Článek
Jiří Hrzán se zapsal do naší kinematografie jako pohybově nadaný muž s komediálním talentem. Svou zálibu v různých akrobatických kouscích zúročil ve svém hereckém projevu. Na jeho sportovní výkony vzpomínala například jeho herecká kolegyně Helena Růžičková. Ta v době natáčení komedie Homolka a Tobolka uzavřela v hotelu, kde byli ubytovaní sázku, že se v tanečním sálu hotelu najde muž, který s ní bude tančit v náručí. Po uzavření sázek k sobě zavolala Jiřího Hrzána, který mlčky nastavil ruce, ona na ně naskočila a on s ní tanečním krokem přešel přes celý parket a zase zpět. Po uklonění měli větší aplaus než v divadle. Za výhru koupili pro všechny šampaňské.
Hrzán byl jedním z mála herců, kteří odmítali být nahrazováni kaskadéry. „Rád bych třeba vyskočil z hořícího auta. Nebo z letadla do přiměřené hloubky. Předem prohlašuji, že kaskadéry nepotřebuji, a na tvůrcích takového snímku bych uloudil, aby nešlo o trik,“ prohlašoval. Byl přesvědčen, že akrobacii, lety i pády zvládá na výbornou. Miloval adrenalinovou zábavu. Šplhal do výšek, lezl po římsách domů, běhal po jedoucích vlacích. Hazardoval se svým životem, na což ve svých 41 letech doplatil.
bronzová plastika Jiřího Hrzána v Táboře
Vášeň pro mezní situace v něm rozdmýchal jeho nejlepší kamarád ze studií, herec Jiří Zahajský známý například svou rolí policejního inspektora Trachty z filmu Rozpuštěný a vypuštěný (poslední manžel Jany Brejchové).„…to jsem zavinil já. Jirka to dřív nedělal. Začal s tím, až když to viděl u mě. Pro mě v mládí nebyl problém stát soše Stalina na hlavě. Když jsme šli jednou noční Prahou a já jsem vylezl do druhýho patra dnešního ministerstva průmyslu, tak stál a čuměl na mě s otevřenou hubou. Pak se toho chyt. Marně jsem mu vysvětloval, že to jde jenom do určitého věku…,“ vzpomínal Zahajský.
Jiří Hrzán díky svému vzezření vypadal stále jako kluk. A taky se tak choval. Od mala byl plný energie, jeho nejbližší jej popisovali jako rozeného komika. Herce, kterého proslavily role v seriálu Píseň pro Rudolfa III., či role v komediích Svatba jako řemen; Pane, vy jste vdova; Homolka a Tobolka či Drahé tety a já dokázal zahrát také charakterní role, jako třeba ve filmu Nebeští jezdci, kde hrál palubního střelce přezdívaného Prcek. Toto válečné drama Hrzán miloval, byl to jeho nejoblíbenější film.
S postavou Prcka toho měl Hrzán mnoho společného, nejen nízký vzrůst a předčasnou tragickou smrt. I on rád bavil své okolí. Byl rovněž idealistou, který byl ochoten rvát se za svou pravdu. Narodil se do rodiny živnostníka, který vzhlížel k prezidentovi E. Benešovi. K Hrzánovým si manželé Benešovi chodívali pro květiny a čerstvou zeleninu. Tatínek byl vyhlášeným táborským zahradníkem. Podařilo se mu vypěstovat novou květinovou odrůdu, kterou znáte jako „Hrzánův smuteční karafiát“.
Před válkou se Hrzánovým dařilo dobře. V Táboře se rozběhla výstavba vilek, rodiče budoucího slavného herce měli mnoho zakázek na zakládání nových zahrádek. Roku 1939 přivítali na svět svého nejmladšího čtvrtého potomka, věčně rebelujícího Jiřího. Chlapec nevydržel ani chvilku v klidu, neustále lumpačil. Už od mala si uměl ženy omotat kolem prstu, jeho maminka mu za celé dětství dala snad jen dva pohlavky.
Druhou světovou válku jejich rodina ustála poměrně dobře, měli k dispozici mnoho čerstvé zeleniny. Jiří prožil válečné období s pocitem bezpečí, izolován od protektorátní reality. Jako rodina trávili společné večery čtením knih nebo zpíváním. Elektřinu jim zavedli až od konce okupace.
Nicméně ani Jiřímu se nevyhnul v době dětství traumatický zážitek. Paradoxně to, co se tehdy stalo, proběhlo až po osvobození. Stačilo málo a Jiří se nedožil dospělosti. Jeho o deset let starší bratr si totiž umanul, že si pořídí střelnou zbraň, která při čištění nečekaně vystřelila. Myslel si, že není nabitá, nicméně byla. „V šestačtyřicátém roce nebyl pro sedmnáctiletého kluka žádný problém dostat se ke zbrani. O tom, že si náš Jaroslav opatřil pistoli, jsme nikdo neměli ani tušení,“ vzpomínala Jirkova sestra Helena. Sedmiletý Jiří se tam zrovna nějak připletl a skončilo to dvojitým průstřelem. „Střela jím proletěla až do zdi, ale naštěstí šla kolem velkých cév a páteře,“ dodala. Následně chlapec ležel několik dní v nemocnici ve vysokých horečkách. Jeho starší bratr Jaroslav se z toho psychicky zhroutil. Později z něj vyrostl hasič. Jako syn bývalého živnostníka nemohl jít studovat na vysokou školu archeologii.
