Článek
Příběh Milady Horákové, která skončila na popravišti a stala se tak obětí vykonstruovaných politických procesů, budí dodnes emoce. Nepřehlédnutelná osobnost ženského hnutí a vlastenka tělem i duší si pevně stála za svými postoji, což ji stálo život. Řídila se svým svědomím a činila rozhodnutí, kterými ovlivňovala i své blízké.
Milada Horáková
Její životní příběh se začal psát 25. prosince 1901 na královských Vinohradech v Praze. Měla tři sourozence, avšak dospělosti se dožila jen ona a o 16 let mladší sestra Věra. Smrt jejích 2 sourozenců v roce 1914 těžce poznamenala celou rodinu. Miladiny rodiče se o to více soustředili na její výchovu, která probíhala v silně vlasteneckém duchu. Podporovali její zájem o studium a veřejný život.
Milada nastoupila na Dívčí lyceum a Vyšší reformní reálné gymnázium. Během svých studií našla v sobě potřebu pomáhat lidem postižených důsledky války. Vstoupila proto do Československého červeného kříže, kde se seznámila s Alicí Masarykovou.
Po maturitě v roce 1921 pokračovala ve studiích na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V té době se seznámila nejen se svým vzorem, Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, ale také se svým budoucím manželem Bohuslavem Horákem, který byl zemědělským inženýrem. Našla v něm rovnocenného partnera, který sdílel její postoje. Své „ano“ si řekli 15. února 1927, krátce poté, co Milada obdržela vysokoškolský diplom. Jejich láska byla tak silná, že Milada i se svými rodiči přestoupila do Českobratrské církve evangelické, neboť rodina Horákových byla evangelického vyznání.
Bohuslav Horák, manžel Milady Horákové
Záhy po studiích začala pracovat na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Miladě se tehdy dařilo snad vše, na co sáhla. Našla životního partnera, měla práci, která jí dávala smysl. Zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku, především k paragrafům o rodině, a k návrhům nových nebo novelizovaných zákonů, které měly zaručit rovnoprávné postavení žen na pracovním trhu. Snažila se také pomoci rozvedeným nebo neprovdaným matkám a jejich dětem ke zlepšení sociální situace.
Začlenila se do Mezinárodní ženské rady, cestovala do řady evropských zemí. V roce 1929 se stala členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS). Její zásluhou se ve volbách v letech 1929 a 1935 dostalo na kandidátky demokratických stran více žen.
Vedle toho ovšem nezapomínala na svůj osobní život. V roce 1933 se manželům narodila dcera Jana. Avšak ani mateřské povinnosti ji na dlouho nevytrhly z pracovního života. Po Mnichovu a odstoupení prezidenta Beneše se snažila pomoci českým vyhnancům z pohraničí.
Když v roce 1939 musela odejít ze svého zaměstnání, vstoupila do Strany národní jednoty a také do Národního ústředí sociální a zdravotní pomoci. Rovněž se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Její muž, který pracoval jako programový ředitel vysílání Radiožurnálu, se podílel na zajišťování zpráv pro emigraci v Londýně. Milada organizovala pomoc rodinám zatčených odbojových pracovníků a zahraničních letců.
Činnost manželů nezůstala bez povšimnutí Gestapa. V roce 1940 byli oba zatčeni a podrobeni tvrdým výslechům. Milada následně strávila dva roky v Malé pevnosti v Terezíně, odkud byla převezena do Německa. Zde byla odsouzena k 8 letům káznice. Její muž byl vězněn v několika německých věznicích. Na jaře 1945 absolvoval při evakuaci tábora pochod smrti. Naštěstí se oběma podařilo přežít a vrátit se k dceři, o kterou se mezi tím starala Miladina rodina.
Po návratu si Milada sice slibovala, že se bude věnovat výhradně rodině, ale vzhledem k převratným poválečným událostem změnila plány. Miladin muž její politickou angažovanost sdílel. Útrapy, kterými si prošli, ještě více posílily jejich vzájemnou lásku a oddanost. Díky podpoře svého muže mohla být Milada pevná ve svých rozhodnutích. „Člověk vždycky potřebuje vedle sebe někoho, kdo ho podepře, a můj otec byl skutečně její skála,“ uvedla po letech Miladina dcera Jana.
Milada se vrhla opět do práce. V roce 1945 se ujala vedení spolku Rada československých žen (RČŽ). Obnovila své členství v ČSNS, v roce 1946 byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění. Tehdy se mnohým komunistům stala trnem v oku, neboť se angažovala v oblasti výkonu spravedlnosti. Požadovala důsledné dodržování právních postupů. Vadilo jí, že v retribučních procesech docházelo k závažným přehmatům. Její pozornosti neuniklo to, že zabavený majetek často sloužil k soukromému obohacování, na čemž se nezřídka podíleli regionální komunističtí funkcionáři.
Z jejich úst zaznívala kritika vůči činnosti poválečných lidových soudů. „Můžeme také vidět, že ještě jiné věci ovlivňují výkon i uložení trestu. Bývá to také někdy motiv msty, osobní, stranické nebo jiné nenávisti…,“ pronesla na parlamentní půdě v roce 1946. Kritická byla také vůči zahraniční politice. Zastávala názor, že by se Československo nemělo izolovat od západního světa a orientovat se výhradně na Sovětský svaz. Netrvalo dlouho a její rodina se dostala do hledáčku StB.
V únoru 1948 byla vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se sama vzdala v den smrti Jana Masaryka. Přestože jí přátele nabádali, aby emigrovala, rozhodla se zůstat doma. „Situace byla zralá na útěk. Nevím, proč jsme ještě čekali,“ vzpomínal později její manžel. Stála u založení neformální skupiny kolem ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky.
