Článek
Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše, Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda ale i Císařův pekař - Pekařův císař, to je jen krátký výčet filmů, které natočil režisér Martin (Mac) Frič. Muž, který zažil film ještě v plenkách, se snažil žít tak, jak mu to radil jeho strýc Alberto Vojtěch Frič, který byl jeho vzorem. Místo aby ležel v knihách a učil se o historii, žil raději přítomností a studoval školu života. Měl totiž v sobě podobnou dobrodružnou povahu jako jeho strýc, který údajně jako první přivezl do Prahy opravdového indiána.
Alberto Vojtěch Frič dával přednost divočině před životem mezi pražskými intelektuály. Narodil se roku 1882 do rodiny právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče, po němž také dostal své jméno. Jménem Alberto se začal podepisovat až v době, kdy pobýval v Jižní Americe, a to čistě z praktických důvodů – kvůli snadné výslovnosti ve španělštině a portugalštině.
Zájem o přírodovědné obory projevoval již od svého dětství. Tehdy se mu do rukou dostal jeho první kaktus, což jej ovlivnilo po zbytek života. Když mu bylo deset let, opatřil si kaktus, aby vytrestal jednoho celníka, který mu kazil pašování vajec. A povedlo se. Netušící celník se popíchal, když se jal prohrabávat jeho tašku. Od té doby si Frič zamiloval kaktusy natolik, že se stal se vášnivým sběratelem těchto odolných rostlin. Ještě mu nebylo ani 18 let a už byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě. Ještě neměl ani maturitu a už byl pozván do německého Erfurtu, aby pomohl určit neznámé druhy kaktusů. Když jej ředitel kaktusářské firmy poprvé uviděl, udiveně na něj zíral. Hned se mladíka ptal, kde má otce. Načež mu odpověděl, že přeci doma, neboť co by tam dělal, když kaktusům nerozumí. Když pak šéf pochopil, že oním kaktusářem je mladík stojící před ním, nechal jej ať ukáže, co umí. Jeho nedůvěra se brzy rozplynula. Mládenec určil většinu neznámých kaktusů a některé kusy z Mexika si dovezl domů.
Alberto Vojtěch Frič, 1924
Jeho sbírka byla úctyhodná. Jenže pak přišla maturita a péče o skleník šla stranou. Bohužel jedné noci během tuhé zimy zůstalo topení ve skleníku zavřené a jeho sbírka kaktusů do rána pomrzla. Frič to ale nevzdal. Rozhodl se odjet do Brazílie pro botanický základ nové sbírky. Jeho otec si nejspíš cenil jeho urputnosti, a tak mu první cestu do Jižní Ameriky zčásti zaplatil.
Možná netušil, že se jeho syn vydá do míst, kde se ztratilo už mnoho zkušených cestovatelů. Roční pobyt byl pro mladého cestovatele školou života. Po setkání s místními domorodci se v něm zrodilo etnografické nadšení. Velké dobrodružství ho však málem stálo život, když jej napadl jaguár. Útok nebezpečné šelmy sice přežil, byl však vážně zraněn. Měl štěstí, že se o něj postarali místní indiáni, v jejichž očích byl hrdinou. Nožem skolit jaguára a přežít, to se jen tak někomu nepovede. Pohlíželi na něj s úctou, tudíž pak pro něj nebyl takový problém mezi ně zapadnout. „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…,“ napsal později. Dával najevo, že se u indiánů cítil lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti.
Alberto Vojtěch Frič a indián, 1905
Na cestách strávil téměř 12 let. Během svého pobytu v Paraguayi se dokonce oženil. „Během velké povodně se dostal do styku s kmenem Chamacoco a pobýval s nimi. Dostal za manželku Lorai. Rozsoudil nějaký spor mezi indiánskými ženami a potom, když se jednoho dne vrátil z lovu, viděl, že má svůj stan uklizený, má uvařenou večeři a čeká tam na něj Lorai, což je Černá kachna,“ popsala Andrea Fajkusová ze španělské redakce Radia Praha, která se vydala po Fričových stopách do Paraguaye. Z jejich svazku se narodila dcera Hermína, která se dožila neuvěřitelných 104 let. O existenci paraguayské větve rodiny se česká větev rodiny dozvěděla náhodou, a to až v roce 2000 díky dvěma mladým českým filmařům, kteří Hermínu vypátrali. „Měli s sebou jeho knihu Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, kde Alberto Vojtěch Frič popisuje svou cestu a jak vzal do Prahy indiána Čerwuiše, pro kterého tady hledal nějakou léčbu. A čeští filmaři s touto knihou putovali tou oblastí, navštívili město Bahía Negra, to bylo vlastně kdysi Pacheco, a ptali se, jestli někdo neví o Fričovi,“ uvedla Fajkusová.
