Článek
Martin Frič je podepsán u mnoha slavných filmů, jako např. To neznáte Hadimršku, Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše, Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda ale i Císařův pekař - Pekařův císař, Dařbuján a Pandrholači Princezna se zlatou hvězdou na čele. Hned jeho debut Páter Vojtěch, který označil za sentimentální kýč, sklidil u diváků velký úspěch. „Byla to doba salátů, tak jsem jich i já pár natočil. A hned ten první měl úspěch, byl strašně dojemný, lidi plakali,“ prohlásil režisér v dokumentu Martin Frič. Tento snímek byl pro začínajícího režiséra důležitý i z hlediska osobního života. Během natáčení tohoto němého filmu se zamiloval do herečky Suzanne Marwille (Marty Schölerové), která se stala jeho životní láskou. Frič byl modrookou herečkou s kultivovaným projevem tak okouzlen, že mu ani nevadilo, že má z předchozích 2 nevydařených manželství 2 dcery a že je o 7 let starší. Vzali se roku 1932 a byli spolu až do její smrti v roce 1962. Jejich vztah byl mimořádně harmonický.
Suzanne Marwille a Martin Frič (vpravo) na chatě u herce Ant. Novotného (1940)
Jeden z našich nejplodnějších a nejlepších režisérů se narodil 29. března 1902 v Praze do rodiny pozoruhodných osobností. Jeho strýc A. V. Frič byl známý cestovatel a světoběžník, který proslul jako etnograf, botanik, fotograf a spisovatel. Jako první údajně přivezl do Prahy prvního opravdového indiána, s nímž pak vystupoval jako s atrakcí na poutích. Další jeho strýc zase založil ondřejovskou hvězdárnu. Jeho tatínek se zabýval jemnou strojařinou.
Martin Frič měl ke svému strýci, který byl velký dobrodruh velmi blízko. Dal na jeho rady a místo aby ležel v knihách a učil se o historii žil raději přítomností a studoval školu života. Věnoval se zpěvu, hře na kytaru a malování. Začal studovat na uměleckoprůmyslové škole a vystupovat v kabaretech pod pseudonymem Mac. Tato přezdívka pocházela z raného dětství. Když se učil mluvit, nešlo mu vyslovit jeho jméno, a tak si začal říkat Mac.
V době, kdy začal vystupovat v kabaretu Červená sedma, se seznámil s režisérem Karlem Lamačem. V jeho stínu začal navrhovat reklamy a dekorace, později ho v případě potřeby zaskakoval v laboratořích a také hrál. Díky němu poznal výrobu filmu ze všech stran. Do světa kinematografie se zamiloval natolik, že byl schopný jeden snímek vidět i třicetkrát. Zkoumal filmy z různých hledisek, studoval práci herců, režii, výpravu. Ke shlédnutým filmům pak doma psal vlastní podrobné scénáře. Jeho houževnatost a posedlost se stala pramenem jeho pozdějších profesionálních úspěchů.
Charismatický mladík sportovní postavy s podmanivým pohledem podepsal svou první smlouvu jako profesionální filmař ve svých 25 letech. Mac Frič začal točit filmy s takovými hvězdami, jako byl Vlasta Burian, Hugo Haas, či Oldřich Nový. Vybudoval si uměleckou autoritu, která mu umožňovala celkem snadno získávat při hereckém obsazování ty nejlepší herce. Uměl natočit ztřeštěnou komedii, ostrou parodii, tragické drama, detektivku stejně jako pohádku či historický film. „Znám režiséry, kolem nichž vládne při natáčení napětí a stres. K těm rozhodně nepatřil. Kolem něj panoval na place většinou klid a pohoda,“ vzpomínal herec František Filipovský, který si zahrál ve Fričově komedii Cesta do hlubin študákovy duše podlézavého septimána Mazánka.
Ve 30. letech začal Frič spolupracovat s populární dvojicí komiků – Voskovcem a Werichem. Okamžitě si padli do oka. Říkali o sobě, že mají stejný smysl pro „hovadismus i pro srandovno“. Jejich spolupráce, která začala natáčením filmu Hej-rup! přerostla v přátelství.
