Článek
Iva se narodila v momentě, kdy si její maminka šla udělat doma čaj. Ještě stačila zavolat o pomoc, když její tatínek přispěchal a jen tak tak stihl chytit miminko do náruče. A tak ke dvěma klukům přibyla v roce 1941 nazrzlá holčička, která odmala ráda rozdávala radost.
Její bratři měli svou zábavu, do které začali zapojovat svou malou sestřičku. Organizovali pro své rodiče představení a neváhali svou pětiletou sestru angažovat. „Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry, kteří mě vesele obsazovali do mužských rolí ve scénkách, které psali. Maminka plakala smíchy. Často jsem pociťovala puzení z radosti, že se vám někdo směje za to, když se před ním namaskovaný pitvoříte. Starší bratr mi později řekl, že nemám chodit k divadlu, protože nejsem dost hezká. Vzbudil ve mně furiantský pocit, až jsem si umínila, že budu klidně ošklivá herečka. Na škole mi potom prorokovali, že budu dobrá na divadle, ale že si moc nezafilmuji. Tak jsem dneska docela ráda, že jim ani tohle tak úplně nevyšlo,“ prozradila v roce 2011.
Bratři si k malé sestře nebrali servítky. Zkrátka typická sourozenecká láska. Tu a tam sestřičku využili, třeba ji přiměli, aby za ně utírala nádobí. Na oplátku jí předváděli Chaplina a ona se smála od ucha k uchu. Nicméně když se řešilo její budoucí povolání, šla po vzoru rodičů na Pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích. Pro rodiče, kteří byli učitelé, to byla jasná volba.
Dívce, které bratři vysvětlili, že se pro herectví nehodí, protože postrádá ženské půvaby, to přeci jen nedalo a rozhodla se nakonec jít za svým snem. Podala si přihlášku na pražskou DAMU, kde ji nakonec i přes výtku, že nemá dostatečný temperament, přijali.
Iva věděla, že se musí opírat o jiné kvality, než je její vzhled. Vždy se snažila na své roli najít něco, co jí bude blízké. I když nebyla prototypem princezny, dokázala zaujmout nejen režiséry, ale i diváky. Ve svém prvním angažmá v Liberci sklízela úspěch. V roce 1964 si ji vyhlédli z vinohradského divadla, kam posléze nastoupila a strávila zde 24 let. Odtud pak přešla do Národního divadla. Poté, co byl odejit ředitel divadla František Pavlíček a na jeho post nastoupil Zdeněk Míka, začala se dle jejích slov v Divadle na Vinohradech kazit atmosféra.
Herečce se dařilo i na filmovém plátně. V polovině 60. let si ji vyhlédl režisér Karel Kachyňa do svého psychologického dramatu Kočár do Vídně, kde Iva po boku Jaromíra Hanzlíka excelovala v roli venkovské ženy, které Němci oběsili muže. Tato role přivedla natrvalo Janžurovou do světa filmu. Od té doby ztvárnila jak v divadle, tak ve filmu nespočet rolí a to jak dramatických, tak komediálních. Vidět jsme ji pak mohli třeba v komediích Svatba jako řemen, Světáci, nebo Pane, vy jste vdova, kde vystřihla dokonce trojroli. K jejím výrazným postavám patří v období secese žíjící stárnoucí Štěpa v dramatu Petrolejové lampy. Tento snímek byl nominován na Velkou mezinárodní cenu festivalu v Cannes. Uvádí se, že Iva dokonce měla získat hlavní cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Nicméně počátkem 70. let se na festival Janžurová nemohla vypravit, měla totiž už zákaz.
Politická klatba
Na konci 60. let si totiž Iva Janžurová pěkně zavařila. Během natáčení seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde hrála hlavní roli šestnáctileté dívky, se v roce 1968 vypravila společně s Martou Kubišovou k Alexandru Dubčekovi, aby mu vyjádřila svůj obdiv. Předaly mu svůj dárek a políbily jej. Na tom by nebylo nic špatného nebýt srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tehdy se nejen na Martu Kubišovou, ale také na Ivu Janžurovou snesl hněv tehdejších mocných a na příkaz tehdejšího vedení barrandovských ateliérů měla zákaz točit scénáře se závažnou tematikou. Zároveň nesměla vycestovat za železnou oponu.
Alexander Dubček
Jak herečka uvedla, měla více vroubků, než jen Dubčeka. Například napsala 3 kritické fejetony do novin, ve kterých psala o Palachovi, o okupaci a o obrazu o velké kamarádce, která ji dusí, což mělo znamenat velkého spojence, který nás okupoval. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nabídek ubývalo, režiséři jí ze strachu přestávali posílat scénáře. Nicméně vše zlé je pro něco dobré. Jelikož herečce už bylo přes třicet, přišlo ono omezení vlastně ve správnou chvíli. Mohla se více zaměřit na své mateřství.
Když už mohla hrát ve filmech, směla točit jen komedie typu Zítra to roztočíme, drahoušku…! nebo Hodíme se k sobě, miláčku?, kde hrála po boku představitele Krakonoše Františka Peterky. S hercem, který byl typem svalovec, měla ryze pracovní vztah. Dobrými kamarády se nikdy nestaly. „Ne snad, že bychom si něco udělali nebo k sobě chovali nějakou averzi, ale prostě jsme si neměli co říct. Byli jsme každý úplně jiný. Seděli jsme v šatně, čekali, až nás zavolají na plac a celou dobu jsme jenom mlčeli. Naprosté ticho. Ona si vždycky četla nebo pletla a já lelkoval a modlil se,“ sdělil Peterka webu Prima Ženy. Janžurové to po lidské stránce více sedlo s Jiřím Hrzánem, blízko měla také ke kolegovi z vinohradského divadla Josefu Bláhovi. Dokonce se říkalo, že s ním jeden čas měla mít milostný poměr.
Svatba a nalezení toho pravého
Jak to měla s ženatým představitelem akademika Richarda ze seriálu Návštěvníci, se můžeme jen domýšlet. Herečka Jiřina Švorcová vzpomínala, že to mezi nimi mělo být docela vážné. Každopádně jak se Ivě blížila třicítka, začínala herečka přemýšlet nad tím, že by se usadila. Během natáčení seriálu Píseň pro Rudolfa III. se zamilovala do kameramana Jana Eisnera, kterého si v roce 1968 vzala. Bohužel jejich manželství mělo jepičí život, po roce se rozvedli. Během manželské krize se chodila vyplakávat na rameno ke svému kolegovi z vinohradského divadla, který byl i na její svatbě, ke Stanislavu Remundovi. Z přátelství vznikla láska, nicméně znovu se už Iva vdávat nechtěla. Žili spolu na psí knížku 40 let až do jeho smrti v roce 2012. Na svět přivedli dvě dcery - Sabinu a Theodoru, které jsou rovněž herečky.
Populární ctitel
Iva uměla mužům pomotat hlavu. Říká se, že se do ní dokonce nešťastně zamilovala také naše rocková legenda, Jiří Schelinger. Charismatický hudebník, který zemřel předčasně kvůli svému skoku z mostu do Dunaje se do Ivy údajně zamiloval během práce na filmu Což takhle dát si špenát, ke kterému nazpíval písničku. Jeho předčasná smrt, v jeho třiceti letech dodnes budí různé spekulace. Není zcela jasné, co se tehdy v roce 1981 stalo. Mluvilo se o sebevraždě, vznikaly i teorie, že za jeho úmrtím mohla stát StB. Veřejná bezpečnost smrt alkoholem posilněného hudebníka označila za nehodu a případ uzavřela.
Jiří Schelinger
Také Iva měla moment, kdy jí šlo o život. V roce 2002 se podruhé narodila. Během představení Marie Stuartovna ve Stavovském divadle se na ni zřítila boční kulisa vážící 400 kilo. Zázrakem neměla vážnější zranění. Zřejmě ji částečně ochránila paruka a její kostým.
Ivu Janžurovou zkrátka jen tak něco neskolí. Během let se z ní stala jedna z našich nejoblíbenějších hereček, nezměnila to ani politická klatba z minulého režimu. K její popularitě jistě přispěla i její legendární role staniční sestry v seriálu Nemocnice na kraji města, kterou původně nechtěla přijmout. Hláška, kterou na její adresu v seriálu vynesl Miloš Kopecký alias doktor Štrosmajer, se stala nesmrtelnou. Dodnes, když někdo řekne: „Kdyby hloupost nadnášela, tak vy se tady budete vznášet jako holubička,“ vzpomene si na Kopeckého, „Janžurku“ a pousměje se. Takových hereček, které by byly obdařeny nejen talentem, ale i humorem je jako šafránu. Právem je nositelkou několika ocenění a právem se řadí mezi přední osobnosti naší kinematografie.
Zdroje:
