Článek
Charismatický muž s hustým obočím a výraznými rysy patřil k našim nejoblíbenějším hercům. Málokdo by do majitele sytého hlasu řekl, že se učil česky až ve svých 11 letech. Narodil se totiž ve Slovinsku, kde jeho otec působil jako lesní inženýr. Tatínek původem Čech si vzal krásnou ženu jugoslávsko-italského původu, jižanský temperament tedy zdědil Bláha nejspíš po mamince. Vyrůstal obklopen přírodou v hlubokých lesích, do školy chodíval s mladším bratrem Drugomirem několik kilometrů.
Jednoho dne tatínek přišel o práci. Rozhodl se vrátit s rodinou do rodného Písku. Pro Josefa tím skončila jedna životní etapa. Musel se naučit přizpůsobit životu ve městě a k tomu se poprat s češtinou. S prokletým „ř“ prý bojoval několik let. Když už se v Písku tak nějak rozkoukal, opět se stěhovali, tentokrát do Prahy.
V Praze se zakoukal do herecké profese. Jak mohl, šel na představení a hltal divadelní atmosféru. Když vešel do Národního divadla, měl o své profesi jasno. Chtěl být hercem. Jeho vzorem se tehdy stal Ladislav Pešek. To ještě netušil, že jednou bude mít tu čest být jeho žákem a později i kolegou.
Ladislav Pešek
Tatínek měl o budoucnosti svého syna jasnou představu. Přál si, aby byl lékařem. Jenže na to Josef neměl dostatečně dobré studijní výsledky. A tak pro syna rodiče vybrali alespoň dvouletou obchodní školu. To už Josef koketoval s herectvím, hrál s ochotníky. Po ukončení školy šel za svým snem a přihlásil se na konzervatoř.
Studium na konzervatoři přerušila druhá světová válka. Před totálním nasazením jej zachránil tatínkův přítel, který pracoval jako lékař a mohl tak Josefovi napsat lékařské potvrzení, že má podlomené zdraví.
Studium herectví šlo tedy k ledu. Během války vystřídal řadu profesí. Skládal například brambory, pracoval jako pikolík v hotelu, či jako pracovní síla v lékárně. Jakmile ale válka skončila, vrhl se opět na studium. Nastoupil na Divadelní fakultu DAMU, kde vyučoval Ladislav Pešek.
V poválečné době řešil krom studia také vstup do KSČ. Z jeho spolužáků byl jedním z posledních, kdo do strany nevstoupil. Když tak nakonec učinil, zřejmě si to rozmyslel a řešil, jak z toho vycouvat. Vymyslel si historku o ztrátě své členské legitimace, za což byl ze strany vyloučen. Naštěstí tento krok neměl dopad na jeho hereckou kariéru, už roku 1947 se poprvé objevil před kamerou v historickém dramatu Jan Roháč z Dubé. Tento rok byl pro něj významný i v soukromém životě. Když ochotničil, seznámil se svou budoucí ženou Bohumilou, přezdívanou „Luša“. O dva roky později se na Štědrý den vzali. Následující rok přivítali na světě syna Pavla a po dalších čtyřech letech syna Jiřího.
Manželka Josefa byla velmi tolerantní. Trpělivě snášela jeho zálety. Ač se to nezdá, ženy pro Josefa měly slabost a on měl zase slabost pro ženy. Muž, který svým vzhledem tak trochu připomínal Spejbla či Gargamela, dokázal ženy rozesmát. Vůbec nevadilo, že na hlavě nemá hustou kštici a zdobí ji pleš. Jiří Sovák o něm ve své knize napsal, že vypadal jako „ohořelej havran, kterej přežil lesní požár“. Měl šarm a sršel z něj temperament. „To, že se Pepíček líbí dámám a že dámy se líbí jemu, jsme věděli v divadle všichni. Ale náš velký obdiv patřil Luše, jeho ženě, která byla inteligentní, kultivovaná dáma a dělala, že to neví,“ prozradila na herce Jiřina Jirásková. „Byl to člověk vlídný a vtipný. S nikým jsem se v soukromých chvílích tak nenasmála jako s ním. Mám pocit, že ve chvílích, kdy jsme spolu byli sami, jsem se nepřetržitě smála,“ sdělila Iva Janžurová.
