Článek
Být vnučkou miláčka národa není jednoduché. Natož být jeho dcerou. Fančina maminka Jana to neměla jednoduché. Sice se narodila v Československu, nicméně se více cítila být Američankou. Když jí byly necelé 4 roky, odjela s ní maminka Zdena do New Yorku, kde už na ně čekal její tatínek Jan Werich s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem. Zde si Werichovi vytvořili svůj vlastní svět, který byl plný her a vtipů.
Jan Werich
Pak přišel konec války a pro desetiletou Janu to znamenalo rozloučení se s jejím domovem v Americe a návrat do vlasti, ke které neměla takový vztah, jako její slavný otec. Na nový život v nové zemi si zvykala těžce. Musela se naučit česky a zvyknout si na českou mentalitu, kdy lidé něco jiného říkali veřejně a něco jiného v soukromí. Jako dcera Jana Wericha měla pocit, že se se od ní neustále cosi očekává. „Dnes, s velkým časovým odstupem, mi připadá, že Jana měla veškeré předpoklady velmi dobře se u divadla uplatnit v takřka jakékoli pozici, zejména jako režisérka nebo dramaturg, ale zrovna v herectví asi ne. Příliš o sobě pochybovala, málo si věřila,“ uvedla Jiřina Bohdalová ve své knize Měla jsem štěstí na lidi.
Jiřina Bohdalová
Jana byla svázána se svými rodiči, se kterými žila na Kampě. Její pokus osamostatnit se neměl dlouhého trvání. Stalo se tak v polovině 60. let, kdy prožívala vážnou známost s doktorem Jiřím Kvapilem, budoucím otcem její jediné dcery Zdenky. Sice se znali už delší dobu, ale až když oběma bylo přes třicet let, zamilovali. Jan Werich z toho ale dvakrát radost neměl. Vadilo mu, že jeho budoucí zeť je vyléčeným alkoholikem, má za sebou již 2 rozvody a je otcem už 2 dětí. A jelikož byl zvyklý říkat, co si myslí, sdělil své dceři netaktně: „Je ti jasné, že když se rozvedl dvakrát, tak se s tebou rozvede potřetí?“
Janina svatba v roce 1966 proběhla bez přítomnosti rodičů, květin a parády. Po roce se Jana ve vysokém stupni těhotenství stěhovala do Kvapilova bytu na Letné. V listopadu 1967 se jí narodila dcera, kterou pojmenovala po své mamince. Zdence však všichni říkali Fanča po její kmotře Frances Ježkové, která je pravidelně navštěvovala.
Z vnučky byl Werich nadšený. Malá holčička mu vlila krev do žil. V pozdějších letech jej zodpovědnost za Fančinu budoucnost držela při životě. I Jana byla šťastná. Měla manžela, byt, dítě, tedy konečně něco, co patřilo jen jí. Jenže idylka nevydržela dlouho. Její muž začal pít a k tomu se zhoršil zdravotní stav jejích rodičů.
Když padla otázka, zda by Jana pečovala o svého tátu, souhlasila. Empatická Jana vždycky myslela víc na ostatní než na sebe, a tak se vrátila na Kampu, kam ji následoval i manžel s dcerou. Fanče byly 3 roky, když manželství jejích rodičů bylo před krachem. Na Janu toho bylo moc. Zvládat práci asistentky režie v Karlíně, do toho shánět doktory pro rodiče a hledat opilého manžela jí bralo veškerou energii. Její muž se sice snažil, ale alkohol býval silnější než jeho vůle. Velmi si přál být s Werichem zadobře, jenže ten jej nesnášel a dával mu to najevo. A tak se jednoho dne stalo, že Janin manžel nevydržel Werichovy nenávistné poznámky, našel si jinou ženu a k Werichově úlevě se odstěhoval.
Zoufalá Jana čím dál tím častěji sahala po láhvi alkoholu. Když byla v ráži, obviňovala svého tátu, že jí odchodem z Ameriky zničil život. Byla přesvědčená, že kdyby byla v Americe, byla by na tom lépe.
