Článek
Ve druhé polovině dvacátých letech se na scéně avantgardního divadla v pražské Umělecké besedě objevila dvojice bývalých spolužáků – Jiří Voskovec a Jan Werich. Jejich první společnou hrou byla Vest Pocket Revue. Konverzační humor Voskovce a Wericha sázel hlavně na sarkasmus, který publikum velmi zaujal. Vznikla tak legendární dvojice, kterou doplňoval hudebník Jaroslav Ježek. Úspěch dvojice V+W vedl k rozpadu původního souboru Osvobozeného divadla, od kterého se odštěpil Jiří Frejka a také režisér Emil František Burian. Dvorním režisérem Osvobozeného divadla se stal Jindřich Honzl.
Ve třicátých letech, kdy proběhla hospodářská krize, začala houstnout společenská atmosféra. Dvojice V+W na společenské dění reagovali intelektuálními dialogy, které daly vzniknout i jejich originální formě, nazývané forbína. Lidé se těšili na jejich inscenace, ve kterých se odrážela aktuální témata, jako tomu bylo například v satirické komedii Kat a blázen, ve které vytáhli do boje s fašismem.
Ve třicátých letech se Osvobozené divadlo stalo politickou tribunou levice. Uvedení hry Kat a blázen způsobilo na kulturní i politické scéně zemětřesní. Zájem o premiéru v roce 1934 byl obrovský. Voskovec s Werichem poukazovali na absurdnost každé diktatury umožňující bezcharakterním úředníkům, aby se chopili moci. Inscenace se setkala s nebývalým ohlasem u kritiků, tak u obecenstva. Popularita měla i odvrácenou tvář. Osvobozené divadlo se stalo trnem v oku představitelů krajní pravice, kteří divadlo označili za stánek komunistických rozvracečů.
Voskovec a Werich ve hře Caesar (mapa Evropy Adolf Hoffmeister, rumba Evropa volá), 1932
Denně bylo Osvobozené divadlo haněno v pravicovém tisku, do divadla chodily také výhružné dopisy. Reklamní vitríny divadla byly stále rozbité. V hledišti dokonce docházelo k vyprovokovaným rvačkám. „Jednou nás policie upozornila, že na příštím představení má propuknout velká, pány z Národního sjednocení důkladně připravená demonstrace fašistů, kteří skoupili značné množství vstupenek. Po téhle zprávě jsme část zbylých lístků rozdělili mezi naše stoupence a zbytek jsme věnovali dělníkům z Janečkovy továrny,“ vzpomínal na vyhrocenou atmosféru herec František Filipovský.
V onen večer, kdy se chystala avizovaná demonstrace fašistů, se už při úvodních větách hry rozpoutala nevídaná vřava. Ta zesílila v okamžiku, kdy se na scéně objevil Voskovec s Werichem. „Dupání, potlesk, výstřely slepými patronami. Kluci se nedostali vůbec ke slovu,“ popsal Filipovský ve své knize. Nechali přerušit představení a rozsvítit v sále. „Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak nebezpečný může být fašisty zfanatizovaný dav. Nějaký mladíček v hledišti vykřikoval nadávky na Židy, ale zezadu ho popadly kovácké ruce, vyzvedly ho a vynesly ze sálu. Potyčky se odbývaly na schodech i v uličkách. Létaly facky i rajčata. Bitky se z divadla přenesly také do pasáže a do ulice. Tak silný odpor fašisté nečekali.“ Jelikož policie byla v pohotovosti, zasáhla a více než dvacet provokatérů odvezla. Když vřava postupně utichla, lidé se vrátili do sedaček a představení pokračovalo.
Čelit neustálým útokům bylo pro soubor Osvobozeného divadla vyčerpávající. Navíc každodenní vystupování také bralo velkou dávku energie. Do toho se začaly objevovat ekonomické problémy způsobené malou návštěvností. Lidé se totiž kvůli permanentním výtržnostem a bitkám začali bát chodit na Kata a blázna.
Werich s Voskovcem začali uvažovat, že si na nějaký čas od divadla odpočinou. V té době za nimi přišel Miloš Havel, což byl majitel největších filmových ateliérů v Československu a autorské dvojici sdělil, že má zájem financovat natočení filmu o Golemovi. Za záměrem natočit adaptaci jejich úspěšné hry stál předešlý úspěch filmu Hej-rup! V době, kdy Werichova manželka už nosila pod srdcem jejich dceru Janu, se nabídka výdělku s pomocí filmového podnikatele zdála lákavá. A tak po jednom představení Kata a blázna sdělil Werich hercům: „Stahujeme roletu! Už nás nebaví být den co den na tapetě pravicových novinářů. Budem točit Golema a zahrajete si všichni. Tady jsme stejně votrávený. Když nás zrovna nebuzerujou úředníci, tak nás pomlouvaj, jak můžou, novináři, a koncenkonců už jsme toho udělali pro demokracii v Čechách dost.“ Toto rozhodnutí všechny zaskočilo, poslední představení se hrálo v červnu 1935.
