Článek
Kdo by neznal krále Kazisvěta s krátce střiženou ofinkou z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Znáte snad jiného typického „záporáka“, než krále, který v podání Martina Růžka šíří válečné zlo? Této záporné postavě předcházela možná ještě zápornější postava fanatického rekatolizátora Antonína Koniáše ve filmové adaptaci Jiráskova Temna z roku 1950. Martin Růžek byl v této roli natolik přesvědčivý, že si dokonce jedna paní k němu odmítla ve vlaku přisednout, protože prý nebude sedět vedle Koniáše. Ona role zahájila Růžkovu kariéru filmového herce a zaškatulkovala ho do určitého typu rolí. Režiséři mívali tendence jej obsazovat schematicky často do záporných charakterových postav. Jako tomu bylo například v historickém dramatu Kladivo na čarodějnice, kde hrál biskupa.
Růžek nicméně dokázal zahrát širokou škálu rolí. Natočil okolo stovky filmů. Vyzkoušel si role lékařů, příslušníků VB či vojáků. Hrál i v seriálech, jako například v seriálu Cirkus Humberto, kde hrál principála Carla Humberta nebo v seriálu Doktor z vejminku. Odváděl rovněž skvělou práci pro rozhlas a televizi. Jeho hlas provází například Krkonošské pohádky nebo večerníček Dášenka čili život štěněte.
Jeho doménou bylo divadelní herectví. Po válce vystřídal několik scén, než roku 1963 zakotvil v Národním divadle, kde působil až do roku 1990. Na krátký čas byl dokonce členem prozatímního vedení činohry Národního divadla.
Národní divadlo, Praha
Vytvořil zde přes padesát postav v hrách českých i světových autorů. Hrál například Mikuláše Arnessöna v Ibsenových Nápadnících trůnu, Krále v Tomáši Becketovi nebo Josefa Roškota v Šrámkově Měsíci nad řekou. „Jako herec disponoval Martin Růžek velmi širokým výrazovým rejstříkem, takže bravurně odvedl roli Othella stejně jako Tartuffa, ministra, nebo nešťastného Valentu v Paličově dceři. Nepamatuji si, že by zničil nějakou figuru. Předváděl krásné, moderní, naprosto suverénní herectví,“ prohlásil o něm František Filipovský.
Právem získal řadu ocenění. Získal tituly Zasloužilého umělce (1965), Zasloužilého člena Národního divadla (1974) a Národního umělce (1978). Přitom jeho cesta k herectví nebyla snadná, nebýt jeho urputnosti, možná by se hercem nakonec nestal.
Martin Růžek, vlastním jménem Erhard Martin, se narodil roku 1918 do středostavovské rodiny v Červeném Kostelci. Jeho otec Antonín Martin byl obchodník se suknem, maminka dcerou poštmistra. Až do jeho 11 let, se jeho rodině dařilo dobře. Ale pak se stalo něco, co poznamenalo celou jeho rodinu. O Vánocích 1929 přišel o tatínka, který měl srdeční vadu. Jelikož jeho maminka obchodu moc nerozuměla, prodala jejich firmu a následně se z Červeného Kostelce odstěhovali. „Odstěhovali jsme se s maminkou do Hradce Králové, musela se zbytek života hodně ohánět, abychom vůbec vyžili. Rozloučil jsem se s kamarády, zamával loutkovému divadlu, které mi už tehdy učarovalo, a jelo se,“ vzpomínal.
Nakonec se usadili v Praze, kde bydlel jejich strýc. Bratr maminky byl profesionálním vojákem. Otmar Růžek byl štábním kapitánem generálního štábu prvorepublikové československé armády, posléze pracoval na ministerstvu. Stal se členem ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa. Bohužel měl smůlu, v roce 1941 byl zatčen gestapem. I přes kruté výslechy nic neprozradil, o pár měsíců později byl popraven v jízdárně Ruzyňských kasáren v Praze v rámci tzv. prvního stanného práva. Právě na jeho počest si pak budoucí herec změnil své jméno na Martin Růžek - Martin po otcově příjmení, Růžek po strýcově příjmení. Toto jméno užíval zprvu jako umělecký pseudonym, později si jméno změnil i úředně.
Strýc byl pro něj vzorem, i on se zapojil za války do odboje. Když byl nasazen u protiletecké obrany, obstaral ze skladových zásob kamarádovi, který byl napojen na odboj přikrývky pro parašutisty, kteří provedli atentát na R. Heydricha. Měl štěstí, že nebyl odhalen. Jinak by skončil jako jeho kamarád, který byl i s celou svou rodinou popraven.
