Článek
Boris Rösner byl charakterním hercem, jehož vášní bylo divadlo a něžné pohlaví. Nebyl sice typický hezoun, i tak mu tu a tam nějaká ta studentka herectví přeci jen podlehla. On se se svými nevěrami netajil. Jeho žena ho brala takového jaký je, milovala ho i s jeho chybami. „Já jsem nikdy neřešila rozvod ani nevěry. Já si myslím, že to existuje v každém manželství a není potřeba s tím chodit někam na veřejnost. Má babička vždycky říkávala, že ženina zástěra má být tak velká, aby skryla všechny neřesti manžela, a já jsem se toho vždycky taky držela,“ sdělila otevřeně po jeho smrti manželka Alice v pořadu Příběhy slavných - Poselství přes rampu. Vždy si prý řekla, že má, co chtěla, a zastávala názor, že vše se dá vždycky vyřešit. A možná měla i pro milenky svého muže jisté pochopení. I ona se kdysi zamilovala dle svých slov do ošklivého muže s krásným hlasem. Měl charisma, kterému se těžko odolávalo.
Pro Borise byly ženy důležité. Vyrůstal pouze s maminkou Jarmilou Horskou, která byla rovněž herečkou. Od mala se tedy pohyboval v uměleckém světě. Rodičům rodinné štěstí moc dlouho nevydrželo. Rozvedli se po dvou letech manželství. Tatínek Mirko Čech (vlastním jménem Rösner), který se živil jako skladatel, dirigent, režisér a herec, jednoho dne přišel o své místo šéfa operety v Opavě a byl odsunut za malý politický prohřešek do krušnohorských pohraničních Kraslic. To se podepsalo také na jeho manželství s ambiciózní herečkou, která po rozvodu putovala po republice podle toho, kde dostala angažmá a malý synek s ní. S tátou se v podstatě neznal.
Hercova maminka měla svérázný přístup k životu a malý Boris, který měl být původně holčičkou Doris, toho mnoho zdědil právě po své matce. Chlapec vyrůstal jako dříví v lese, měl velmi volnou výchovu. Ve třech letech v nestřežený okamžik přišel o jedno oko. Hrál si totiž s žárovkou, která praskla, a střepy se mu dostaly do oka. Od té doby prý trpěl velkými migrénami.
Boris říkával, že se narodil v rekvizitním koši. Odmala byl totiž v divadelním prostředí. Až u prarodičů, u kterých strávil nějaký ten čas, poznal nějaký řád. Když ale babička umřela, putoval opět ke svobodomyslné matce. Ta jej nechávala chodit pozdě spát, zvala si domů různé pozdní návštěvy, kterým její synek dělával kávu, či nosil alkohol.
Malý Boris trávil většinu času na divadelních zkouškách, kde psával domácí úkoly. Občas si vyzkoušel i nějakou tu dětskou roli na jevišti. Postupně se tedy herecky otrkával. A jelikož mu na škole nešla matematika, rozhodl se pro to, co znal už od dětství – pro herectví. Příjímací zkoušky na DAMU udělal na poprvé. Jeho idolem byl profesor a herec Václav Voska, který ho mnohé naučil.
Během studií, v roce 1970 poznal svou manželku Alici. Odjel na brigádu na Moravu, kde došlo k osudovému setkání. Zamiloval se do dívky, které se sice vzhledově nelíbil, nicméně ji okouzlil svým krásným hlasem. Jeho maminka byla z jeho výběru tiché a hodné dívky nadšená. Našel ženu, která byla nesmírně tolerantní. Vzájemně si dávali to, co potřebovali. On o své ženě vždy mluvil s úctou.
