Článek
Pavel Bobek patřil k významným českým hudebním osobnostem. Zpěvák hitů Veď mě dál, cesto má; Lásko, mně ubývá sil; Můj rodný dům; S tím bláznem si nic nezačínej či Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, byl známý svým profesionálním přístupem k písničce. Dokud písničku neuměl pořádně, nevystupoval s ní. A když už jí zazpíval veřejně, pak se dala téměř kdykoliv její přímá nahrávka použít pro rozhlas nebo desky.
Zpěvák, který neměl velký hlasový rozsah dbal na to, aby to, co zpívá, mělo hlavu a patu. Pokud se mu něco nelíbilo, nezpíval to. Klidně odmítl zpívat jeden z největších českých šlágrů Severní vítr.
Píseň o člověku, který je v touze po bohatství schopen riskovat úplně všechno – stejně jako v komedii Vrchní, prchni! číšník Dalibor Vrána v podání Josefa Abrháma, nakonec nazpíval sám skladatel písně Jaroslav Uhlíř. „Tenkrát jsem měl v repertoáru pouze americké písně, byť česky otextované. A Severní vítr neměl s americkou hudbou nic společného, to byl spíš český kýč. Mně se ta píseň nelíbila tehdy, nelíbí se mi ani dnes. Nemám rád žertovné písně – a Severní vítr je tak trochu sranda. Ačkoliv mám Zdeňka Svěráka a Jaroslav Uhlíře ve veliké oblibě, tak to ještě neznamená, že bych musel zpívat jejich písničku. Nehledě na to, že v mém podání by Severní vítr nikdy nebyl takový hit, jakým se stal zásluhou civilního projevu Jaroslava Uhlíře – mně by to zkrátka lidi neuvěřili. Takže je nakonec pro všechny dobře, že jsem to nenazpíval,“ uvedl Bobek.
Jaroslav Uhlíř, 2024
Pavel Bobek nebyl typem, kterému by vyhovoval burácející sál. Postupně naučil své posluchače svému způsobu vystupování. Když zpíval, bylo v sále většinou ticho. Ačkoliv byl rytmicky perfektní, pro některé posluchače mohl působit chvílemi nudně. Ve srovnání s ostatními bigbeatovými zpěváky měl zpočátku tak trochu odstup od obecenstva.
Než se dostal mezi přední české zpěváky, byla to poměrně dlouhá cesta. „Prvních 20 let jsem byl hodný syn a dobrý student. Pak jsem se po hlavě vrhl do světa rokenrolu, zažil jsem léta zhýralství a užíval si plně života. A po čtyřicítce jsem se šťastně oženil,“ říkával.
Pavel Bobek, 2009
Populární zpěvák rokenrolu a country se narodil 16. září 1937 v Praze do rodiny stavebního inženýra Václava Bobka. Ke zpěvu, ani ke hře na klavír, k níž ho rodiče přihlásili, zpočátku příliš kladný vztah neměl. Daleko více jej lákala technika. Pak ale během jeho studia na gymnáziu přišel zlom. Od roku 1953 poslouchal večerní pořady na rádiu Luxembourg a vedl si o nich přesné záznamy. Sbíral zahraniční desky a časopisy a měl archiv magnetofonových pásků. Obklopoval se přáteli, kteří byli tak trochu praštění anglo-americkou muzikou, tak jako on.
V době, kdy v něm doutnala láska k hudbě, mu život dal facku. Jeho tatínkovi diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. Sice se jej povedlo úspěšně odoperovat, nicméně po operaci se tatínek již úplně nevzpamatoval. Po roce a půl, v době kdy se Pavel připravoval k maturitě, jeho táta zemřel. I tak zvládl úspěšně odmaturovat a bez problémů udělat přijímací zkoušky na ČVUT v Praze.
Při studiu architektury vystupoval spolu se spolužákem Laurentem na fakultních večírcích. Zpíval v angličtině písně rokenrolových velikánů, především Buddyho Hollyho.
Buddy Holly, 1957
V roce 1957 jej kamarádi tajně přihlásili do soutěže Hledáme nové zpěváky. Zazpíval anglicky píseň Singing the Blues a po velikém potlesku publika postoupil do finálového kola. Když pak Karel Krautgartner, který vedl kapelu, jež Bobka na soutěži doprovázela, chtěl, aby písničku zpíval ve finále česky, Bobkovi zatrnulo. S překladem písně do češtiny nesouhlasil, a tak nebyl pozván do finále. Ze soutěže se vrátil zpět na školu a vystupoval s fakultní skupinou FAPS.
Poté, co roku 1961 získal inženýrský titul, nastoupil ke Sdružení velkovýkrmen. S Petrem Nárožným projektovali zemědělské stavby. Architektuře by byl nejspíš věrný po zbytek života, kdyby jej po půlroční vojenské službě nekontaktoval hudebník Petr Kaplan, zakládající člen skupiny Olympic. Jelikož odcházel na vojnu, hledal za sebe náhradu do kapely. A tak se Bobek stal členem Olympicu. Tou dobou sice ještě vnímal zpívání jako amatérský koníček při svém zaměstnání, nicméně už se schylovalo k jeho kariérní odbočce.
