Článek
Divadelní a filmový herec Zdeněk Štěpánek patří k legendám. Jeho hraní se vyznačovalo kultivovaným projevem i dramatickou živelností. Vynikal svým burcujícím hlasem. K vrcholům jeho filmové kariéry patří jeho postavy Jana Husa a později i Jana Žižky z Trocnova, které vytvořil v husitské filmové trilogii režiséra Otakara Vávry.
Své živelné herectví předvedl také například v dvojdílné komedii Císařův pekař a Pekařův císař, kde hrál maršála Russworma, jenž se snaží přemluvit Golema, aby s ním šel do války. „Goleme, můj mozek a tvoje síla. Goleme, Goleme! Postavím tě v čelo obrovské armády. Ty pro mne vyhraješ největší válku, jakou kdy viděl svět! Půjdeme spolu od vítězství k vítězství! Z války do války! A budeme bořit a lámat a kácet a ničit a diktovat celému světu!…,“ praví před tím, než jej Golem zahubí.
K jeho dalším výrazným rolím patřila role diktátorského maršála v Čapkově Bílé nemoci či role Mikuláše Dačického z Heslova ve filmu Cech panen kutnohorských. Jeho doménou však bylo divadelní herectví. Dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze ztvárnil celou řadu divadelních rolí. Jeho nejmilejší byla postava Cyrana z Bergeracu. Jako vrchol jeho divadelního herectví bývá označována role krále Leara.
Štěpánek nezůstal jen u herectví. Vyzkoušel si také práci režiséra. Režíroval klasické kusy jako například Maryša či Naši furiant, napsal také divadelní hry jako například Nezbedný bakalář. V letech 1953 – 1956 byl také šéfem činohry Národního divadla.
Svůj talent měl po kom podědit. Narodil se 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova do umělecké rodiny. Jeho děda Jan Nepomuk Štěpánek byl ředitelem Stavovského divadla, jeho otec, hospodářský správce, měl výrazné hudební nadání. I přesto, že se Zdeněk narodil předčasně v sedmém měsíci a málokdo tehdy doufal, že přežije, vyrostl z něj statný muž s podmanivýma očima a drsným mužným hlasem.
Zdeněk Štěpánek
Mládí prožil v Rakovníku, kde studoval reálku, následně ale přešel na hospodářskou školu. Po dokončení školy pracoval v lihovaru. Zlákalo ho však divadlo. Herecké zkušenosti sbíral u kočovných společností. Jeho kariéru ale přerušila první světová válka. Narukoval do rakousko-uherské armády. Poslali ho na východní frontu, kde byl brzy zraněn a zajat. V těchto časech při něm stáli všichni svatí, neboť válku ustál bez větších zranění. Dostal se do Kyjeva, kde vystřídal řadu profesí. Ke konci války se stal členem Divadla československé armády na Rusi, které hrálo od února 1919 do května 1920 podél Magistrály.
Po návratu do vlasti v roce 1920 nastoupil nejprve jako herec v Kladně, následně hrál ve vinohradském divadle, kde sklízel mimořádné úspěchy. Není divu, že mu K. H. Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, kde hrál až do své smrti v roce 1968.
Národní divadlo, Praha
Zdeněk byl bouřlivák a životní dobrodruh. Herecké vlohy měla také jeho první manželka Elena Hálková, vnučka českého básníka Vítězslava Hálka. A především jeho děti. Z jeho prvního manželství s Elenou vzešla dcera Jana, ze které vyrostla známá herečka. Ve druhém manželství se Soňou Grossovou se narodil syn Zdeněk mladší, který však zemřel jako nemluvně. Následovali synové Martin a Petr. Oba se rovněž vydali na hereckou dráhu. Nejmladší dcera Kristina, provdaná Taberyová, se stala divadelní režisérkou a byla spoluzakladatelkou humanitární organizace Člověk v tísni.
dcera Jana Štěpánková
Uznávaný herec byl nesmírně disciplinovaný. Avšak občas měl své slabé chvilky. „Zdeněk Štěpánek byl vzorem disciplíny až na některé výjimky, kdy dostal „ruskou chandru“, to je takový bezmezný stesk, který si přivezl z ruských legií, a pak ho ovšem nikdo nezadržel. Táhnul to až do konce sil. Patřil mezi „kvartálníky“. Ten stesk mu ovšem pomohl k tomu, že tak nenapodobitelně hrál u režiséra Bora na Vinohradech a pak v Národním divadle postavy ruských klasických autorů,“ zavzpomínal na herce režisér Otakar Vávra ve svých pamětech.