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Natáčení komedie, která vypráví příběh o chudých nezaměstnaných, provázela ale jedna velká tragédie, kvůli které Frič zvažoval, že změní svou profesi. „Jeden ze statistů byl totiž přejet parním válcem, který hrál v části filmu důležitou úlohu. Byl jsem toho neštěstí přímým svědkem. Krev by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Zkoprněle jsem zíral a nebyl schopen pohybu. Viděl jsem jen rychlou, leč marnou snahu Martina Friče nešťastníka vyprostit. Bohoušek Záhorský s Jirkou Voskovcem k němu přiskočili a zoufalého Friče strhli, neboť se v šoku zcela bezhlavě vrhl k válci a sám se málem dostal pod buben válcovacího stroje. Na další natáčení nebylo toho dne ani pomyšlení. Frič, dokonale zničený tragickou událostí, odmítl dál na filmu pracovat a Voskovci a Werichem doporučil, chtějí-li film za každou cenu dokončit, aby si našli jiného režiséra. V depresivní náladě dokonce prohlásil, že s filmováním praští nadobro,“ vzpomínal Filipovský v knize Komik se vrací.
Po skončení nezbytných úředních úkonů se zaprotokolováním tragédie hledali umělci způsob, jak Fričovi, který se zavřel na hotelovém pokoji, zvednout náladu. „Nevím, kdo tenkrát přišel s tím nápadem koupit mu kuriozní budík, jehož součástí byl plechový cvičenec na hrazdě, jenž při každém zvonění cvičil tak dlouho, dokud budík řinčel. Nápad, který mi v této situaci připadal pěkně praštěný, se kupodivu ujal,“ popsal Filipovský. Pověřili Jiřího Voskovce, aby zkroušenému režisérovi přihlouplý dar předal a čekali na reakci. „Prej jsme všichni blbci, vzkazuje,“ referoval po návratu od Friče Voskovec. Druhý den se od rána opět točilo. Krom psychických následků si Frič odnesl také trest. Byl odsouzen na pět měsíců s dvouletým podmíněným odkladem a náhradou škody.
Za války natáčel neškodné komedie, mezi které patřil například Kristián nebo komedie Eva tropí hlouposti. Za války byl také přinucen natočit dva německé filmy, což mu bylo po válce vyčítáno. Na druhou stranu díky práci na jeho filmech se mnohým podařilo vyhnout nuceným pracím.
V poválečném období plynule navázal na svou předešlou tvorbu. Po únoru 1948 učinil pragmatický krok a vstoupil do komunistické strany, aby se mohl i nadále věnovat své filmařské vášni. Mohl tak natočit například parodii na červenou knihovnu Pytlákova schovanka. Na počátku 50. let pokračoval ve spolupráci s Janem Werichem, který se vrátil z emigrace. Ten si po neshodách s režisérem Jiřím Krejčíkem Friče prosadil do dvoudílné komedie Císařův pekař - Pekařův císař. Za tento počin udělil Fričovi ministr kultury Zdeněk Nejedlý dvouletý distanc.
Po dvouleté odmlce se Frič opět naplno vrátil k filmování. Natáčel jak komedie, tak dramata či pohádky. „Točil i poplatné filmy, ale hlavně proto, aby mohl pak dělat ty kvalitnější. Na jeho charakter to žádný vliv nemělo,“ prohlásila o něm Jiřina Bohdalová, která si zahrála hlavní roli v jeho dramatu Hvězda zvaná Pelyněk.
Tento film pochází z doby, kdy už byl Frič vdovec. Smrt jeho ženy jej velmi zasáhla. Prohloubila jeho sklon k pití alkoholu, což mělo velmi špatný dopad na jeho zdraví. Svou zkušenost se závislostí na alkoholu promítl do psychologického dramatu Dnes naposled. Zdeněk Štěpánek v hlavní roli zde předvedl excelentní výkon.
Zdeněk Štěpánek
To, že si Frič chodil do zákulisí na frťánka, bylo známo. Nicméně jeho kolegové se shodovali v tom, že při práci na něm nebylo nic znát. Jeho stav se natolik zhoršil, že jej lékaři varovali, že i jediná sklenka ho může zabít. Byla mu diagnostikována rakovina. Proto se jeho návštěvy divily, proč má doma láhev koňaku, když nesmí pít alkohol. „Až mi bude všecko fuk, tak si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana,“ řekl prý jednou Miloši Formanovi.
Říká se, že invaze vojsk Varšavské smlouvy jím otřásla natolik, že 5 dní po okupaci si onu láhev koňaku otevřel, což pro něj mělo fatální důsledek. Již těžce nemocný Frič po požití alkoholu upadl do bezvědomí a krátce poté zemřel. Dobrovolně tak prý ukončil svůj život. Jeho deník končí slovy: „Strašná zpráva – Rusáci.“ Po 66 letech tak vyhasl život klasika naší kinematografie, který vynikal svou pečlivostí i laskavostí k hercům.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