V roce 1963 začal Olympic vystupovat na jevišti divadla Semafor v představení Ondráš podotýká. Na premiéru pořadu se přišel podívat i hudební kritik Jiří Černý, kterého Bobkův zpěv velmi zaujal: „Byl tehdy nejúspěšnějším mužem večera. Zatímco Volek, na něhož setmělý Semafor působil trochu oficiálně, zjevně nebyl ve své kůži a cítil, že si dospělými v hledišti asi nebude moc rozumět, Přenosilovou poslouchala většina přítomných s rozpaky (Je to objev nebo malér?) a Lauferův taneční projev a presleyovsky zabarvený hlas obecně budil dobrý dojem, jediný Bobek diváky okamžitě chytil. Většinu písniček musel opakovat, vystupoval skromně a sympaticky, a na konci představení, když se rozsvítilo, mu z míst k stání mávaly vstříc standarty AT ŽIJE BOBEK i I LIKE BOBEK.“
Yvonne Přenosilová, 2009
Reprízy hudebně povídkového pásma přispěly k Bobkově popularitě. Krom toho také vzniklo mnohaleté přátelství s interpretkou hitů Boty proti lásce, Roň slzy, Sklípek, Yvonne Přenosilovou. Tehdy začínající zpěvačka vnímala Bobka jako staršího bráchu. Byl pro ni něco jako mentor. Radil jí i v osobním životě. Jejich přátelský vztah si nicméně chybně vyložila zpěvaččina matka, rodilá Rakušanka, která téměř neuměla česky. „Měla ve zvyku každého vyhodit, takže vyrazila dveře třeba s Edou Krečmarem, který mi nesl texty. Bylo málo lidí, které snášela. Pavel Bobek byl pro ni potenciální nepřítel, protože prahnul po mém panenství. To si ona, baba, vsugerovala a nedala si to až do smrti vymluvit. Přitom mě tehdy kluci zajímali, asi jako když v Číně upadne pytel s rýží. Vůbec,“ uvedla před dvaceti lety pro idnes.cz.
Yvonne se s Bobkem stýkala i poté, co po podepsání petice Dva tisíce slov emigrovala. Zpěvák ji navštěvoval v Mnichově, kam občas jezdíval, když dostal propustku na západ. Za hranicemi se scházel nejen s Přenosilovou, ale také se svým bratrem Václavem, který emigroval do Západního Německa. V Mnichově působil jako stavební inženýr, stavěl například tamní letiště.
Emigrace staršího bratra kupodivu jeho hudební kariéře neuškodila. Po dvou sezónách odešel z Olympicu a začal zpívat s Country Beatem, s nímž se v roce 1967 stal stálým členem divadla Semafor. Na této slavné scéně působil až do roku 1990.
Během svého působení v Semaforu spolupracoval s textařem Jiřím Grossmannem, který Bobka přiměl k tomu, aby začal zpívat písně s českými texty. „Říkal mi: ‚Ty půl hodiny vykládáš, o čem ta písnička je, a pak ji dvě minuty zpíváš. Tak ji zazpívej rovnou česky.‘ A napsal mi text k Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, která měla velký úspěch,“ vzpomínal. Další úspěšné singly s českými texty na sebe nenechaly dlouho čekat. V polovině 70. let mu vyšlo první album Veď mě dál, cesto má. Bobek pověsil svou původní profesi architekta na hřebík a stal se profesionálním zpěvákem.
V 70. letech, kdy zažíval kariérní vzestup, řešil i dilema, zda se má usadit a mít rodinu. Kultivovaný zpěvák tehdy zamotal hlavu o 15 let mladší herečce Andree Čunderlíkové, která v seriálu Nemocnice na kraji města ztvárnila krásnou sestřičku Inu. Tehdy se mladičká začínající herečka do Bobka zamilovala natolik, že po roční známosti pomýšlela na vdavky.
„Pavel byl moje první láska. Velice jsme se milovali,“ prozradila po jeho smrti. Jenže jak se ukázalo, neshodli se v pohledu na společnou budoucnost. Bobek se ještě na ženění necítil, a tak jejich vztah skončil rozchodem. Andrea následně skončila v náruči rockového hudebníka Ladislava Kleina, bývalého člena skupiny Olympic. Brali se v roce 1976. Pavel Bobek také dlouho sám nezůstal. Životní štěstí našel po boku Marty, kterou si vzal nedlouho poté, co se Andrea vdala. Se svou ženou prožil více než pětatřicet let spokojeného manželství. Narodil se jim syn Pavel a dcera Klára.
Paní Marta byla svému muži velkou oporou. Zejména v době, kdy jej sužovaly zdravotní problémy. Ty začaly zdánlivě nevinně natrženým svalem po špatném došlápnutí. Jenže kulhání po úrazu vyvolalo bolesti páteře, které zpěvák řešil medikamenty. Bohužel léky zřejmě způsobily prasknutí vředu na dvanácterníku. Následovala otrava organismu. Dva týdny strávil zpěvák v umělém spánku a lékaři si vůbec nebyli jistí, zda jej dokáží zachránit. „Čtrnáct dní jsem byl v bezvědomí, lékaři mojí ženě řekli, že už by bylo dobré mě probudit, abych se neprospal až do smrti, a že mě může probudit třeba nějakou hudbou. Ona přinesla Franka Sinatru a píseň Love And Marriage, Láska a manželství,“ prozradil posléze v rozhovoru pro MF DNES.
Když se konečně probral, s hrůzou zjistil, že nemůže chodit, ani zpívat. Nicméně díky své silné vůli se dokázal dostat z nejhoršího a vrátit se do každodenního života. Jenže v roce 2009 musel podstoupit operaci srdeční chlopně. Dva roky na to jej postihla Dupuytrenova kontraktura, která způsobuje problémy s vazivovým aparátem ruky. A tak musel absolvovat další chirurgický zákrok. Nadto jej trápily bércové vředy. Nemohl téměř chodit a každý krok pro něj znamenal obrovské utrpení. Aby toho nebylo málo, měl problémy s ploténkami, navíc si zlomil nohu v krčku. Opět musel do nemocnice, jenže tentokrát se z ní už nevrátil. Dne 20. listopadu 2013 podlehl pooperačním komplikacím. Dožil se 76 let.
Zdroje:
ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN
