastěhují důstojníci tajné bezpečnosti. Nechtělo se mi, ale estébáci se k nám stále častěji chodili ptát, kdy už odejdeme, až jsem přijal od diplomatických služeb uvolněný byt ve vile na Ořechovce Na dračkách č. 1 v prvním patře, po německém lahůdkáři Lippertovi.“ Byt byl sice krásný, ale jeho užívání bylo nákladné. Tudíž opět řešil svou bytovou situaci. „Naštěstí jsem se dověděl o uvolněném bytě ve Vlašské ulici vedle Lobkovického paláce přes celé první patro. Bydlel jsem tam třicet let,“ prozradil v dokumentu Moje Praha. Poslední roky svého života strávil v Holešovicích v ulici Dukelských hrdinů naproti Veletržnímu paláci. Jeho životní pouť se uzavřela 15. září 2011 ve věku 100 let.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