V 50. letech tatínek přišel o svou živnost, maminka musela jít pracovat do vojenských skladů. Rodině zbyl jen kousek zahrádky. Rošťácký kluk měl v té době ale jiné starosti. Svůj přebytek energie vybíjel na sportovním hřišti. Věnoval se atletice, kopané i hokeji. Svůj temperament využil také v roli třídního baviče.
Už tehdy byly zřejmé Jiřího herecké předpoklady. Bohužel jeho pokus dostat se na DAMU ztroskotal. U přijímacích zkoušek nicméně potkal režiséra E.F. Buriana, který jej přijal do svého Studia, kde učil talentované herce. A to i přes jeho vadu řeči. „Já jsem měl v dětství dost velkou dikční vadu: neuměl jsem říct ř. Jezdil jsem rok z Tábora na logopedickou kliniku do Prahy a tam mě to naučili. A pořád jsem se tomu ř vyhýbal, kde jsem mohl. Před Burianem mi to ovšem nebylo nic platné. Po zkouškách ke mně přišel a ptá se: Čím je tvůj táta? Zahradníkem. A on hned: Řekni ředkvička.“
V době svého dospívání nicméně neřešil jen sport a herectví, jeho zrak tu a tam spočinul i na nějaké té dívce. V době, kdy studoval ještě na gymnáziu, se poprvé bezhlavě zamiloval. Jeho láskou se stala Jarmila Orlová, která na něj vzpomínala jako na velmi romantického a galantního přítele. Vždy jí nosil nějaké květiny a byl velmi pozorný. Láska jim vydržela až do jeho vojny. Pak přišlo emoční zemětřesení. Jarmila se totiž v Praze zamilovala do charismatického divadelního režiséra a herce Miroslava Macháčka, známého například z filmu Skalpel prosím!, kde hrál hlavní roli neurochirurga. Dlouhou dobu pak Macháčkovi nemohl přijít na jméno.
Miroslav Macháček
Rozchod nesl herec velmi těžce. Poté už ve vztahu nedokázal být monogamní. Následně začal randit se zdravotní sestřičkou Věrou, dcerou českobudějovických divadelníků. Brzy se do sebe zamilovali. Jejich vztah vygradoval ve zplození dcery Báry. Věřiny rodiče moc z toho nadšeni nebyli. Tatínkovi se začínající herec nezamlouval, tvrdil, že se o ni nedokáže postarat. Dokonce jí radil, aby byla raději svobodnou matkou. Ona však nedala na doporučení rodičů, byla zamilovaná až po uši. Vzali se, a i když byli chudí, zažívali krásné období.
Barbora Hrzánová, 2023 (dcera Jiřího Hrzána)
Když se z Ostravy přestěhovali do Prahy a Jiří začal hrát v nově založeném Činoherním klubu, začalo se mladé rodině dařit i finančně. Věra začala pracovat na Bulovce, Bára začala chodit do školky. Zdálo se, že vše klape. Pak ale přišel zlom. „Jirka si tehdy domů přinesl nějaké knížky a z jedné vypadla fotografie krásné ženy,“ vzpomínala. „Máš tady nějakou kočku,“ ukázala fotku Jirkovi, který ji svou odpovědí naprosto odzbrojil. „S tou chodím,“ sdělil své ženě zcela otevřeně. Po nějaké době jí dal svůj snubní prstýnek s tím, že si ho u ní schová a až se jednou vrátí, budou prý mít další děti. Vskutku se za svou bývalou ženou a dcerou Bárou vracel, ale vždy jen na chvíli. Když se v roce 1967 rozváděli, sdělil, že svou ženu má stále rád, ale že se zamiloval do jiné.
Jeho novou ženou se stala manekýna Olga, se kterou se seznámil po představení Mandragora. Dlouhonohou krásku následně začal uhánět, až jeho kouzlu osobnosti neodolala. Po čtrnáctidenní známosti jí oznámil, že je šťastně ženatý a že se nikdy nerozvede. To si však energická manekýna nenechala líbit a Jiřího přiměla, aby změnil svůj postoj a ona dostala, co chtěla. Nějakou dobu se herec plácal v paralelních vztazích a pak se nastěhoval k Olze, která žila ještě se svým bývalým mužem Martinem Liškou. „Fungovalo to výborně. Můj první manžel byl opravdu dobrák. A někdy to byly neuvěřitelný situace: Hrzán leží na sofa, Martin maluje byt a Hrzán, s doutníkem v ruce, ukazuje na strop a povídá: Hele, hele Lišáku, támhle máš kocoura,“ vyprávěla Olga.
