Článek
Jaroslav Ježek proslul svými improvizačními výstupy ještě dřív, než začal spolupracovat s Voskovcem a Werichem v Osvobozeném divadle. Byl to nenapodobitelný klavírní kouzelník. Na jedno oko vůbec neviděl a na druhé viděl velmi špatně. „Chodíval po ulicích většinou s dalekohledem. Říkal, že aspoň rozezná tu a tam nějaký nápis. Šel-li do divadla na představení, bez svého obrovského triedru se rovněž neobešel. Předstíral, že vidí víc, než opravdu viděl. Často jsem ho doprovázel, a zlomyslná herecká smečka mi proto říkávala „vlčák“. Zarputile se bránil, jestliže se mu někdo snažil jakkoliv ulehčovat jeho úděl slepce a nápadně respektovat jeho handicap. Při Ježkově zrakovém postižení se zdálo neuvěřitelné, co všechno znal,“ vzpomínal na talentovaného skladatele herec František Filipovský.
Ježek se i přes svůj handicap snažil neustále vzdělávat. „Párkrát jsem byl svědkem, jak tím svým poněkud zdravějším okem pomocí lupy luštil písmenka v knize anebo v novinách. Měl je téměř připlácnuté k lupě a brýlím, jen pár centimetrů od čela, a tímto jistě vysilujícím způsobem se neustále snažil vnímat nové a nové informace o světě a být, jak se říká v obraze. Obdivoval jsem jeho vitalitu. Četl všechno možné,“ prozradil Filipovský, kterého Ježek fascinoval i svým zájmem o výtvarné umění. Chodil s lupou po výstavách a zasvěceně hovořil o různých obrazech.
Jaroslav Ježek a Jiří Traxler, 1938
Ačkoliv neoplýval mimořádnou fyzickou krásou, ženám se velmi líbil. Zejména když zasedl ke klavíru. Nejkrásnější děvčata se rázem tlačila kolem něj a existoval pro ně jen on. Byl to Bohem požehnaný kumštýř a také člověk, který nikdy nedával najevo, že se cítí společensky handicapován. „Ježkův den začínal podvečerem a pokračoval v noci. Dopoledne spával, odpoledne zpravidla komponoval a teprve se soumrakem nejraději vycházel do ulic, měl rád utichající večerní ruch. Tvrdil, že vnímá svět pouličních lamp a neonů a že umlkající ruch večerního města ho inspiruje a dává mu pocit jistoty. Miloval společenský život. Vášnivě se liboval v kartách,“ to jej spojovalo dle Filipovského s Werichem.
Když měl vypito víc, než dobrý mrav káže, stával se z něj nenapravitelný provokatér. S chutí se připojil do kdejakých hospodských sporů, rozhodně to nebyl žádný beránek. V alkoholickém rozjaření se nebál napadnout i mistra světa v boxu. Většina jeho sporů však naštěstí končila smírem.
Ponocováním svého syna samozřejmě nebyla nadšena jeho maminka, u které Jaroslav žil a na kterou byl silně fixován. Nejvíce na Jaroslava platilo, když s ním maminka přestala mluvit. To poznal, že se na něj opravdu moc zlobí. Pak zůstával několik večerů doma. Stesk po kamarádech byl ale nakonec vždy silnější a jen co se začalo stmívat, vrážel ven.
Jeho maminka pro něj velmi znamenala. Byla to ona, kdo jako první zpozoroval, že se mu na pravém oku vytvořila malá tečka. Doufala, že to snad nebude nic vážného. Když však zpozorovala, že se její syn dívá přímo do prudkého světla, nemrká a vše, co si chce prohlédnout, strká těsně k obličeji, rozhodla se vzít tehdy ročního chlapce k lékaři.
