Článek
Legendární herečka se zapsala do srdcí diváků díky svému humoru a lidovosti. Ať už hrála starostlivou maminku nebo hašteřivou manželku, vždy byla ve své roli velmi přesvědčivá. Raději hrála v komediích, jako například Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Zítra to roztočíme, drahoušku…!, nebo Což takhle dát si špenát než v shakespearovských dramatech na jevišti Národního divadla.
Díky svému talentu a korpulentní postavě bývala často obsazována po boku Menšíka, Sováka či Kopeckého. S Jiřím Sovákem, který si jen tak někoho k tělu nepustil, dokonce jezdívala i na společné dovolené. A tak není divu, že si i někteří lidé mysleli, že jsou manželé. Velmi blízko měla také k Janu Werichovi, po jehož boku hrála v 60. letech v několika filmech – např. Drahý zesnulý nebo Uspořená libra.
K dalším jejím přátelům patřil také Vlastimil Brodský, se kterým prošla hereckou školou E. F. Buriana. Znali se spolu už od dětství. Mohla za to Brodského dětská láska k jedné ze Stelliných kamarádek. V bratrském přátelství setrvali mnoho let.
Láska k herectví se u ní zrodila už v dětství, a to díky tetě Fanynce, která ochotničila. Stella vzpomínala, jak jí jednou ve svých čtyřech letech zničila výstup. Tehdy měla hrát mrtvé dítě, přitom ale koukala do hlediště. „Tiskla mě k sobě, aby mě upozornila, že mám být mrtvá, a já jsem říkala:, Fuj, vždyť mě udusíš.´ “ Tragická scéna pak měla úplně jiné vyznění. Přesto i nadále Stella hrávala po boku své tety, což mělo vliv na její další směřování.
Teta (švagrová její maminky) byla z rodiny jediná, kdo měl k herectví vztah. Její rodiče tíhli spíše k výtvarnému umění. Maminka byla módní návrhářkou a tatínek byl uznávaným filmovým architektem. „S tatínkem se seznámili na uměleckoprůmyslové škole; maminka studovala módní návrhářství. Ještě před vypuknutím první světové války jezdila do Paříže, navrhovala fantastické klobouky; byla to úplná umělecká díla, její věci se nalézaly ve výkladních skříních a dámy je kupovaly. Tatínek studoval u proslulého architekta Jana Kotěry, který měl několik vynikajících žáků. Myslím, že to tehdy byla elita naší architektury – Machoň, Gillar, Zázvorka, Gočár,“ uvedla v rozhovoru den před svou smrtí.
Od mala měla Stella bližší vztah ke svému otci než ke své matce, která působila chladně. „Maminka vynikala určitou odtaživostí. Ona nebyla ta matka, která by své dítě líbala a hladila, ale na druhou stranu mě strojila, to je pravda. Chodila se mnou ráda do města a ukazovala mi pamětihodnosti, znala jsem díky ní všechny kostely, i když nebyla pobožná,“ vzpomínala. „Matka byla nepřístupná, v některých okamžicích se zdála až bezcitná, ale postupně jsem dospěla k názoru, že to pro mě byla dobrá výchova. Ona mě zocelila. V životě jsme neprobíraly žádnou z mých tragédií. Maminka se tomu vyhýbala. Ale já věděla, že ona o tom ví. Možná že to od ní bylo i taktní,“ dodala.
Stella také po letech uznávala, že občas bývala k matce nesmírně protivná. Jako příklad udávala moment, kdy jí matka vyčítala, že není ani stín její krásy. Načež jí korpulentní dcerka odpověděla: „…alespoň mám šarm, který chybí tobě…“
Stella Zázvorková, 1943
Ani vztah mezi rodiči nebyl ideální. Podle Stelly se vztah mezi rodiči pokazil v době, kdy její maminka začala z jejího bratra dělat holku: „Tatínek tenkrát jako legionář objel celý svět. Bratr se narodil v roce 1914 a otec se vrátil ve dvacátém roce, takže Honzovi bylo šest let. A já nechápu, proč moje matka, která byla v podstatě moderní ženská, ho celou válku vychovávala jako holčičku. Dávala mu lakové střevíčky a mašli do vlasů. Otec, když to viděl, se tak rozzuřil, že zfackoval chudáka toho kluka. Matku zfackovat nemohl, ale od té doby si už neporozuměli…“ Když se pak v roce 1922 narodila Stella, měl její otec blíže k dceři než k synovi, který šel v jeho šlépějích.
