Článek
Hana Benešová si získala srdce mnoha lidí. Byla inteligentní, vzdělaná, oblékala se vkusně a elegantně. Manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky se stala vzorem první dámy. Své reprezentativní role se ujala na jedničku. „Prezident Masaryk řekl, že bez Beneše bychom tu svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše,“ komentoval první dámu Karel Čapek krátce poté, co byl Beneš zvolen prezidentem. Jeho hodnocení bylo v souladu s většinovým názorem veřejnosti.
Hana Benešová v Olomouci
Zdálo by se, že paní Benešová neměla žádnou vadu. Ona sama to však viděla jinak. Vyčítala si, že svému muži nedokázala porodit dítě. O potomka se snažili několik let, Hana však vždy potratila. Vnímala to jako své selhání. Adopci vnímala jako společensky nepřijatelnou, a tak se oba postupně smířili s tím, že jejich manželství zůstane bezdětné.
Manželé Benešovi, 1934
Energii, kterou by věnovali potomkovi, nakonec směřovali na své letní sídlo s rozsáhlou zahradou. Když se Beneš roku 1929 dozvěděl o volné parcele v Sezimově Ústí, na břehu řeky Lužnice, dlouho neváhal. K tomuto kraji měl vztah, jižní Čechy s oblibou navštěvoval. Benešovi tedy parcelu koupili a postupně k ní přikupovali pozemky v okolí. V roce 1938 činila celková výměra jejich pozemků deset hektarů. Rozšířením získala jejich zahrada parkový charakter a přírodní hranice. Na jedné straně ji vymezovala řeka Lužnice a Kozský potok, na straně druhé Starotáborský les.
V době, kdy Benešovi parcelu kupovali, se o ní Beneš zmínil svým nejlepším přátelům Zdeňku Fierlingerovi (budoucímu československému premiérovi) a Ludvíku Strimplovi (pozdějšímu šéfovi diplomatického protokolu) s tím, že by bylo skvělé, kdyby byli sousedy. Nabídl jim, že by se o parcelu podělili a měli blízko sebe víkendové vily. Souhlasili. Fierlinger navíc navrhl, aby jeho bratr Otakar, který byl architekt, připravil vše potřebné pro stavbu. Projekt připravil architekt Petr Kropáček.
Vypracování projektu i stavba probíhaly za přímé účasti manželů Benešových, kteří si přáli vybudovat sídlo připomínající venkovská stavení na jihu Francie. Budování vily věnovali svůj veškerý volný čas. Podrobně řešili rozměry terasy, rozmístění oken či topných těles. Dům s prostornými světlými místnostmi byl dokončen po sedmi letech. Stavební práce byly financovány z Benešových zahraničních honorářů za knihu Světová válka a naše revoluce.
Benešova vila v Sezimově Ústí
Manželé se do vily doslova zamilovali. A nejen do vily, ale také zahrady. Paní Benešová se o zahradničení velmi zajímala, znala názvy rostlin latinsky i česky a také to, jaké prostředí rostlinám svědčí. Nejšťastnější prý byla, když se mohla věnovat své skalce. Zahradník Tomáš Pavlíček vzpomínal, že paní Benešová byla velmi mírumilovná a nepřála si, aby byli zabíjeni drobní škůdci, jako například krtci. „Já vím, že nejste tak zlý. Stačí, když ho strčíte do sáčku živého a pošlete některou ženu, ať ho převeze přes řeku. Odtud se k nám nevrátí,“ úkolovala svého zahradníka první dáma.
Benešovi pro svou zahradu žili. „Když přijeli z Prahy, vždy se napřed prošli zahradou. A pokud někdy přijeli až za tmy, nic jim nebránilo, aby si vzali baterky a podívali se, co kde rozkvetlo. S takovým zážitkem prý se jim lépe usíná…,“ vzpomínal zahradník Pavlíček.
Zahrada u Benešovy vily v Sezimově Ústí
V Sezimově Ústí nacházeli manželé vytoužený klid. Ten však netrval dlouho. Po smrti T. G. Masaryka nabraly události rychlý spád. Rok 1938 se nesl v duchu krize a mnoha hodin práce. Na Benešovi ležela velká zodpovědnost, se svou ženou téměř nemluvil. Sotva si našel čas na jídlo. Po Mnichovu se rozhodl abdikovat.
Díky Mnichovu se Benešovi zhroutil svět. Vnímal kritiku společnosti, stal se z něj zlomený muž. Události se podepsaly na jeho zdraví. Manželé se uchýlili do Sezimova Ústí, kde se rozhodli k odjezdu do exilu.
Jejich dočasným novým domovem se stala Anglie, kde Beneš první dny vůbec nevstával z lůžka. Měl pocit, že se rozpadly všechny ideály, kterým věřil. Naštěstí měl po svém boku svou ženu, která se snažila být vyrovnaná a povzbuzovala jej, aby se vrátil ke své práci, která jej naplňovala. Vedle péče o domácnost se paní Hana věnovala práci v dobročinných organizacích, byla předsedkyní Československého červeného kříže. Prostřednictvím BBC také hovořila do obsazeného Československa.
Její muž se opět postavil na nohy. Během války ustavil exilovou vládu a prosazoval uznání Československa jako spojence proti nacistickému Německu. Připravoval se také na řešení odsunu německé a maďarské menšiny. Pragmaticky se také rozhodl k podepsání smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci se Sovětským svazem. Tento krok ovlivnil budoucí uspořádání našeho státu.