Na oční klinice se zjistilo, že dítě má na pravém oku šedý zákal. Oko sice operovali, ale zákrok se nepovedl a pravé oko zůstalo slepé. Navíc se zjistilo, že zákal postihl i levé oko. A aby toho nebylo málo, Jaroslav onemocněl spálou, po které dostal hnisavý zánět obou uší. Důsledkem toho byl pak nedoslýchavý. Krom toho měl ještě zakrnělou ledvinu, což tehdy nikdo netušil.
I přes tyto zdravotní problémy byl Jaroslav optimistou, kterého už od mala fascinovala hudba. Jakmile někde zaslechl kapelu vzrušeně prý poslouchal a nikdo s ním nehnul dokud celá produkce neskončila. Jeho otec, který pracoval jako krejčí, jej dal do Hradčanského ústavu pro léčení a výchovu slepých. Ústav vedly řádové sestry a panoval zde přísný režim. Cítil se zde jako ve vězení. Alespoň se zde naučil číst hmatem, hrát na klavír, klarinet, kytaru a violoncello.
Když po sedmi letech v roce 1921 opustil ústav, cítil ohromnou úlevu. Začal navštěvovat soukromou hudební školu a o tři roky později se přihlásil na konzervatoř. Tam se jej zprvu zdráhali přijmout kvůli jeho zrakové vadě. Profesoři si obávali, že by mladík náročné studium hry na klavír nezvládl. Pak ale jednoho profesora napadlo zeptat se, zda také nekomponuje. On upřímně odpověděl, že nikoliv. Profesor jej přesto požádal, aby přeci jen alespoň z hlavy zkusil něco zahrát. On zahrál a bylo jasno. V červnu roku 1927 dokončil Jaroslav Ježek Pražskou konzervatoř. Následně ještě absolvoval studijní pobyt v Paříži, kde se stýkal s řadou mladých umělců své doby.
Do povědomí širší pražské veřejnosti vstoupil, když zachránil, díky svým hudebním a improvizačním schopnostem, představení v tehdejším divadle Na Slupi. Tehdy jeden z účinkujících onemocněl a E. F. Buriana napadlo nechat vystoupit přítomného a veřejnosti dosud neznámého mladíka Jaroslava Ježka, o jehož improvizačním nadání dobře věděl od lidí z konzervatoře, kde Ježek studoval. Ježek sklidil hned napoprvé bouřlivý aplaus. Následně účinkoval v divadle pravidelně a pokaždé patřil k oporám večera. Bavil přítomné publikum nejrůznějšími hudebními hříčkami. Voskovce a Wericha poznal Jaroslav právě v divadle Na Slupi. Bylo to v době, kdy nikdo z nich v divadelním světě moc neznamenal. Zde Jaroslav navázal také pevné přátelství i s Vítězslavem Nezvalem, který souhlasil se zhudebněním některých svých veršů.
Období, kdy začal psát písničky pro Osvobozené divadlo, bylo nejdůležitější etapou jeho kariéry. S Voskovcem a Werichem vytvořili nesmrtelné trio: Ježek skládal hudbu a Werich s Voskovcem k tomu dokládali vtipné inteligentní texty. Ježek bavil diváky například tím, že hrával písničku Šla Nanynka do zelí na přání posluchačů tak, jak by ji asi napsal Mozart, Bach, Smetana, Strauss, ale i Hašler a jiní. Zvládl také na čtyři jakékoliv dané tóny vytvořit přímo před posluchači libovolnou hudební formu na přání. Mnohé jeho písně zlidověly. Známé jsou například Hej rup, Nebe na zemi, nebo Proti větru.
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Stálý příjem pro něj znamenal hodně, neboť přestal být závislý na mamince a sestře, které ho po otcově smrti ze všech sil podporovaly. Ježek se v Osvobozeném divadle cítil jako ryba ve vodě. Když Voskovec s Werichem psali novou hru horkou jehlou, nečinilo Ježkovi k dané hře vymyslet hudbu takřka přes noc.
