Článek
Bára Hrzánová má osobité charisma. Kam přijde, tam je jí plno. Do povědomí diváků se dostala díky své vedlejší roli v Renčově filmu Requiem pro panenku, kde ztvárnila mentálně postiženou Johanku. K jejím dalším filmovým úspěchům patřila například vedlejší role ve filmu Díky za každé nové ráno, za kterou byla nominovaná na Českého lva.
Největším úspěchem pro ni byla Cena Thálie, kterou obdržela v roce 2003 za roli osmileté Helenky Součkové v úspěšné inscenaci Ireny Douskové Hrdý Budžes. Úspěšnou hru hraje už neuvěřitelných 23 let. Diváci si tuto inscenaci oblíbili nejen díky hereckému výkonu Báry Hrzánové, ale také díky tragikomickému příběhu, který se vysmívá absurditě života v socialismu. Během hry se diváci vrací v čase do 70. let a dívají se na svět očima osmileté Helenky. Příběh je plný humoru a naivity.
Hra Báře přinesla nejen velký úspěch, ale také trestní oznámení. Při přebírání ceny totiž pronesla slova své osmileté postavy, když prohlásila, že má velkou radost, že se dožila doby, kdy může svobodně na jevišti říkat, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“. Hned druhý den zjistila, že si touto replikou vykoledovala trestní oznámení pro hanobení rasy a národa, které dle slov herečky podal soudruh Zifčák alias agent Růžička. „Byla jsem na výslechu, měla jsem úžasného pana právníka, jednoho z nejdražších v Praze, který říkal: , Já to pro vás udělám zdarma, to je krásný případ. Škoda, že se nechcete soudit“. Ale po hodinovém rozhovoru se mnou u sklenky vína mi řekl: „Máte dobrou agentku, poslouchejte jí - protože ona říkala, že vy nesmíte na té policii vůbec mluvit.´ “ Právník ji z tohoto obvinění vysekal, mohla si hluboce oddychnout.
Když hru v roce 2002 zkoušela poprvé, netušila, jaký úspěch bude mít. „Knížku jsem znala od své milované kolegyně Janičky Březinové, která se v Příbrami kamarádila s maminkou Ireny Douskové. A pro mě bylo neuvěřitelné, jak moc to moje dětství, které jsem trávila v Českých Budějovicích, bylo identické s paní Douskovou, kterou jsem neznala.“
Bára má toho s hlavní hrdinkou Helenkou mnohé společného. I Bára bývala jako malá hodně zvídavá a i ona pochází z rozvráceného manželství. Jejím tatínkem byl legendární herec Jiří Hrzán, který i přes svůj řečový handicap prorazil a stal se velmi oblíbeným hercem. Zahrál si například ve filmech: Svatba jako řemen, Pane, vy jste vdova!, Drahé tety a já nebo také Nebeští jezdci. I on byl velmi výraznou osobností s komediálním talentem. Miloval život a ženy. S Bářinou maminkou mu to nevydrželo, zůstala na dceru sama.
Jiří Hrzán
Jak Bára v pořadu Neobyčejné životy popsala, s tátou měli zvláštní vztah, byli spíše kamarádi. To, že její táta tragicky zemřel při pádu z výšky pátého patra, když riskantně šplhal po budově do bytu za přítelkyní, vnímala jako hroznou nespravedlnost. Bylo jí 16 let. Nebylo to však poprvé, co přišla o někoho velmi blízkého. Pár let před tím jí zemřeli milovaní prarodiče, u kterých trávila velký kus svého dětství.
Bářino dětství ovlivnilo to, že tehdy ještě nebyla střídavá péče, a svého tátu vídala jen dvakrát do měsíce. Byl nespolehlivý, občas ji zapomněl vyzvednout nebo i poslat alimenty. Maminka Báry to vskutku neměla jednoduché. Navíc bývala Bára často nemocná a tak pendlovala mezi Prahou a Českými Budějovicemi, kde žili Bářiny prarodiče. Ti bydleli hned u divadla, babička Báry pracovala v divadle jako nápověda. Do školky nechodila, to se prý neosvědčilo. A tak mnoho času trávila na divadelních zkouškách.