V této dusné atmosféře vyrůstala malá holčička, která si však na hádky už tolik nepamatuje. Když to bylo doma neúnosné, posílala jí maminka k přátelům. A když byla doma na Kampě, naučila se svého dědu ošetřovat. Časem dokázala v některých činnostech zastoupit svou babičku i maminku.
Aniž by to Fanča tušila, postupně se schylovalo k sérii rodinných tragédií, které změnily kurz jejího života. Její maminka se propadla do závislosti na alkoholu, která ji dostala až na psychiatrii. V lékařské zprávě z roku 1979 se můžeme dočíst: „25. 12. se napila většího množství alkoholu, ohrožovala rodiče a snad zdemolovala byt.“
V lednu 1980 navíc musela být Fančina babička hospitalizována kvůli selhávání srdce. Werichovi tou dobou dělal starost nejen zdravotní stav jeho ženy, ale také dceřino pití a její agresivita. Vyčítal si, že ji jednou uhodil, když mu vyčítala svůj zkažený život. „Do smrti si to budu vyčítat, protože jsem uhodil nemocného člověk. Ale stalo se, bohužel. Jsem nešťastný natolik, že bych uvítal, kdybych nějak skončil… Jana má pozítří narozeniny,“ poznamenal si sklíčený Werich. Když pak slavil 75. narozeniny, dostal od Jany ten nejlepší možný dárek. Rozhodla se odjet do Bohnic zahájit protialkoholní léčbu.
Jana byla připravená se sebou něco dělat. Jenže pak na jedné preventivní gynekologické prohlídce vzniklo podezření na maligní nádor, který se v následujících měsících potvrdil. Do toho se Fančina babička vrátila z nemocnice. Její stav nebyl dobrý. Jednoho dubnového dne roku 1980 ji ranila mrtvice. Našla ji Fančina maminka. Byla opřená o stůl, nemohla chodit ani mluvit. Rychle zavolala sanitku. O pár dní později v nemocnici zemřela.
Tragédie v rodině akcelerovaly velkou rychlostí. Brzy Fančinu babičku následoval i její slavný dědeček Jan Werich. Ještě než odjel na podzim roku 1980 na svou chalupu do Velhartic, kde se mu udělalo zle a musel být převezen do nemocnice, objal svou dceru Janu a vnučku Fanču kolem ramen a řekl: „Holky, musíte mi slíbit, že tady nezůstanete. Jeďte pryč.“ Poprvé v životě pro svou zemi neviděl žádnou naději. Koncem října mu praskl vřed na dvanácterníku. Musel na operaci, před kterou ještě dceři řekl, že nechce být udržován ve vegetativním stavu. Po operaci se již neprobudil.
V době, kdy její dědeček umřel, měla Fanča zápal plic. Její maminka musela zařídit náležitosti kolem pohřbu, o kterém věděla celá Praha. Po pohřbu Fančina maminka rozdala z domácnosti po dědečkovi pár věcí lidem, které měl Werich rád. Zbývalo už jen vymyslet, komu Jana svěří svou tehdy čtrnáctiletou dceru, neboť měla nastoupit do nemocnice a počítala s tím nejhorším. Fančin otec nepřipadal v úvahu. Prožíval další manželství, měl malou dceru a nebyl na něj spoleh. Ve svém rozhodování vzala v potaz Fančin názor. Poté, co se jí zeptala, s kým by chtěl žít, měla Jana jasno. Rozhodla se, že v případě její smrti se Fanči ujme její kamarádka Daniela Paková, o deset let mladší učitelka fyziky, která bydlela se svým manželem a dvěma syny Tomášem a Jirkou v panelákovém bytě na Proseku. Znala se s ní z porodnice. Její dcera u ní trávila víkendy, vyrůstala s jejími kluky. Ti ji přijali se vším všudy do své rodiny.