Jejich tvorba se proměňovala od počáteční recese a satiry až k nepokrytě protinacistické produkci. Nakonec bylo divadlo uzavřeno a trojice tvůrců musela počátkem roku 1939 emigrovat do USA. „V osudném osmatřicátém roce dostal Ježura spolu s Voskovcem a Werichem od Lotte Goslarové, která u nás tančila v Baladě z hadrů pozvání do Spojených států s možností angažmá. Jirka s Honzou se odhodlali k odjezdu téměř okamžitě. Usoudili, že je pod hakenkrajcem nic dobrého nečeká. Jarda však řešil těžké dilema. Byl silně fixovaný na svou maminku a sestru, které nechtěl opustit. Zmizet z Evropy s oběma kamarády, anebo zůstat v Praze, tu otázku kladl i mě a já mu na ni neuměl odpovědět. Po dlouhém rozvažování a přesvědčování přátel odletěl nakonec přece jen s Werichem do Paříže a lodí přes oceán do New Yorku. Loučili jsme se v Mánesu, prošli jsme ještě několik dalších známých vináren. Objímal se všude s kamarády, přáteli i se známými a já četl v jeho úsměvu i bolest. Jako by tušil, že už se s nikým z nás neuvidí. Odjížděl, ale s odjezdem se nesmiřoval. Když jsem ho viděl naposledy, viditelně nešťastného, působil netečně a odevzdaně. Sotva loď zakotvila u amerických břehů, myslel prý na okamžitý návrat,“ vzpomínal Filipovský.
Adolf Hoffmeister, V+W, Španělskou zemi mám tak rád, 1936
Když dorazili do USA, byli téměř bez peněz. Ačkoliv si později na nedostatek práce nemohl stěžovat, šťastný tam nebyl. Ježek se s americkým stylem života nikdy nesblížil, bránila mu v tom i jazyková bariéra. Sice četl anglicky, mluvit mu ale moc nešlo, neboť špatně slyšel.
Velkou oporou mu byla Werichova manželka Zdena, která si s ním psala, když Voskovec s Werichem odjeli dělat divadlo do Clevelandu a Ježek zůstal v New Yorku, kde potkal Frances, svou budoucí manželku. Frances Bečáková emigrovala do Ameriky ze Slovácka a dělala hospodyni v jedné židovské rodině. „Slečno, já miluju dívky z Moravy, tak si vás asi namluvím,“ sdělil jí hned zkraje, když se seznámili. Zřejmě jeho šarm zapůsobil, neboť se k němu nastěhovala a vzorně o něj pečovala. I tak ale zcela šťastný nebyl. Chyběl mu vtip, ironie a inspirace, duch Osvobozeného divadla.
V té době si nejvíce dopisoval se Zdenou Werichovou, které se svěřoval o svém stesku po domově. Na podzim 1940 ji žádal o pomoc, neboť mu hrozila deportace. Kvůli nedorozumění se nepřihlásil úřadům v době povinné registrace cizinců. Důsledkem toho mu přišlo rozhodnutí o jeho deportaci. Úřady chtěly vědět, kdy a kterou lodí opustí Spojené státy. Obrátil se proto na Zdenu a prosil jí, aby pomocí známých uvedla věci do pořádku, což se také stalo. Krom praktické pomoci mu Zdena poskytovala také přátelství a něhu, kterou tak nutně potřeboval.
Frances byla sice skvělou partnerkou, nicméně nesdílela jeho pražskou minulost. Jejich soužití bohužel netrvalo dlouho. Ježkovi začaly kolabovat ledviny. Jeho zdravotní stav se natolik zhoršil, že jej koncem prosince 1941 museli převést do nemocnice. Den po Štědrém dni oslepl, dostával morfium.
Dva dny před svou smrtí se s Frances vzali. Na Nový rok 1942 vydechl naposledy. Bylo mu pouhých 35 let. O poslední rozloučení se postarali přátelé z krajanského spolku. Frances po válce přivezla jeho ostatky do Prahy, kde byly uloženy se vší úctou a slávou do rodinného hrobu na Olšanech.
Hrob rodiny Ježkovy na Olšanském hřbitově v Praze
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