Pak nastal osudný den, kdy si pro manžele v roce 1949 přišla StB. „27. září jsem jel s Miladou dolů do města, ona do úřadu a já zase za svými informacemi. Přála si, abych se kolem dvanácté vrátil domů, hlavně kvůli naší Janě. Slíbil jsem jí to. To jsme spolu mluvili naposledy. Rozloučili jsme se dole na Václavském náměstí,“ popsal později Horák. Tehdy odešel domů za dcerou netušíc, že už svou ženu nikdy neuvidí. U vrátek jejich zahrady zazvonili dva muži v dešťových pláštích, hospodyně jim šla otevřít. Byla to StB. Horákovi se naštěstí podařilo utéct přes terasu zahrady. Doufal, že ještě stihne varovat svou ženu. Jenže tu StB zatkla v její kancléři.
Zatímco se Milada ocitla v Ruzyni, kde byla podrobena mnoha výslechům, její muž se snažil zmizet ze země. Díky pomoci evangelického faráře se dostal k lidem, kteří mu poskytli dočasné útočiště. Následně se vydal do Meclova u Horšovského Týna, kde jej společně s dalšími uprchlíky ukryl mlynář a současně převaděč Šimák. Po pár dnech se v přestrojení za dřevorubce vydali na valníku traktoru ke státním hranicím, které překročili 1. prosince 1949. Tím však jeho cesta ještě nekončila. Dostal se do uprchlického tábora Valka v Západním Německu, kde musel čekat na povolení k odjezdu. Ten komplikovala doma podaná přihláška do KSČ. Do strany se přihlásil v poúnorové době po dohodě s manželkou, avšak členem strany se nestal. A tak nějakou dobu žil v táboře a myslel na svou ženu a dceru, které musel narychlo opustit. „Od chvíle svého útěku vím o Miladě jen z procesu, jemuž jsem naslouchal v lágru Valka jako bezmocný uprchlík. Tehdy jsem také naposledy slyšel její hlas a pak už jen z londýnského rádia zprávu o popravě,“ popsal. Jeho další kroky směřovaly do Ameriky, kde v roce 1976 zemřel.
A dcera Jana? Té se zatčením maminky změnil celý život. „Mně bylo 15 let. Ještě několik měsíců jsem žila v bytě, kde jsme žili celá rodina, ale potom byl byt zabaven a já jsem se přestěhovala ke své tetě. Tam jsem žila do té doby, než jsem se odstěhovala do Ameriky,“ vzpomínala v pořadu Show Jana Krause.
Svou maminku viděla naposledy pár hodin před její popravou. „Já jsem prořekla, že bude mít Věra miminko, což ji nesmírně dojalo a soustředila svoji řeč dost dlouho na to. Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my i strýc jsme jen brečeli. Po půlhodině Moučka návštěvu ukončil. Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné,“ popsala. Její žádost o milost, stejně jako žádosti jiných významných osobností jako byl např. Albert Einstein či Winston Churchill, byly marné. O trestu bylo zřejmě rozhodnuto dříve, než soudní proces začal. Ještě před svou popravou stihla Milada napsat pár dopisů. „Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj,“ stálo v jednom z nich. O tři hodiny později byla odvedena na popraviště.
Na Pankráci se používal tradiční způsob oběšení na škrtící smyčce. Odsouzený byl vytáhnut na hák a následně se nechal viset na oprátce tak dlouho, dokud se vlastní vahou neudusil. Nedošlo tedy ke zlomení krčních obratlů a přerušení míchy s následkem okamžité smrti. Bolestivé umírání trvalo několik minut. Uvádí se, že Milada Horáková umírala dlouhých patnáct minut. Naposledy vydechla 27. června 1950.
Jejím posledním přáním bylo, aby se její dopisy dostali k těm, kterým je psala. Dcera Jana se k dopisu od maminky dostala až po 40 letech. Nikdy se jí také nepodařilo zjistit, kam byl umístěn její popel.
Po smrti maminky se musela poprat se životem. Naštěstí měla kolem sebe lidi, kteří se jí snažili pomoci. „Díky mnoha statečným lidem jsem ukončila gymnázium, ale na vysokou školu jsem se pochopitelně nedostala. A zase díky mnoha statečným lidem jsem se dostala na zubní kliniku, na školu pro zubní instrumentáře. Zde jsem pracovala deset let jako instrumentářka a stále jsem se snažila o medicínu, která nebyla dosažitelná. Po deseti letech jsem si řekla, že se něco musí dít. Požádala jsem, abych se dostala na večerní školu pro zubní techniky. To mi velmi pomohlo, když jsem byla v Americe, protože jsem okamžitě dostala zaměstnání a nemusela jsem čekat na žádnou nostrifikaci. Byla to velká změna, protože v tu dobu technologie v zubařině byla tak rozdílná, že jsem se tam musela docela dost učit,“ popsala v rozhovoru s Krausem.
Se svým otcem se viděla až po dlouhých 17 letech, kdy v roce 1966 dostala povolení za ním odjet. V roce 1968 do Ameriky odjela natrvalo. Seznámila se tam se svým manželem, který do USA emigroval už v roce 1957. Našla si práci a založila rodinu. Po sametové revoluci sice měla v plánu vrátit se do vlasti, ale jelikož v USA její rodina zapustila kořeny, zůstala tam.
Zdroje:
MALLOTA, Petr a kol. Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Praha: Academia, Ústav pro studium totalitních režimů, 2024. ISBN 9788020035035.