Vzali se hned po jeho ukončení studia v roce 1973. Alice se kvůli němu odstěhovala z jižní Moravy do Liberce, kde herec dostal své první angažmá. Zpočátku mladí manželé dokonce bydleli na ubytovně s jeho přáteli. Pak naštěstí dostali malý byt. Když se narodila jejich dcera Gabriela, herec byl nadšen. Jelikož se narodila o trochu dříve, neměli došité miminkovské oblečení. Dle Alice její muž neváhal a oblečky sám došil a pak je manželce přinesl do nemocnice. Jeho dcera pro něj byla vším, dalších dětí se už nedočkali. „Ani moje matka nemohla mít po mně další dítě, protože se mnou měla těžký porod,“ prozradil herec později.
Kromě své dcery miloval také divadlo. Z Liberce se rodina přestěhovala do Prahy, kde jim Borisova matka před svou smrtí přenechala svůj byt. Nejprve herec působil v Městských divadlech pražských, následně v Národním divadle, kde hrál až do své smrti v roce 2006. Zde sehrál plejádu krásných rolí. Za roli Harpagona v Moliérově hře hře Lakomec, obdržel 2 roky před svou smrtí Cenu Alfréda Radoka, Cenu Divadelních novin a Cenu Thálie.
Národní divadlo, Praha
Vedle divadla se věnoval také filmu, rozhlasu a dabingu. Ve filmech ztvárňoval spíše vedlejší záporné postavy. Zahrál si například v komediích Chobotnice z II. patra nebo ve filmu Černí baroni. Jeho barva hlasu byla nezapomenutelná. Za mužský herecký výkon v dabingu filmu Na východ od ráje obdržel Cenu Františka Filipovského. Jeho hlas jste jistě zaznamenali i v jiných filmech. Například ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, kde daboval Jacka Nicholsona, nebo ve filmu Grinch, kde svůj hlas v roce 2000 propůjčil Jimu Carreymu. Já osobně si jeho hlas spojuji nejvíce s animovanou postavičkou lučního koníka Hopa ve Včelce Máje a pak ještě s jednou starší písní od Chinaski, kde promlouvá doprostřed písně Vinárna u Valdstejna: „A potom skončila noc, a spolu s ní skončil i sen, kterým si prolétla jako létavice. Řekla si mi neodcházej, ale já musím odejít, každý musíme jít dál svou cestou a ve svých srdcích zůstáváme dál jako přátelé. Ano, jako přátelé.“
Michal Malátný
Frontman skupiny Chinasky býval jedním ze studentů Borise Rösnera. Když Michal Malátný studoval na DAMU činoherní herectví, i on se setkal se svérázným pedagogem, který měl pověst nenapravitelného svůdce. Údajně si Rösner v každém ročníku vyhlédl jednu studentku, se kterou pak udržoval milostný poměr. „Vyzařovalo z něj neskutečné charisma, navíc měl vliv, takže ho žádná nedokázala odmítnout. Některé své milenky si pak vytáhl do Národního divadla,“ popsala jedna z jeho bývalých studentek. Dotyčná žena také uvedla, že Rösner míval svérázné vyučovací metody, které jeho studentky prý dostávaly do rozpaků: „Některé pasáže s námi cvičil pomocí erotických hrátek, které jsou nepublikovatelné… No, byly to zajímavé hodiny.“ To, že uměl své studenty dostat do rozpaků, potvrdil v pořadu Poselství přes rampu také herec a režisér Ondřej Kepka. Zároveň uvedl, že Rösner dovedl být vždycky galantní a byl vždycky gentleman, takže mu prošlo leccos, co by někomu jinému neprošlo.
Přitahovaly ho nejen studentky, ale také jeho herecké kolegyně. Jednou z jeho milenek byla i herečka Jitka Asterová. „Chodíval za mnou po představení v divadle. Vždy jsem poznala, že je to on, když klepal svým velkým prstem na dveře,“ prozradila pro Nedělní Aha! A Boris se se svou zálibou netajil. „Chápu, že se starý chlap zamiluje do mladé holky. Ověřil jsem si, že to visí ve vzduchu, zvláště když muži prožívají krizi středního věku. Mně se nikdy nemůže stát, že by se mi ženy přestaly líbit. A nejvíc mi imponují ty, které mají v sobě nějaká tajemství,“ prozradil na sebe herec.