Na počátku 40. let si mladý režisér na vlastní kůži vyzkoušel, jak to vypadá, když na legendárního herce dopadne touha po „troše“ alkoholu. Jednoho dne si Vávra zašel do vinárny U Piaristů, kde zahlédl Zdeňka Štěpánka. „Jen mne spatřil, ukázal mi, abych se posadil. Už mne nepustil a já poznal, co to je ta chandra doopravdy. V prvním časném jitru mne zavedl do Týnského chrámu, kde obyčejně po flámu sedával, aby pozoroval první sluneční paprsky v gotických oknech. Aby neseděl na sucho, měl ovšem pod nohama basu piv, které zvolna popíjel při tom estetickém zážitku. Tu basu piv mu tam hbitě přinesl bez požádání kostelník, který už byl na to vycvičený. V příštím kvartálu došlo na tomhle místě k osudnému nedorozumění. Štěpánek sem pozval celou společnost, aby s ním prožívali první paprsky východu slunce, ale pivo nepřicházelo. Štěpánek to začal kostelníkovi ostře vytýkat, a pak ho seřval. Nevšiml si, že to není ten „jeho“ kostelník, že ho vyměnili. Byl to skandál a chtěli Týnský chrám znovu vysvětit.“
Týnský chrám, Praha
Tak trochu se není čemu divit, že na Štěpánka tu a tam dopadala touha dát si sklenku. Jeho první manželství s herečkou Elenou Hálkovou se bortilo. Na konci 30. let se Elena zamilovala do Julia Fučíka. Herečka podlehla kouzlu pohledného komunistického novináře s tmavýma očima a tajně se s ním scházela. „Sedávali v Klubu umělců, a když přišla jeho žena Gusta, vrátný Mikyska se objevil ve dveřích a Fučík s Elenou utekli druhou stranou. Gusta se ptala: ,Neviděli jste Julka? A my jsme ho ovšem svorně zapřeli. Až jednou za okupace, kdy se Fučík maskoval vousy a černými brýlemi, přišel Zdeněk Štěpánek dřív domů a našel je spolu v pokoji. Elena se zkusila vymluvit, že mají nějakou ilegální práci, ale Štěpánek vzal Fučíka za límec a shodil ho ze schodů. Po válce byl Fučík po smrti národním hrdinou, kolegové si to také vzali za záminku a Štěpánek dostal malý dekret,“ vzpomínal Vávra.
Elena Hálková
Zdeněk Štěpánek zažíval krušné časy. Jeho první manželství skončilo rozvodem, sám však nezůstal. Se Soňou Grossovou založil novou rodinu. V té době natáčel s Vávrou historické drama Rozina sebranec. „Když jsme v nových halách točili scénu, kdy Rozina zachraňuje převora na půdě kostela blahoslavené Anežky před útokem tuláků, prožíval Štěpánek osobní tragédii. Umíral mu malý synáček z druhého manželství. Měl však takovou pracovní disciplínu, že ho ani nenapadlo, aby se omluvil a odjel. Vždycky v přestávce při zesvětlování záběru šel k telefonu a ptal se, co je s chlapcem. Pak šel zase hrát. Chlapec mu zemřel. Štěpánek to zařídil tak, že jsme nemuseli zastavit natáčení ani na den. Od té doby jsem si ho ještě víc vážil.“
A aby toho nebylo málo, čelil obvinění z kolaborace. Po válce mu bylo mimo jiné vytýkáno, že v červnu 1942 po atentátu na Heydricha přečetl na manifestační schůzi Národní rady rezoluci, která odsuzovala atentát a potvrzovala loajalitu Třetí říši. Nakonec byl ale rehabilitován a řízení proti němu bylo zastaveno.
Opět začal hrát a jeho popularita se začala zvyšovat. Účast v historických filmech, které byly ideologicky zabarvené, mu přinesla slávu ale i kritiku. Stal se nástrojem oficiální kulturní politiky. Přesto i nadále předváděl skvělé herectví, hrál jak nejlépe uměl. Kvalitu Štěpánkova herectví dokazují i ceny, které za celý život získal. Byl nositelem Národní ceny, obdržel titul Národního umělce, Řád práce a Řád republiky.
Herecké mistrovství předvedl například koncem 50. let v psychologickém dramatu Dnes naposled, kde ztvárnil inženýra Dandu, který je přesvědčen, že bez pití nemůže pracovat. Hospoda je pro něj azylem před nepříjemnou realitou. Drama Martina Friče ukazuje, jak závislost dokáže učinit trosku stejně dobře ze vzdělaného člověka i představitele dělnické třídy. Vedle Štěpánka si zde zahrál také Jiří Sovák, který vzpomínal, jak si z filmování se Štěpánkem odskočili k Pinkasům na pivo. Po návratu do ateliéru se k nim přidal Menšík. Jen co skončili s natáčením, pokračovali s pitím dál. „Já už míň, protože jsem si dal za povinnost střežit Štěpánka, visel jsem mu na rtech, poslouchal jsem, co říká, toužil jsem ho poznat se vším všudy. Skončili jsme v Mánesu, ve čtyři ráno nás vyhodili. Odjel jsem taxíkem, ale měl jsem výčitky, jak se dědek dostane přes most domů. Ráno v půl osmé pro mě přijeli filmaři, pro Štěpánka jsme jeli společně. Trnul jsem, jak bude vypadat. Byl jsem překvapen. Běhal po chodníku, vymydlený, oholený, už na nás čekal; oči mu sice trochu plavaly, ale hlaholil: ‚Tak co, Jiříčku, jakpak ses vyspinkal?‘ Neexistovalo, že by flámoval a potom nešel dělat. Měl drezúru, byl tak vedenej - i kdyby měl padnout, na jeviště musel jít.“
V 60. letech se postupně Štěpánek stahoval do ústraní, trápilo ho zdraví a slábnoucí tělo. Zemřel 2 měsíce před okupací Československa dne 21. června 1968 ve věku 71 let. Toho dne se cestou domů zastavil ve své oblíbené restauraci U tří pštrosů na jedno pivo. Když odtud vycházel, dostal infarkt a během chvíle byl mrtev. Naše kulturní scéna tak přišla o jednu z velkých postav českého divadla 20. století.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