Poté, co válka skončila, čekal sice Beneše triumfální návrat do vlasti, avšak nadšení netrvalo dlouho. V letech 1945 až 1948 se Hana Benešová stala miláčkem národa. Objevovala se na obálkách časopisů, mluvila v rozhlase, věnovala se sociální činnosti. Navenek bylo vše zalité sluncem, avšak v soukromí se první dáma čím dál tím více strachovala o zdraví svého muže, kterého v době, kdy se v Moskvě jednalo o přijetí Marshallova plánu, postihla mrtvice. Benešovi ochrnula ruka, nemohl souvisle mluvit. Od této chvíle se často zadrhával a byl prchlivý. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, a tak byla jeho žena vtažena do politických jednání. Začala vystupovat jako prostředník mezi prezidentem a demokratickými ministry. Dbala na to, aby skutečný zdravotní stav jejího muže nebyl veřejně znám.
Pak přišel únor 1948. V reakci na sílící vliv komunistů podalo dvanáct nekomunistických ministrů demisi. Tímto krokem chtěli vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Spoléhali na to, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Jenže prezident kapituloval a pod sílícím tlakem komunistů demisi přijal. Nejspíše usoudil, že nemá jinou možnost, neboť mu Gottwald vyhrožoval zásahem Rudé armády. Ačkoliv chtěl záhy poté Beneš abdikovat, vyčkal, čímž vlastně pomohl Klementu Gottwaldovi. Takto bylo totiž vyvoláno zdání legality faktického státního převratu.
Gottwald, Stalin
„Bylo zřejmé, že poslední demokratická vláda byla zcela neschopná, kdežto komunistická strana perfektně zorganizovaná. Gottwald tenkrát řekl, že se až divil, jak mu naservírovali celou vládu až pod hubu. Když jsem na sovětském velvyslanectví, které po nacistech převzalo Petschkův palác, uviděl sovětského velvyslance Zorina, tušil jsem, kdo to tak dobře zorganizoval, protože Zorina posílali Sověti vždycky tam, kde se něco dělo. Komunistická strana se chopila moci,“ vzpomínal režisér Otakar Vávra ve svých pamětech.
Beneš ze své funkce odstoupil až na počátku června 1948 poté, co odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Jeho nástupcem se stal Klement Gottwald.
Klement Gottwald
V srpnu Beneše opět postihla mrtvice. Ochrnul a ztratil řeč. Následně padl do bezvědomí a 3. září 1948 ve své milované vile zemřel. Jeho žena byla celou dobu s ním. Byl pohřben v zahradě svého letního sídla, v místě zvaném Pod kazatelnou, kde prý kdysi kázal Jan Hus.
Po Benešově smrti se Hana stáhla do ústraní a raději se moc nevyjadřovala k politickým otázkám. Smrt svého muže nesla velmi těžce. „Schází mi zoufale. Neumím mít vlastní život,“ svěřila se krátce po jeho skonu v dopise kamarádce ze studií. Žila dál střídavě v Praze a v Sezimově Ústí. Zahradu své vily ponechávala veřejnosti otevřenou.
Jako vdova po prezidentovi byla finančně zajištěna. Ačkoliv Gottwald dostal dopis od ZO KSČ v Táboře a Plzni se žádostí, aby byl Haně Benešové „zabaven majetek jakožto ženě zrádce“, zachoval se k ní korektně. Byl jí stanoven důchod, jehož výše odpovídala ministerskému platu, tedy cca 260 tisíc korun ročně. Vláda jí také platila nájem pražského bytu a údržbu vily v Sezimově Ústí. Na druhou stranu byla pod drobnohledem StB. Před jejím bytem na Loretánském náměstí byla dokonce zřízena služebna Veřejné bezpečnosti, tudíž mohly být vedeny podrobné záznamy o jejích návštěvách.
S přibývajícím věkem se rozhodla řešit svou pozůstalost. V roce 1973 sepsala závěť, v níž odkázala část mobiliáře a vilu s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Přála si vybudování Benešova památníku.
Když následujícího roku zemřela ve svém pražském bytě, změnil se její pohřeb v demonstraci. Po její smrti zakázala Bezpečnost vstup do její vily. Nejspíš hledala rukopis jejích pamětí. Část její pozůstalosti putovala do táborského muzea.
V roce 1975 převzal okresní národní výbor v Táboře roli dědice po paní Benešové. V následujícím roce rezidenci s pozemky v Sezimově Ústí bezplatně převedl na Úřad předsednictva vlády ČSSR. Vilu tedy navzdory přání paní Benešové začal užívat nejdéle sloužící komunistický premiér. „Lubomír Štrougal dostal vilu od tehdejšího tajemníka darem k tomu, aby ji uzpůsobil pro vládní účely,“ uvedl v roce 2012 Richard Vlasák, historik Husitského muzea v Táboře.
Přístup k Benešovu hrobu se uzavřel a ve vile proběhla rozsáhlá rekonstrukce, aby se adaptovala na vládní rezidenci a mohli se zde rekreovat vládní představitelé. Byl zde vybudován vyhřívaný bazén se šatnami a v interiéru vily byly odstraněny některé příčky. Dále byl vyměněn nábytek za nový, tehdy moderní.
Po sametové revoluci se Úřad vlády rozhodl, že rezidenci, kterou Ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku, bude navrácena původní podoba. Mezi léty 2006 až 2009 byla provedena další rozsáhlá rekonstrukce. Společenské místnosti v přízemí domu se navrátily do původní podoby z 30. let a vila se zpřístupnila veřejnosti.
Závěť paní Benešové byla naplněna až v tomto roce. Úřad vlády totiž rozhodl, že objekt převede na Husitské muzeum v Táboře. „Převod rozsáhlého majetku probíhá na základě dohody a navazuje na několikaletou spolupráci obou institucí při správě a zpřístupňování tohoto významného místa paměti a kulturní památky,“ uvedl před půl rokem ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka.
Zdroje:
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