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Voskovec s Werichem podlehli svodům Miloše Havla a jeho bratra, kteří vládli Barrandovu. Byla jim přislíbena exkluzivní smlouva na zpracování textu Golema pro velkofilm s mezinárodní účastí. Pustili se do psaní scénáře, když tu jim v době, kdy měli podepsat smlouvu, Miloš Havel oznámil, že se situace změnila. Zájem o spolupráci při natáčení Golema prý projevila francouzská firma Gaumont, tudíž jim Havel oznámil, že film nebude točit Martin Frič, jak bylo domluveno, nýbrž známý francouzský režisér Julien Duvivier. K nelibosti Voskovce a Wericha francouzský režisér bez jejich vědomí scénář přepracoval a vyškrtl jejich role, které si pro sebe napsali. „Chápali to jako podraz. Havel ze dne na den zapomněl slova, jimiž Voskovce a Wericha přesvědčoval, že s divadlem mají jen starosti, a když je zavřou, s filmem se jim otevře svět, protože u něj budou mít šanci natočit nejen svého Golema, ale i další filmy, které jejich dvojici proslaví po celém světě, a diváků budou miliony. Co je proti tomu hrstka lidí, byť ve vyprodaném hledišti? Neodolali. Byla to návnada příliš silná a příliš slibná. Leč sliby chyby,“ komentoval tuto událost Filipovský.
Miloš Havel, strýc Václava Havla, 1929
Podle režiséra Otakara Vávry, který si u Havla domluvil během natáčení Golema stáž, měl být film natočen v české a francouzské verzi, a proto chtěli režiséra mezinárodního jména. A tak byl vybrán Duvivier, jehož jméno bylo samo o sobě reklamou. Ten však měl úplně jiné ponětí Golema. Chtěl natočit romantický výpravný film a tím byli Voskovec s Werichem vyřazeni. Do filmu si francouzský režisér obsadil zejména francouzské herce. Havel se pak svým přátelům mohl pochlubit, že u něj pracuje světový režisér a slavní herci. Velkou roli hrály samozřejmě peníze. „Abych upřesnil trochu finanční obraz výroby tohoto mezinárodního projektu, náklady na film Golem činily pět milionů korun, které produkce společnosti A-B dostala zpátky ještě před natáčením, protože film už předem prodala na jméno Juliena Duviviera a Harry Baura (pozn. hrál císaře Rudolfa II.), ačkoliv režisérův honorář činil tři sta tisíc a Baurův tři sta třicet tisíc korun,“ uvedl Otakar Vávra ve svých pamětech.
Podle Filipovského se Voskovec s Werichem sice ještě ohradili, že smluvně nebylo všechno v pořádku a následovala soudní dohra, ve které nařkli Havla, že s francouzským ředitelem jednal za jejich zády, nicméně ostrouhali. Po tomto karambolu se rozhodli pro návrat k divadlu, který však nebyl snadný. Filmový scénář pro film Golem v pozdější době Werich zužitkoval v pozměněné podobě ve dvoudílné komedii Císařův pekař a Pekařův císař.
Voskovec s Werichem si uvědomili, jakou udělali chybu, když zavřeli divadlo a začali řešit nové prostory, ve kterých by navázali tam, kde přestali. Jejich původní prostory U Nováků totiž obsadila opereta. Podařilo se jim získat malé prostory divadla Rokoko na Václavském náměstí. Následně obvolali herce, zda by se k nim chtěli vrátit. Začátky byly náročné, neboť autorská dvojice se dostala do dluhů. S obtížemi likvidovali výdaje, které provázely jejich nevydařené plány s filmováním. Díky manželce Jana Wericha, která si vzala na starost hospodaření divadla, se z nejhoršího dostali a herci už od Vánoc začali dostávat řádnou mzdu. Do konce sezóny se divadlo díky úspěchu Balady z hadrů z dluhů dostalo.
Adolf Hoffmeister, V+W, Španělskou zemi mám tak rád
V roce 1936 se uvolnily původní prostory v paláci U Nováků, a tak se divadlo přesunulo tam. Návštěvnost opět byla vysoká, sehnat lístky bylo čím dál těžší. S tím, jak ve společnosti houstla atmosféra, přitvrzovala satira na jevišti. Pod německým nátlakem však byla v listopadu 1938 Osvobozenému divadlu odebrána koncese, což znamenalo konec slavné scény. Počátkem roku 1939 Voskovec, Werich a Ježek opustili pomnichovské Československo a emigrovali.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