Olga také přiznala, že tu a tam herci udělala nějakou scénu. „Prvního půl roku byl velice hodnej a já jsem na něj byla ošklivá. Když jsme někde popíjeli, tak jsem mu třeba rozšlápla brejle, nebo jsem mu ve společnosti típla cigaretu o obličej. A on byl pokornej a všechno si to nechával líbit. Pak mu ale narostly růžky a začalo to.“ I přes tyhle scény se v roce 1968 řekli své ano, z jejich svazku vzešla dcera Tereza, budoucí výtvarnice.
Manželství ale šťastné nebylo. Jiří nedokázal být věrný, doma houstla atmosféra a hádky gradovaly. Podle Olgy jí prý jednou manžel dokonce při hádce zlomil ruku. Doba normalizace zanechala na herci neblahé stopy.
Stále více hledal nějaký ten adrenalin. Lezl po nebezpečných místech, sváděl krásné slečny. Jednou z nich byla i zpěvačka a herečka Petra Černocká, Saxana z filmu Dívka na koštěti. Na počátku 70. let spolupracovali na několika hudebních projektech a deskách. „Každé setkání inscenoval velmi romanticky - třeba si se mnou dal schůzku na nábřeží před konzervatoří, nechal mě tam pár minut stát, a když mi pak pohled zabloudil dolů k řece, viděla jsem, jak ke mně šplhá po zdi z náplavky. Šplhání po zdech ke svým láskám miloval, a nakonec se mu to stalo i osudným…,“ vzpomínala. Tehdy jí namluvil, že jeho vztah s manželkou vychladl a že žijí odděleně. Černocká ale raději ze vztahu vycouvala.
Petra Černocká, 2015
Hrzán vskutku nespal často doma. Vždy, když se provalila nějaká jeho nová známost, žena mu zabalila kufry, a buďto je vyhodila z okna, nebo mu je donesla do Činoherního klubu. Když pak za ním jednou přišla do divadla s tím, že se chce rozvést, odešel do sprchy a pokusil se oběsit. Naštěstí ho včas odřízli. Konec jejich manželství to ale stejně neodvrátilo. Rozvedli se v roce 1974. Následně se Jiří zkoušel vrátit ke své první ženě, ta už mu ale další šanci nechtěla dát.
A aby toho nebylo málo, Hrzána čekal sešup také v profesním životě. Na jednom zájezdě v Ostravě, kde měl hrát u příležitosti Dne horníků, se stala událost, která ovlivnila jeho kariéru. O tom, co se přesně stalo, existují různé verze. Jedna z nich je ta, že šplhal po stěně hotelu a spadl. Zázrakem nebyl vážně zraněn. Nicméně vedlejším efektem bylo zrušené představení a naštvání šéfa ostravských komunistů. Následně bylo rozhodnuto, že takový člověk, jako je Hrzán, který byl nejspíš v době incidentu opilý, nemůže být členem divadelního souboru. A tak byl Hrzán v roce 1976 přinucen z Činoherního klubu odejít, což pro něj byla velká rána.
Po odchodu z jeho milovaného Činoheráku to s ním šlo z kopce. Čím dál více holdoval alkoholu. Na nějakou dobu nemohl hrát v Praze, pořádal tedy zájezdová představení. Choval se, jakoby věděl, že už mu nezbývá moc času. Ostatně několikrát říkal, že umře mladý, protože mu to kdysi někdo předpověděl. Pod vlivem alkoholu se dokonce popral s jedním příslušníkem bezpečnosti.
Brzy na to přišel jeho předpovězený konec. Dodnes se neví, co se přesně v osudný zářijový den roku 1980 stalo. Byla noc a nejspíš alkoholem posilněný Hrzán se rozhodl navštívit svou letitou vdanou přítelkyni, která pracovala v Činoherním klubu. Zamířil k domu v Ladově ulici, kde žila a jak bylo jeho zvykem, nešel za ní dveřmi, ale oknem. Jenže se něco zvrtlo a on spadl z výšky pátého patra. Po dvou dnech v nemocnici podlehl svým devastujícím zraněním. Bylo mu pouhých 41 let. Dodnes okolnosti jeho smrti obestírá mnoho otázek. Mluvilo se o možné sebevraždě i o tom, že mu možná k pádu někdo dopomohl. Herec měl prý zraněné ruce. Pozůstalí nesměli vidět Jirkovo tělo. Podle oficiální verze šlo o nešťastnou náhodu. Ať už to bylo jakkoliv, jeho předčasná smrt byla velkou ztrátou. V jeho stopách pokračuje jeho dcera, herečka Barbora Hrzánová.
Zdroje:
1) RYCHETNÍKOVÁ, Hana. Jiří Hrzán: komik se smutnýma očima. Praha: XYZ, 2014. ISBN 9788073887667.
2) Nevyjasněná úmrtí – Muž, který chtěl létat