V té době střídal Růžek různá zaměstnání. Ve svém volném čase se věnoval ochotnickému divadlu. Herectví bylo jeho láskou, snažil se na sobě tvrdě pracovat, aby byl hercem. Nenechal se odradit nepřijetím na konzervatoř a studoval divadelní a dramatickou literaturu sám. Tehdy mu profesor Milan Svoboda sdělil, že se na herectví nehodí, ať poprosí maminku, aby ho nechala vyučit nějakému serióznímu zaměstnání. I když neměl hereckou školu, povedlo se mu nakonec prosadit.
I přes svou posedlost divadlem nezapomínal na svůj osobní život. Během svého angažmá v Brně se zamiloval do operní pěvkyně Jarmily Palivcové. Oženil se, manželství jim ale dlouho nevydrželo. Jeho žena podlehla kouzlu Josefa Karlíka. Růžek se nechtěl své ženy jen tak snadno vzdát, mezi kolegy proběhla rvačka, u které musel zasahovat příslušník SNB. Tehdy prý Karlík příslušníku SNB sdělil: „Ano, ten člověk mi dává přes hubu, ale má na to právo, protože mu kradu ženu!“ Rvačka ničemu nepomohla. Růžek o svou ženu přišel. Sám ale nezůstal. V jednom z brněnských barů potkal ženu, se kterou byl po zbytek svého života. Vzal si servírku Milenu Jánskou, která tou dobou byla maminkou šestiletého Vladimíra. Herec vlastní děti nikdy neměl, Vladimíra osvojil a choval se k němu jako by byl jeho vlastní.
Růžek vedle své ženy prožíval v 60. letech harmonické období. Podle jeho přátel kamkoliv vstoupil, tam se to rozzářilo. Jako levicově smýšlející člověk vstoupil tehdy do komunistické strany. Možná doufal, že bude moci nějaké věci ovlivnit.
Další jeho láskou byla fotbalová Slavie. Výrazně se zasadil o to, aby byl klubu navrácen tradiční název Slavia, který byl od padesátých let nahrazen názvem Dynamo. V polovině 60. let se stal předsedou Odboru přátel Slavie a snažil se klubu pomoci při shánění fotbalových posil.
V roce 1968 přišlo rozčarování. Na protest proti sovětské okupaci ze strany odešel. Následně jako jeden z mála umělců odmítl podepsat Antichartu. V listopadu 1989 vystoupil se svým projevem jako doyen hereckého souboru Národního divadla na demonstraci občanů na Letenské pláni. V tomto období také vrátil svůj titul Národního umělce.
I přes euforickou atmosféru revoluční doby vnímal změny, které se děly a které jej nenechávaly klidným. K budoucímu směřování naší země se stavěl kriticky. „Pro tento národ velikou budoucnost nevidím. Mizí české nápisy a objevují se cizí. Open, shop, boutique, Zimmer frei. Obávám se, že budeme muset začínat znovu jako kdysi obrozenci. Musím se smát a plakat současně, když slyším o podnicích, které nazývají naši politici rodinným stříbrem. Jíst z něho budou cizí. My už ne,“ prohlásil v jednom ze svých posledních rozhovorů.
V roce 1994 ho nečekaně postihla mozková mrtvice, kvůli které měl vážné problémy s pohyblivostí. Byl umístěn do LDN v Praze – Motole. Podle jeho přátel mu to myslelo dobře, což mělo za následek, že byl na tom psychicky špatně. Velmi si přál opustit nemocniční prostředí a vrátit se domů, tam se už ale nikdy nepodíval. Často prý tehdy při návštěvách přátel mluvil o své milované Slavii.
Bohužel se jeho zdravotní problémy hromadily. Prodělal infarkt, museli mu dát nový kardiostimulátor. Přidaly se ještě další operace, které už jeho tělo nevydrželo. Po devatenácti měsících od mrtvice herec umřel. Stalo se tak pár dní před Vánoci 18. prosince 1995.
Ačkoliv mnoho let působil v Národním divadle, nedostalo se mu tradičního rozloučení na prknech první scény, jako tomu bylo u jiných umělců. Vedení divadla nabídlo pozůstalým zasloužilého člena Národního divadla rozloučení pouze ve foyer. Rodině bylo sděleno, že z jistých blíže nespecifikovaných důvodů divadlo nemůže vypravit klasický pohřeb z jeviště. Tuto nabídku rodina odmítla. Rozhodla se vybrat pro místo posledního rozloučení strašnické krematorium. Po několika dnech si vedení divadla uvědomilo trapnost vzniklé situace a nabídlo rodině „tradiční“ rozloučení přímo na jevišti zlaté kapličky. To už ale bylo pozdě, rodina už na svých plánech nechtěla nic měnit. Hercova manželka nehodlala kvůli místu pohřbu licitovat. Pohřeb, který se konal 29. prosince 1995 ve strašnickém krematoriu, proběhl za velkého zájmu veřejnosti. Následně byl herec pochován v jeho rodném Červeném Kostelci.
Hrob Martina Růžka v Červeném Kostelci
Zdroje:
1) Příběhy slavných - Sešívaný