Herecké prostředí mělo na Báru ohromný vliv. „V deseti letech jsem prvně stála na jevišti jihočeského divadla v Našich furiantech. Do té doby jsem chtěla být archeoložkou a paleontoložkou. Divadlu jsem se jako dítě bránila, protože jsem viděla ty nešťastné lidi u divadla, kteří chodili plakat k babičce,“ vzpomínala při rozhovoru s Jiřím Kubíkem. Tehdy se u ní projevila láska k herectví a bylo vymalováno. V patnácti letech se přihlásila na konzervatoř, ale nebyla přijata pro absolutní absenci talentu a nevhodný zjev. A tak šla na českobudějovické gymnázium, následně přešla na pražské gymnázium. Tam chodila na dramatický kroužek a do toho hrála v kapele. Jejím vzorem se tehdy stala Zuzana Navarová, se kterou se díky Bářině urputnosti spřátelili.
Po absolvování pražské DAMU v roce 1987 bylo Báře nabídnuto angažmá v Národním divadle. S jistými obavami nabídku přijala. Živelná Bára nastoupila do konzervativního prostředí, kde i díky herečce Janě Hlaváčové nakonec docela zapadla. Jak přiznala v pořadu Neobyčejné životy, své kolegyni, která se stala její přítelkyní, vděčí za mnohé. Když jako vichřice vstoupila na půdu Zlaté kapličky, dala jí Hlaváčová cennou radu: „Hele Báro, já tě moc neznám, ale tuším. Kdybys tady chtěla v tom divadle někomu říkat zbytečné pravdy, tak to řekni nejdřív mně, já to nějak zpracuju a uvidíme.“
Jana Hlaváčová
Hlaváčová správně vytušila, že když Bára otevře pusu, může vypustit něco, čím si může uškodit. Rozhodla se začínající kolegyni pomoci. Legendární herečka se pro Báru stala vzorem. „Vzpomínám na moji milovanou Janu Hlaváčovou, se kterou jsem měla tu čest hrát i se přátelit v Národním divadle a na DAMU. Měly jsme se hodně rády. Když jsme hrály Nebezpečné vztahy, ona hrála markýzu de Merteuil a já tu mladinkou Cecilku. A seděly jsme před představením na Nové scéně připravené za scénou na takové posteli v rokokových šatech. A já jsem se zvědavá dívala, kdo je v publiku, a ta Jana, která byla tenkrát v mých očích bohyní úplně největší a hrála to tak neuvěřitelně krásně a byla celá nádherná, měla takovou trému, než tam přišla. Z té odpovědnosti! Já si na ni tak často vzpomínám. Ta odpovědnost vůči sobě sama a vůči tomu divákovi, jestli je na vás ještě někdo zvědavý,“ uvedla Bára před pár měsíci.
Národní divadlo, Praha
Moc času s Janou Hlaváčovou bohužel Bára na prknech Národního divadla nestrávila. První českou scénu po listopadu 1989 provázely změny, které Hlaváčová se svým mužem Luďkem Munzarem těžce nesly. Na vrcholu svých hereckých sil se Munzar rozhodl nečekaně divadlo opustit, čímž mnohé zaskočil. Vadilo mu, jakým směrem se divadlo ubírá. Brzy po jeho odchodu odešla z Národního divadla i Hlaváčová.
Také Bára nakonec Národní divadlo opustila. „Mně v tom Národním divadle přestalo být dobře, odešla spousta lidí, kterých jsem si vážila, se kterými jsem hrála… Zuzanka Navarová mi tehdy dodala odvahu, řekla mi, ať se seberu a koukám odejít. Tak jsem jí poslechla jako vždy – a odešla jsem.“ V roce 1993 přešla do Divadla na Zábradlí, kde se seznámila se svým manželem Radkem Holubem, kterého můžete znát z filmů Kráva, Jedna ruka netleská nebo Habermannův mlýn. Založili rodinu, narodil se jim syn Antonín, který rovněž podědil herecký talent a se svou mámou hraje v její kapele Condurango.
Bára je i nadále svérázná, svou cholerickou povahu mírní cvičením jógy. Čerpá ze zkušeností, které nasbírala během dětství v Českých Budějovicích a ze zkušeností z Národního divadla. S láskou vzpomíná na Zuzanu Navarovou a Janu Hlaváčovou, které jí vždy dobře radily. Stále nosí pírka ve vlasech a korálky na krku a před každým představením se modlí a myslí na ty, kteří už nejsou tady, ale jsou nahoře a zve je na své večerní představení. Nehraje nejen pro diváky ale i pro ty, na které nikdy nezapomene.
Zdroje:
3) Neobyčejné životy, 2012