Jak šly roky, mezi rodiči to více a více skřípalo. Kvůli naprosté rozdílnosti povah se rozešli. Stella začala studovat na gymnáziu, záhy přešla na internátní Anglické lyceum. Vrhla se na studium jazyků, velmi dobře prý ovládala sedm cizích jazyků. Po neúspěšném pokusu dostat se na Státní konzervatoř se s Vlastimilem Brodským vydali společně dělat zkoušky k E. F. Burianovi a uspěli, ačkoliv ani jeden nesplňoval tehdejší kritéria na hereckou krásu.
Když potom E. F. Buriana nacisté zavřeli, začala Stella společně s kamarády hrát v divadle Větrník. Zde se sblížila s Milošem Kopeckým natolik, že přišla do jiného stavu. A tak se v roce 1946 konala svatba. „Byla to náramná taškařice. Už sám fakt, že se takový člověk, jakým byl Miloš, musí ženit, byl přece nesmírně humorný,“ vzpomínal Miroslav Horníček. Kopecký prý usadil Stellu do invalidního vozíku z inscenace Osudy dobrého vojáka Švejka a poté, co si řekli své ano, ji na vozíčku vezl ulicemi Prahy.
Miloš Kopecký
Manželství, které začalo tak vesele, se brzy začalo hroutit. Novomanželé otáčeli každou korunu, Stella po narození dcery Jany Kateřiny spávala jen tři hodiny denně, aby stihla péči o miminko i divadlo. Ve svém muži oporu nenašla, neboť ten před uspáváním dcerky dával přednost nočnímu životu a něžnému pohlaví. Jeho společné noční tahy s tchánem byly pověstné. Po čase měla Stella dost jeho flámování a po roce následoval rozvod. Přesto i nadále zůstali přátelé. Několikrát se spolu objevili před kamerou, kde jeden druhého nešetřili. V komedii Zítra to roztočíme, drahoušku…! jsou dokonce použity jejich svatební fotografie jako rekvizity.
Po rozpadu manželství se už Stella znovu nevdala. „Já jsem si říkala že by to byla sebevražda. Pro takové normální manželství jsem se vůbec nehodila a nenormální herecké manželství – proč? To by nemělo smysl. Já jsem najednou zjistila, že mi vyhovuje žít sama, když mi do toho nikdo nemluví.“ Samotou však netrpěla, u jejího kulatého stolu bylo prý vždycky narváno.
Zůstala raději sama, upnula se na své kolegy a svou práci. To však nesla velmi špatně její dcera, která se rozhodla na sebe strhnout matčinu pozornost demonstrativní sebevraždou. Patnáctiletá dívka, která po svém slavném otci podědila sklon k depresím, se jednoho dne odhodlala k zoufalému činu. Pustila si plyn v domnění, že ji matka včas najde. Jenže osud si zahrál s kartami tak, že Jana na zvuk odemykajícího zámku u dveří čekala marně. Stella se zapovídala se svou kolegyní Natašou Gollovou a svou dceru už zachránit nestihla. „Je to, jako když vám useknou prst. Naučíte se s tím žít, ale vždy už ho budete postrádat,“ popsala Stella. „Miloš Kopecký byl velice zvláštní etapou mého života, která skončila smutným odchodem naší dcery. Oba je mám ukryté v sobě ve zvláštní kazetě, kterou málokdy otevírám,“ sdělila později.
Byla to práce, která ji pomohla dostat se z nejhoršího ven. Divadlo jí pomáhalo zapomenout na její vlastní smutky. „Zapomenout musíte, to je samo sebou. Svůj život, své momentální problémy nemůžete táhnout na jeviště. Dokonce už ve vchodu do divadla to musí jít pryč. Tam začíná jiný svět,“ konstatovala v roce 2005. Ještě den před svou smrtí říkala, že má nabídky ze tří divadel, že by je ráda přijala, nicméně kvůli své nemoci je musí odmítnout, neboť neví dne ani hodiny. Zemřela ve svém pražském bytě v 83 letech.
Zdroje:
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.
REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství: nové příběhy. [Praha]: FANY, [2015]. ISBN 978-80-90-5355-5-8.
