Článek
Komunistickým režimem oceňovaný Vítězslav Nezval byl spoluzakladatelem poetismu a jedním z hlavních tvůrců surrealismu u nás. Autor básnické skladby Edison či veršované romance Manon Lescaut se po druhé světové válce stal také osobností tzv. socialistického realismu. „Vzpomínám si, jak nás pozval předseda vlády Antonín Zápotocký do Kolovratského paláce na diskuzi o budoucí tváři československé kultury, kde byl také přítomen sovětský ministr kultury. Debata přešla samozřejmě na socialistický realismus jako jedině přípustnou metodu umělecké tvorby. Nezval, který seděl v druhém čele stolu proti Zápotockému, na ta slova vyskočil a prohlásil, že má pod jazykem nitroglycerin (to byla pravda, protože už tenkrát měl anginu pectoris), a když uslyší termín socialistický realismus, že vybouchne. Zápotocký ho mírně pokáral, ale Nezval se nedal, prohlásil, že je to blbost, oba se začali hádat, Zápotocký vytkl Nezvalovi, že byl dadaista a surrealista, ale Nezval namítl zcela nelogicky Zápotockému, že byl ale vždycky komunista a nikdy sociální demokrat, což byla narážka na Zápotockého,“ popsal vyhrocenou situaci ve svých pamětech režisér Otakar Vávra. „Všichni ztuhli, Jaroslav Průcha a Josef Skupa utekli z místnosti, sovětský ministr, kterému tu hádku přestali překládat, byl v trapných rozpacích a celá diskuze neslavně skončila. Nezval, když se rozlítil, byl k neudržení, jako tank. Nikdo ho nezastavil.“
Antonín Zápotocký
Jelikož byl přítelem Václava Kopeckého, ministra informací a ministra kultury v jedné osobě, mohl si ledacos dovolit. Jenže po roce 1948 se začala stahovat mračna i nad Nezvalem. Komunistická mládež začala básníka napadat na schůzích i v tisku, že jako surrealista a dadaista nemá co dělat v socialistické kultuře. Když hrozilo, že se přestane vydávat jeho tvorba a přestanou se hrát jeho hry, napsal dle Vávry ze zoufalství Zpěv míru. „Jan Drda si vzal jeho rukopis, pozval Bareše Breitenfelda, který vedl oddělení kultury v aparátu KSČ, a celý Zpěv míru mu přečetl ve svém bytě. Byl jsem u toho. Bareš byl ohromen Nezvalovými verši i jejich ideovým vyzněním, svolil, aby Zpěv míru byl vydán tiskem, a Nezval byl zachráněn,“ popsal režisér.
Opět se mohl těšit z toho, že je na výsluní. Poté, co se vyléčil ze spály a zotavil se z následného infarktu, se opět vrhl na svou milovanou literaturu. Za sbírky Stalin, Z domoviny a Křídla mu byly uděleny státní ceny a roku 1953 se stal národním umělcem. Tento rok se nechvalně zapsal do našich dějin. Díky měnové reformě se lidem přes noc znehodnotily úspory. Den před reformou nový prezident Zápotocký prohlásil v rozhlase, že žádná reforma nebude, a pak večer bylo oznámeno, že bude, konkrétně v poměru jedna ku padesáti a do pěti tisíc jedna ku pěti.
Tu noc, kdy bylo jasné, že reforma bude, se prý filmaři i s herci sešli ve Filmovém klubu v hotelu Palace a utráceli tisícovky za šampaňské a stokorunami si zapalovali cigarety. Vítězslav Nezval, který po roce 1945 vedl několik let filmový odbor na ministerstvu informací, mezi nimi nebyl. Jeho přítel, ministr informací Kopecký mu totiž poradil, aby si úspory dal na vkladní knížky po pěti tisících korunách, což také udělal. „Říkalo se tomu ´Sebrané spisy Vítězslava Nezvala´. Kopecký znal živelnou výbušnost Nezvalovu a nechtěl takhle přijít o jeho přátelství,“ popsal Vávra.
A nebylo to poprvé, co se básníkovi vyplatilo přátelství s mocnými muži. V době druhé světové války jej údajně vytáhl z bryndy filmový podnikatel Miloš Havel. Strýc budoucího prezidenta Václava Havla za války pomáhal nejen umělcům, ale i svým zaměstnancům. Ve svých vzpomínkách se o tom Otakar Vávra zmínil: „Bývalá milenka Nezvalova, která si říkala Zet Molas, vlastně paní Smolová, si vzala do hlavy, že nemůže režírovat filmy, dokud režíruju já, a protože se spolu s manželem stali Němci, začala mě udávat gestapu. Naštěstí měl pan Havel dobré spojení s bývalým vedoucím funkcionářem vídeňského gestapa. Seidel, treuhänder Lucerny, tato udání stopil stejně jako dostal Vítězslava Nezvala z moravského koncentračního tábora.“
Po válce, kdy byl ředitel produkční firmy Lucernafilm obviněn z nepřístojného chování v době okupace, se Nezval za něj postavil. Neváhal jít k soudu a jako jeden z mála Havla opakovaně hájil. To zaujalo publicistku Krystynu Wanatowiczovou, která napsala knihu o Miloši Havlovi. Proč levičák, jakým byl Nezval, hájil pravičáka Miloše Havla? Říkala si. A tak se v ní postupně rodila zvědavost až se rozhodla o slavném básníkovi napsat rozsáhlou monografii s názvem Nezval. Básník a jeho syn.