Jitka Asterová
I přes své avantýry býval herec velmi oblíbený. „Byl to úžasný profesor, kterého jsme milovali a který nás toho strašně moc naučil. Byl pro nás něco jako táta. Když měl třeba někdo deprese nebo období, kdy chtěl se studiem skončit, vzal si ho do parády, zašel s ním na pivo a rozmluvil mu to. Tak jako to třeba udělal s Michalem Malátným, dnes hvězdou skupiny Chinaski,“ zavzpomínala pro web Prima Ženy bývalá studentka. Chválu na svého bývalého profesora pěla také herečka Vanda Hybnerová, která si jej velmi vážila i pro jeho vztah ke studentům, kterým dělával nočního taxikáře. Studenti mu pak na oplátku dávali k narozeninám kartony cigaret.
Kdo znal tohoto herce, věděl, že cigarety k němu prostě patřily. To se také podepsalo na jeho zdraví. „Jsem vášnivý člověk a vášniví lidé jsou můj obor. Je přece jedno, jestli má člověk vášeň pro sbírání známek, pro ženy, divadlo nebo pro peníze,“ prohlásil před premiérou své oceňované role Harpagona. Snažil se žít naplno a jeho životní styl ho jednoho dne doběhl.
Žil v přesvědčení, že ho jednou dostihne rodinná kletba a nedožije se více jak 55ti let. Rodinná kletba má své kořeny v 17. století, kdy se Borisův prapředek Sixtus Rösner z bavorského rytířského rodu dostal do konfliktu se svým švagrem kvůli své milence. Bratr jeho manželky se rozhodl chránit čest své sestry a vyzval jej na souboj, který ale nepřežil. Podváděná manželka pak svého chotě a celý jeho rod proklela. Žádný z jeho potomků se neměl dožít více než pětapadesáti let, což byl věk jejího zabitého bratra. Sixtus Rösner následně uprchl až na Moravu, kde zplodil syna Andrease. Od té doby jeho rod provází předčasná úmrtí. „Můj otec zemřel v devětačtyřiceti, to mně bylo čtrnáct, a matka ve třiapadesáti. A tak si říkám, že musím přežít tu třiapadesátku a bude to dobrý,“ říkával. S myšlenkou, že je jeho čas vyměřen, se vrhal do všeho po hlavě a snažil se stihnout, co se dá.
Býval silný kuřák, což výrazně přispělo k jeho předčasné smrti. Jednoho dne si od lékařů vyslechl, že mu je diagnostikován agresivní typ nádoru plic, který je neléčitelný. Byla to jen otázka času, kdy přejde na druhý břeh. Nešlo o roky, ale o měsíce. S nemocí bojoval rok. Míval velké bolesti. Vlivem chemoterapie se mu navíc zhroutil obratel, což mělo za následek, že ochrnul od pasu dolů. V té době, kdy zjistil, že se nemůže postavit na nohy, si nechal zavolat sanitku. Při cestě z vyšetření přemluvil řidiče, aby mohl sedět na místě spolujezdce. Když zastavili na křižovatce na červenou, herec se prý na řidiče podíval a s vážným výrazem prohlásil: „To jako pojedeme podle předpisů, jo?“ Řidič následně zapnul houkačku a projel křižovatkou. Takhle nějak Boris projížděl i svým životem. „Jsou chvilky, kdy bych chtěl být člověk Rösner, ne herec Rösner. Být hercem je na hlavu. Proto herci hodně pijou, kouří, souloží, zapomínají, jsou neurotičtí a brzy umírají. Jejich srdce nevydrží takové množství osudů,“ napsal ve své životopisné knížce, která vyšla před tím, než se objevila jeho zhoubná nemoc. Boris zemřel v roce 2006. Ne na jevišti, jak si přál, ale v kladenské nemocnici. Dožil se věku 55 let.
Zdroje:
1) Poselství přes rampu - Boris Rösner