Frič pobýval mezi indiány až do roku 1913. V té době se veřejně velmi kriticky postavil proti genocidě domorodého obyvatelstva, kterou na jihu Brazílie s vědomím místních úřadů organizovali spekulanti s půdou ve prospěch evropských imigrantů. V toho s ním muzea v Hamburku a Berlíně, která ho pověřila etnografickým sběrem, ukončila spolupráci. Poté pokračoval na vlastní pěst, a i nadále pokračoval ve svých cestách.
V návratu do Paraguaye mu v roce 1914 zabránila 1. světová válka. Na frontu odveden nebyl kvůli svému chatrnému zdravotnímu stavu. Do míst, kde žijí Chamacocové, se už nikdy nedostal, svou dceru tedy neviděl vyrůstat. Jistě jej znepokojovaly zprávy o tom, že Chamacocové byli víceméně vyhubeni.
Po založení Československa podnikl v Argentině a Uruguayi diplomatickou propagační misi. Po návratu z této své páté jihoamerické cesty se v Praze oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana Vojtěcha, který se narodil v roce 1922. Vyrostl z něj kameraman. S manželkou a synem žil ve vile Božinka, kterou nechal postavit už před válkou podle svých plánů. Jeho domov se stal centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. Všichni zde měli dveře otevřené.
Další roky se věnoval botanickým expedicím. Prováděl také výzkum kaktusů s narkotizačními účinky, takzvanými narkokatusy. Některé sám na sobě otestoval. Zjistil, že některé druhy kaktusů potlačují závrať, čehož využil na svých cestách v Andách, kde šplhal do výšky 5000 metrů nad mořem, kde hledal nové druhy. V oblasti horských pásem na pomezí Argentiny, Chile a Bolívie učinil významné botanické objevy.
Ve třicátých a čtyřicátých letech publikoval naučné články, napsal i několik knížek: Strýček indián, Indiáni Jižní Ameriky, Dlouhý lovec, Hadí ostrov a Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu.
Během druhé světové války se uzavřel ve své vile a téměř nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí jeho vlast. Poté, co mu ve sklenících pomrzlo několik tisíc vzácných kaktusů, se věnoval pěstitelství a genetice. Roubováním, křížením a ozařováním vytvořil unikátní nové druhy rostlin. Jelikož potřeboval finanční prostředky, zaměřil se na psaní. Jeho činnost, která nebyla dostatečně doceněna, přerušila nehoda, která ho stála život. Koncem listopadu 1944 se Frič poranil o rezavý hřebík v králíkárně na dvorku svého domu a onemocněl tetanem. Zemřel 4. prosince 1944. Zcela zbytečně. Kdyby jej totiž doktoři vyslechli a aplikovali mu jed kurare, indiány užívaný v podobných případech, jak je žádal, nejspíš by neskončil na lesním hřbitůvku u motolského krematoria a mohl učinit další objevy.
Alberto Vojtěch Frič, hrob - Motolský urnový háj.
Mnoho jeho prací se ztratilo, mnoho jeho objevů zůstalo nepublikováno. Velké množství jím objevených druhů rostlin si později připsali jiní. Nedoceněn byl také jeho etnografický význam. Přitom sestavil slovníky šestatřiceti indiánských kmenů, dovezl stovky fotografií a množství etnografického materiálu. Velká část jeho etnografických sbírek skončila za hranicemi, jen malá část je v Náprstkově muzeu. Jeho vila se skleníky byla bez povšimnutí veřejnosti srovnána se zemí. Jelikož vila nebyla památkově chráněna, tak novému majiteli nebránilo nic v tom, aby ji nechal zbourat.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
