Článek
Legendární herec stříbrného plátna Jindřich Plachta se do srdcí diváků zapsal jako skromný profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Dá se říci, že role herci pasovala přímo na tělo. Stejně jako Matulka i Jindřich Plachta trpěl nízkým sebevědomím a k tomu ohromnou trémou, což při jeho herecké profesi byl značný hendikep.
Jindřich Plachta však nebyl jen herec, který hrál např. ve filmech Muži v offsidu, Anton Špelec, ostrostřelec, nebo Nebe a dudy, byl to také spisovatel, ačkoliv se sám tomuto označení bránil a odmítal nabídky ke spolupráci od různých nakladatelů. Díky přátelství s Eduardem Bassem uveřejňoval v Lidových novinách své vyprávění o Pučálkovic Amině, žirafě, jež vyrostla z domnělého štěněte bernardýna a také své povídky a fejetony.
Většina z nás si jej ale uchovává v paměti zejména jako 198 cm vysokého, štíhlého herce s velkým nosem a svérázným obličejem, z kterého vyzařovala pokora a hluboká lidskost. Ačkoliv nikdy netoužil být středem pozornosti, stejně nešel přehlédnout.
Tento rozený komik, vlastním jménem Jindřich Šolle se roku 1899 narodil do dělnické rodiny. Prostředí, ve kterém vyrůstal jej formovalo, měl silné sociální cítění. To ještě zesílilo poté, co jej jeho otec, který pracoval v plzeňské Škodovce vzal s sebou v letech 1910 – 1911 do carského Bachmutu, kde pomáhal budovat lihovar. Pozitivní zkušenost se zdejšími obyvateli v něm utvrdila názor, že co komunista, to slušný člověk.
Na přání otce vystudoval plzeňskou obchodní akademii, kde také vznikl jeho pseudonym Plachta. Tehdy totiž nosíval místo kabátu dlouhou tmavou lodenovou pláštěnku, která za ním při rychlé chůzi vlála jako plachta ve větru. Když jednou takto rozevlátý běžel, aby stihl vyučování, málem ve dveřích porazil svého třídního učitele, který na něj vyjel se slovy kam se hrne s tou rozevlátou plachtou. Od té doby mu spolužáci neřekli jinak než „plachta“.
Během svých studií pochopil, že z něj účetní nikdy nebude. „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ vzpomínal. I přesto se snažil ve svém oboru uchytit. Stal se úředníkem na Poštovním šekovém úřadě, kde se také seznámil se svou první ženou Marií, se kterou měl 2 děti. V roce 1924 se jim narodil syn Zdeněk, z kterého vyrostl historik a archivář, o tři roky později se narodila dcera Alena, která vystudovala ČVUT.
Rodinného života si nicméně Plachta moc neužil, neboť ho to táhlo k divadlu. Tajně vystupoval na různých malých scénách se svými vlastními čísly, což jej pak přivedlo až k legendárnímu Burianovi. Zatímco si plnil sen, jeho manželství se bortilo. Nakonec se rozpadlo úplně. „Rozhodně nebyl zlý, neodešel ani kvůli jiné ženě, pravý důvod toho rozhodnutí neznám. Vždycky nás finančně podporoval a zajímal se o nás. Ještě donedávna jsme měli piano, které nám kupoval spolu s Jaroslavem Ježkem, jenž mu ho pomohl vybírat. Myslím si, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních povinností a věnovat se jenom kumštu,“ vzpomínala jeho dcera Alena.
Za svou kariéru vystřídal Plachta řadu divadel a do některých se opakovaně vracel. Na počátku jeho herecké kariéry stála jím vymyšlená postava - pražská drbna paní Vůněslava Acetylenová. Když vstoupil na pódium jako Vůněslava, lidé padali smíchy. V té době ještě pracoval jako úředník.
Jeho skeče se staly fenoménem, a tak se na něj zašel podívat i král komiků, Vlasta Burian. Ten rázem pochopil, jaký před ním stojí komediální talent a nabídl mu angažmá ve svém divadle. Ve vysokém štíhlém herci viděl svého „nahrávače“ na jevišti. Jenže Plachta po čase vystoupil ze stínu slavného principála, což byl problém.
Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec
Hrát s Burianem bylo pro herce náročné, protože nikdy nevěděli, co jim slavný komik na jevišti vyvede. Pro Plachtu, který byl velký trémista to platilo dvojnásob. „K Plachtově cti budiž řečeno, že se dovedl znamenitě bránit. A to tak dokonale, že zase Burian mnohdy nevěděl, jak na něj. Byl to zkrátka takový podivný souboj. Dopadlo to nakonec tak, že jeden druhého neměl rád a vzájemně na sebe žárlili. Burian měl totiž své obecenstvo a Plachta v určitém směru rovněž své diváky, kteří mu projevovali spokojenost aplausy na otevřené scéně. To ovšem panu řediteli nesmírně vadilo,“ vzpomínal na Plachtu jeho kolega Jaroslav Marvan v knize Nejen o sobě. Když pak po jednom představení sdělil Burian Plachtovi, že na srandu je tam on, vzal to Plachta jako výzvu k odchodu z jeho divadla a odešel na počátku 30. let do Osvobozeného divadla, kde jej Voskovec s Werichem přijali s otevřenou náručí.
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Pro svůj osobitý projev se Plachta stal vyhledávaným a populárním hercem pro filmové producenty. Jeho jméno na plakátech či v titulcích zaručovalo dobrou návštěvnost jak v kinech, tak v divadle. A tak jeho obsazení bylo dobrým tahem. Po čase ale začal být Plachta nespokojený i v Osvobozeném divadle. „Jindrovi vyhovovalo pokrokové prostředí Osvobozeného divadla, býval však nešťastný z Voskovce a Wericha, jejichž jevištní improvizace, na něž musel občas každý z jejich partnerů reagovat, ho přiváděly k zoufalství. Měl rád přesně nazkoušené situace a repliky, takže častá oblíbená Voskovcova a Werichova vybočení z textu znamenala pro něj muka. Kluci se ještě v tom mučení vyžívali. Měli srandu, když ho uváděli na jevišti do nečekaných situací, a bavili se tím, jak se „plácal“ v jejich vtipkování. Chovali se tak ke každému z nás, ale Jindra tím trpěl nejvíc. Musím ovšem říct, že někdy měl den, kdy kluky jeho neočekávaně bystrá reakce zaskočila,“ vzpomínal herec František Filipovský v knize Komik se vrací. Plachta byl vedle dvojice komiků na jevišti stále nervózní, na jejich vtipkování si nemohl zvyknout. Nejspíš to byl jeden z důvodů, proč pak z Osvobozeného divadla odešel.
Žádný úspěch nemohl povzbudit jeho nepochopitelně nízké sebevědomí. Ani zjevná obliba u diváků. Lichocení neměl rád, a to ani od lidí, kteří měli všeobecnou úctu. „Na jednom z předprázdninových zájezdů Osvobozeného divadla po městech českého venkova dotíral na Jindru při obvyklém besedování, které zpravidla následovalo po představení, místní farář a neustále ho oslovoval „Mistře“. ,Helejte, neříkejte mi pořád Mistře, nemám to rád,´ ohradil a několikrát Plachta, ale velebníček, jako by ho neslyšel, pokládal Plachtova slova za Mistrovu skromnost. ,Jakápak skromnost, pane faráři! Opatrnost, opatrnost je to. Husovi jste taky říkali Mistře, a jak to dopadlo! Tak už s tím Mistrem dejte pokoj!´“
Jak známo, Plachta byl přesvědčený komunista, a tak měl ke katolické církvi rezervovaný vztah. Komunisté vycházeli ze slov německého filozofa a sociologa Karla Marxe, že „náboženství je opium lidu“. Dle Marxe pomáhá náboženství lidem snášet těžkosti života, bídu a nespravedlnost tím, že jim nabízí útěchu v iluzi lepšího posmrtného života. Pokud by se zrušilo toto iluzorní štěstí, které nabízí náboženství, bojoval by utlačovaný lid za skutečnou změnu svých podmínek. Odtud vycházela pozdější komunistická potřeba podřídit církev státní kontrole, neboť katolická církev byla vnímána jako ideologický nepřítel.