Když pak Jana v květnu 1981 zemřela, stala se paní Paková Fančinou druhou mámou. Fanča se stala jedinou dědičkou Werichova majetku. Vila na Kampě spadla do bytového fondu Prahy 1, výpověď přišla okamžitě po smrti Wericha. Fanče nakonec zbyl starožitný nábytek, sbírka obrazů, písemná a fotografická pozůstalost a chalupa ve Velharticích. „Sázavu Fanča prodala a za 400 tisíc koupila vilu v Praze na Bohdalci. Byla to velká námaha splašit dům, kam by se vešla celá Janova Kampa i s nábytkem,“ prozradila po letech Fančina opatrovnice Daniela Paková.
Werichova vila - interiér
Aby toho nebylo málo, ve svých sedmnácti přišla i o svého tátu. Založil sice novou rodinu, nicméně zůstávali spolu v kontaktu. Bohužel alkohol byl silnější než jeho mizerná vůle a tak se ocitl v protialkoholní léčebně v Červeném Dvoře, odkud psával své dceři. „Fančinko milá, Jan i máma ti jistě povídali o Mac Fričovi, Hrubínovi a jiných stejně nemocných starších lidech, kteří se z toho dostali jedině proto, že věděli jistě, že chtějí zbytek jejich života: 1. dělat, 2. žít normálně, 3. dávat lidem kolem sebe víc radosti než bolesti, 4. spíš se starat, než být obstaráváni,“ stálo v jednom z dopisů, ve kterých prosil svou dceru o poslední šanci pro ně dva. Bohužel jeho svíce života předčasně dohořela poté, co mu praskl vřed na vnitřních orgánech. Tehdy to byla pro Fanču poslední kapka. Zhroutila se a strávila pár týdnů v nemocnici.
Naštěstí tu byla paní Paková. Fanča žila v nové rodině, ve které se cítila dobře. „Když byla konečně plnoletá, řekla jsem jí – tak a teď ti předám všechno, co je tvoje. A ona, že to nechce a že mě prosí, abych se o to starala dál já. Docela mě to dojalo,“ vzpomínala Paková. Fanča neřešila peníze a nestála o slávu. Neměla potřebu být ve světle reflektorů, nicméně „spolek“ Werichových přátel, to vnímal možná jinak. Měli jasnu představu, co by Werichova vnučka měla v životě dělat. Snažili se ji nasměřovat k herecké kariéře, která sice Fanču zprvu bavila, pak ale začala mít pochybnosti. Rozhodla se, že vystoupí ze stínu slavného dědečka a půjde svou vlastní cestou. Dala vale vystupování v Semaforu a zaměřila se na svá studia. Svou kratičkou hereckou kariéru uzavřela malou roličkou ve filmu Ať žijí duchové.
Ustála tlak „spolku“ a místo konzervatoře šla na gymnázium s přírodovědným zaměřením a rozšířenou výukou cizích jazyků. Po ukončení gymnázia chtěla studovat divadelní produkci, avšak na vysokou školu nebyla přijata. A tak nastoupila dočasně do stavebního podniku, kde ve skladu vydávala pracovní pomůcky. Záhy pochopila, že toto nebude její cesta a přihlásila se opět na vysokou školu. Tentokrát u přijímacích zkoušek uspěla, a tak se mohla věnovat oboru pedagogika zdravotnictví. Posléze přešla na psychologii. Po sametové revoluci se rozhodla strávit dva semestry studia psychologie v Curychu. Tehdy jí s bydlením pomohla Werichova sekretářka paní Týlová. Nasměrovala ji do domu svého bývalého zetě Josefa Hulika, který do Švýcarska emigroval po srpnu 1968. Navzdory věkovému rozdílu mezi Fančou a Josefem přeskočila jiskra. Vzali se roku 1996 a o rok později přivítali na svět dceru Janu. Z Fanči se stala Zdena Hulik, která se ve Švýcarsku uchytila jak fyzioterapeutka. Žije svůj život v ústraní, ke slavnému dědečkovi se moc nehlásí. Je ráda, že se jí na rozdíl od její maminky Jany podařilo vymanit se ze stínu velkého génia.
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
BOHDALOVÁ, Jiřina a HORA-HOŘEJŠ, Petr. Měla jsem štěstí na lidi. Praha: Mountfield, 2006. ISBN 80-903837-0-X.