Miloš Havel
Wanatowiczová se vrhla do hledání informací a nestačila se divit. „Potýkat se s Nezvalem bylo jako na kyvadle – na jedné straně máte geniální verše, na té druhé se jako člověk někdy choval jako strašná svině. Pořád jsem se s ním kývala z jedné strany na druhou, než mi došlo, že právě v té neskutečné protikladnosti je k Nezvalovi klíč,“ uvedla v rozhovoru pro Lidovky.cz. Nejlépe jej prý vystihl Jan Werich, ten svého přítele přirovnal ke sněhové kouli, která se valí z kopce a „nabaluje na sebe genialitu, hovna i perly“.
Nezval, který byl členem KSČ už od dvacátých let byl dle autorky knihy oportunistou. „Nezval chtěl být vždycky vepředu, vždycky říkal, že chce být slavný a bohatý. A nikdy nechtěl být v menšině. Proto v roce 1929 podporoval Gottwalda, když část jeho přátel vystoupila z KSČ a varovala před velkou inklinací k Moskvě a slepou poslušností vůči sovětskému vedení. Můžeme diskutovat, jestli v té době ještě komunismu věřil, protože jak v knize popisuji, tehdy byl komunismus pro mladé levicové umělce de facto náboženstvím. Ale po roce 1948 už z jeho strany stoprocentně šlo jen o pragmatický oportunismus, který s vírou neměl nic společného. Naopak ti věřící komunisté Nezvala nesnášeli a vyčítali mu, že všechno dělá jen pro peníze,“ uvedla.
Odsouzeníhodné prý bylo jeho chování k ženám, kterým tvrdil, že je miluje. Ve dvacátých letech, kdy se pohyboval mezi avantgardnímu umělci, si brousil své schopnosti svádět ženy. Ačkoliv neměl atletickou postavu a tvář typického milovníka, u něžného pohlaví slavil úspěch. Jeho kamarád z Devětsilu Jaroslav Seifert údajně prohlásil, že moravští básníci to s ženami moc neumějí, jeho blízký přítel narozený nedaleko Brna, že je ale výjimkou.
Ženou jeho života se stala roku 1948 Františka Řepová. Oddaná Františka neboli Fáfinka se sebezapřením snášela jeho časté avantýry. Mezi manželi bylo silné pouto, které nezpřetrhala žádná z jeho milenek, s nimiž jezdil na výlety a vozil jim dárky z cest. Svou ženu neopustil ani kvůli matce svého syna Roberta, který se narodil, když básníkovi bylo 53 let. Ačkoliv tanečnici Olgu Jungovou zbožňoval, nechtěl ve svém soukromém životě dělat zásadní změny.
Trpělivost jeho ženy však měla své hranice. Poté, co se Nezvalovi narodil roku 1954 syn, začala na Olgu velmi žárlit. Básníkova milenka zase těžce nesla, že se Nezval ani po narození syna nehodlá vzdát své manželky. Básník proto svým ženám zakázal, aby se stýkaly.
Když pak v roce 1958 Nezval zemřel na selhání srdce, Fáfinka navázala kontakt s jeho oficiálně jediným synem. S chlapcem, který jí tak moc připomínal její životní lásku, se setkávala pravidelně až do své smrti v roce 1970. Rok poté Robert v pouhých sedmnácti letech ukončil svůj život sebevraždou. „Nesmělo se o tom tehdy mluvit – opravdu se nehodilo, aby v médiích zaznělo, že syn národního umělce skočil z okna. Navíc když ho k tomu vedly důvody nejen osobní, ale i politické. Z jeho básniček a chování jsem pochopila, že navzdory svému mládí politiku šíleně řešil. Toužil z otce sejmout nálepku stalinistického básníka, spolupracoval třeba s režisérem Jaromilem Jirešem při filmové adaptaci Nezvalova surrealistického románu Valerie a týden divů,“ uvedla Wanatowiczová.
Sběratel oficiálních poct a funkcí se tak nedožil smrti svého syna, kterého nestačil poznat. Nezval, který se nechal strčit do škatulky básníka socialistického realismu zemřel dle Seiferta v náručí své ženy Fáfinky. Umíral lehce, jako lehce psal své verše. Naše země přišla o velkého básníka, muže, který sršel nápady, jehož životní příběh dodnes vzbuzuje emoce.
Hrob V. Nezvala
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