S Janžurovou si Bláha natolik rozuměl, že v divadle začaly kolovat řeči o jejich milostném poměru. Podle vzpomínek Jiřiny Švorcové to mělo mezi nimi být vážné, Janžurová si od vztahu údajně slibovala více, než jen milostný románek. „Byla svobodná a toužila ho mít pro sebe. Bláha byl velmi šarmantní a skoro na každém zájezdu měl nějakou ‚fanynku‘, i když byl ženatý. Jeden čas se s ním sblížila více, než dobré mravy dovolují, i Janžurová,“ napsala Švorcová ve své knize. Bláha by svou rodinu ale nikdy neopustil. Janžurová si nakonec vzala kameramana Jana Eisnera, nicméně jim manželství vydrželo jen rok. Na své svatbě poznala svého osudového muže, herce Stanislava Remundu, se kterým žila až do jeho smrti. Byli spolu 40 let a zplodili 2 dcery – Sabinu a Theodoru, které jsou také herečky.
Iva Janžurová, 2017
Josef Bláha miloval ženy. Nejvíce však byl věrný Vinohradskému divadlu na, do kterého vstoupil ve svých 27 letech a strávil zde dlouhých 40 let. Zde potkal svého o dva roky staršího kamaráda Vlastimila Brodského, se kterým si náramně notoval. „S Pepíkem Bláhou se mi v paměti okamžitě vybaví i Vlasta Brodský. To byla totiž nerozlučná dvojčata, takový Pat a Patašón. Měli spolu zvláštní hru, před lidmi se pokaždé strašně hádali. Když si diváci po představení přišli do šatny pro podpisy, vždycky se tam strhla hádka, až lidé vyděšeně utekli. A oni se tomu potom hrozně smáli, byli to skvělí recesisté,“ vzpomínala jeho kolegyně herečka Antonie Hegerlíková, kterou si možná vybavíte díky roli maminky F.L. Věka. To, jak si s Brodským notovali, potvrdil také Bláhův syn Jiří v pořadu Příběhy slavných: V jedenáct hodin večer zazvonil telefon a ozvalo se: ‚Tady Bróďa, prosím tě, je taťka doma?‘ - ‚Strejdo, je, já ho zavolám.‘ - ‚Né, jenom mu vyřiď, ať si políbí prdel.‘ Dělali si takové drobné legrácky.“
Brejchová a Brodský v Berlíně
Měli podobný smysl pro humor a na jevišti si skvěle sedli. Brodský na svého parťáka velmi rád vzpomínal. Ve své knize o něm napsal, že měl velký improvizační talent a že je z jeho úhlu pohledu absolutně nedoceněný jako herec, ale hlavně jako partner. „Kolikrát se stalo, že jsem šel na jeviště s velkou horečkou, a on viděl, že jsem handicapovaný. Většina herců by v této chvíli herecky přidala, aby se třeba vytáhli, že jsou lepší než jejich nemocnej partner. Kdežto Pepa ubral. On skutečně ubral, protože spíš cítil, než věděl, že to, co diváka přesvědčí, není herecký výkon, ale situace, kterou vytváříme,“ vzpomínal. „Pepíček byl pro mě nejskvělejší partner na jevišti a od té doby jsem všem dobrejm parťákům v duchu říkal ,Pepo´,“ dodal Brodský.
Kamarádi a kolegové si spolu zahráli nejen na jevišti vinohradského divadla, ale také několikrát ve filmu. Vidět jsme je mohli nejen v seriálu Návštěvníci, nebo třeba v komedii Tchán, či komedii Hodíme se k sobě miláčku?, kde Bláha hraje hudebního skladatele Petra Karáta, „ideálního partnera“ Brodského ženy Jany Brejchové.
Josef Bláha uměl žít naplno, což se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Vášnivému kuřákovi na sklonku života diagnostikovali rakovinu jícnu. Někdo by to možná rovnou vzdal, on však s nemocí bojoval dlouhých 5 let. „Ke konci už nemohl jíst, jen pít, a jeho milované pivo mu manželka musela dávat brčkem. Neměl hezký konec,“ vzpomínala Hegerlíková. V posledním roce života ochrnul na polovinu těla. Zemřel na Mikuláše v roce 1994, bylo mu 70 let.
Zdroje:
1) https://www.krajskelisty.cz/praha/33340-josef-blaha-aneb-naplava-ktera-neumela-ani-slovo-cesky.htm
5) BRODSKÝ, Vlastimil. To že jsem já? Praha: Brána, 2002. ISBN 8072431471.