Bylo časté, že ti, kteří dříve chodili do kostela se pod vlivem komunistické ideologie později kostelům vyhýbali. Mezi takové patřila například herečka Antonie Hegerlíková, kterou si jistě pamatujete jako maminku v seriálu F.L. Věk. Oblíbená herečka málem vstoupila do kláštera, nicméně po druhé světové válce se s náboženstvím rozešla a začala budovat socialismus. Vzpomínala, že trvalo dlouho, než se naučila nepokřižovat se, když prošla kolem kostela. Později se omlouvala za své politické pomýlení v 50. letech.
Také herečka jiřina Švorcová ze seriálu Žena za pultem, která hlásala komunistické myšlenky se k církvi nehlásila, ačkoliv byla vychovávána k víře. Jako dítě chodila s prarodiči z tatínkovi strany do kostela. Na tento čas velmi ráda vzpomínala. S dědečkem, který byl kostelník, chodili kostel pravidelně uklízet. Také zpívala ve sboru, což jí pak pomohlo dostat se na učitelský ústav, protože jako jedna z mála uměla číst z not. Jak dospěla, něco se v ní změnilo. „Někdy v životě jsem záviděla lidem, kteří tuto víru mají, protože si myslím, že se jim snáze žije. Mají totiž pocit, že je někdo chrání, a když budou hodní a hezky poprosí, tak se jim i líp umírá. Myslí si, že se dostanou do nebe a setkají se tam se svými blízkými. Nést odpovědnost za svůj vlastní život s tím, že ji nesu jen a pouze já, to už vyžaduje trošku odvahy….Kdybych chtěla na něco věřit, tak nebudu potřebovat prostředníka,“ reagovala herečka na otázku, zda je věřící člověk v knize Jiřina Švorcová osobně. Vůči katolické církvi si nebrala servítky. Prohlásila: „Není v historii instituce, která by měla na svědomí tolik bezpráví, násilí a zločinů a na rukou tolik krve jako katolická církev – a přece bez uzardění znovu káže morálku.“ Stejně jako Jindřich Plachta i ona poukazovala na upálení mistra Jana Husa.
Jindřich Plachta nepotřeboval chodit do kostela, aby rozpoznal dobro od zla a dělal, co považoval za správné. Například za protektorátu se vymluvil na nemoc, když měl hrát v německém filmu. Říkával: „Kdepak já, a hrát v německém filmu! Jak by to vypadalo, až bych se objevil na plátně a v titulcích by Jindřich Plachta nahradil Heinrich von Leintuch!“ Dokonce projevil velkou statečnost, když u sebe přechovával organizátora ilegálního ústředí KSČ Jana Ziku. Plachtova vnučka vzpomínala, že když k nim jednou přišlo gestapo, herec si na Ziku lehnul v posteli, přikryl se a předstíral nemoc. Tím sobě i jemu zachránil život.
Po válce se Plachta zapojil do budování socialismu. I když nebyl zdráv, trpěl na žaludeční vředy, chodil na brigády do kladenských dolů, což podlomilo jeho chatrné zdraví. Jeho silně levicové cítění se projevilo také ve chvíli, kdy odmítl dědictví po svém otci. Zřekl se tak činžovního domu v Plzni ve prospěch státu.
Dotáhl to až do Národního divadla. V roce 1949 konečně kývl na nabídku stát se členem souboru Zlaté kapličky, což bylo snem snad každého herce. Nicméně tam vydržel jen jednu sezonu. „Neber to osobně, Františku, ale nemůžu si v tom nóbl prostředí nějak zvyknout,“ sdělil jednou svému kolegovi Filipovskému, který byl jeho výrokem zaskočen. Na konci sezony Plachta odešel z Národního divadla a přešel do angažmá v Divadle na Vinohradech.
Na začátku 50. let jej silně zasáhlo, co se ve společnosti dělo. „To už byl v nemocnici, hrozně se divil, co se děje s politickými procesy. Nemohl to skousnout, obhajoval i Buriana v tom, co se kolem něj dělo,“ popsala jeho rozčarování hercova vnučka. Možná i to se podepsalo na jeho předčasné smrti na konci roku 1951. V pouhých 52 letech odešel herec, který v těžkých dobách rozdával lidem radost prostřednictvím laskavého humoru oproštěného od zlomyslné ironie.
Zdroje:
MARVAN, Jaroslav. Nejen o sobě. Praha: Melantrich, 1975.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
