Článek
Herce Lubomíra Lipského zpravidla spojujeme s nesmrtelnými komediemi. Většině se jistě vybaví jeho princ Chrabrý z pohádky Byl jednou jeden král či jeho alchymista z dvojfilmu Císařův pekař – Pekařův císař. Lipský, který zde vyráběl zlato ze švestek, zaimprovizoval tak bravurně, že se jeho kouzelná formule stala legendární. Tehdy měl ve scénáři jen zadáno, že má císaři odpovědět v cizím jazyce. Díky hercově fantazii z toho vzniklo: „Kjamla lalicha? Kjamla lalicha. Kjamla lalicha i paprťála achano, achano, achano… džalala, džalala, paprťála. Tas kvartal halmasna nahvikla zamast piskurti i jarda piskurti, patlama, patlama, patlama žbrluch.“
Velké herecké příležitosti se mu dostalo díky bratru Oldřichovi, který jej obsadil do několika svých filmů. Ve snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku, mu Oldřich svěřil roli dobráckého učitele literatury George Camela. Ve snímku Šest medvědů s Cibulkou ztvárnil postavu cirkusového klauna i školníka. O pár let později si střihl hamižného vedoucího místní samoobsluhy Jouzu v hudební komedii Až žijí duchové. I zde zazněla řada legendárních hlášek, např. : „Jsou vkusní, jsou omyvatelní, jsou barevní a jsou - fuč.“ Tento rozkošný záporák, který se snažil zpeněžit i kouzelné trpaslíky se jistě mnohým vryl do paměti.
Lipský se nevyhýbal ani televizní tvorbě. K jeho nejznámějším postavám patří děda Potůček ze seriálu Tři chlapi v chalupě. Spolu s Janem Skopečkem, který hrál jeho syna, a s Ladislavem Trojanem, coby jeho vnukem, sehráli herecký koncert. Vynikal také v nejrůznějších zábavných pořadech. Velké oblibě se těšila jeho postava byrokratického vrátného Hlustvisiháka. Právě tato postava, která nic nechápe a neví, že nic neví, což jí ale nebrání vykonávat svoji funkci tak svědomitě, že přes to „nejede vlak“, se stala důvodem, proč si herec vysloužil trestní oznámení pro znevažování prezidenta republiky. Při jedné besedě v cementárnách se totiž „přeřekl“ a místo Hlustvisihák, řekl Hlustvihusák.
Gustav Husák
Problémy s režimem se jejich rodinou táhly jak červená nit. Lubomírův děda po únoru 1948 prohlásil po pár pivech v hospodě, že je Gottwald demagog, a kdosi ho udal. Skončil pak proto na Pankráci, kde lepil šest týdnů pytlíky. Rodinný podnik mu sice nebyl oficiálně sebrán, nicméně komunisté prý zařídili, aby se mu nikdo neodvážil dodávat zboží.
Lubomírův otec Vilém, který byl v Pelhřimově vyhlášeným cukrářem, byl dle komunistů rovněž potížista. Poté, co zanícený ochotník ztropil nevinný žertík v jedné divadelní inscenaci, byl jeho počin oficiálně označen za pokus o politické rozvracení republiky. Následně byla jeho rodinná firma vyvlastněna a hercův otec byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací.
Lubomír Lipský, který jako dítě pozoroval otce, jak hněte těsto na kremrole a do toho procítěně recituje Shakespeara, se do herectví také zamiloval. Zlomovým okamžikem se pro něj stal rok 1938. Tehdy, když v patnácti viděl na scéně Osvobozeného divadla Wericha s Voskovcem, měl o své budoucí profesi jasno. V roce 1945 spoluzaložil Divadlo satiry, kde hrál společně s Miroslavem Horníčkem. Oba herci pak hráli také v Městských divadlech pražských, kde Lubomír Lipský strávil velký kus života. Členem souboru byl neuvěřitelných 40 let, až do roku 1990, kdy oficiálně odešel do penze. Následně jej diváci mohli vidět v Divadle ABC.
Herectví Lubomíra Lipského bylo přirozené, nebylo potřeba ani mnoho líčidel, jak vzpomínal Horníček, který sedával v sousední šatně. „Před kterýmkoli výkonem si obyčejně zašel za některým kolegou do jeho šatny, pohovořil, řekl vtip a přitom sáhl prstem do jeho líčidel. Vzal trochu červené, dotkl se tváří, dotkl se špičky nosu – a maska byla hotova. Podle někoho žalostně málo. Ale pak když vešel na jeviště a řekl – jako zmlácený Raspljujev – své první věty, bylo v tom všechno pobité lidství všech dob.“
Patřil k těm hercům, kteří byli velcí kumštýři a se kterými byla radost stát na jevišti. „Nemám rád žongléry, jejichž obličej je napjat úsilím a snahou téměř zoufalou nic neupustit. Mám rád ty, nad nimiž létá osm míčků nebo kuželů a kteří ještě při tom dovedou ocenit dívenku v první řadě nebo kamaráda v zákulisí a prohodit se svými diváky pár vět. Mirkovo herectví je takto šťastně uvolněné – i jako divák mám dobrý pocit, že si hraje, a jako jeho partner na jevišti vidím jeho oči, které mi někdy náhle řeknou: ,Dávej pozor, blboune, co ti teď řeknu.' Je doma v prostoru scény, končinách hry, noří se v obojím jak ryba ve vodě a nad všechno „umění“, které se snaží rozdávat jíní, rozdává cosi víc: rozdává pohodu a víru, že být na tomto světě je dar a krásné dobrodružství.“
S Horníčkem pojilo Lipského nejen dlouholeté přátelství, ale také stejná adresa. Jejich rodiny bydlely společně v pražské prvorepublikové vile. Horníček zde bydlel s manželkou Alžbětou a jejich synem, Lipský se svou životní láskou Věrou, se kterou se seznámil v Divadle satiry a jejich dvěma dětmi – Táňou, která se stala překladatelkou, a Lubomírem, ze kterého vyrostl režisér. Jeho život bohužel vyhasl předčasně. Den před Silvestrem roku 1991, kdy zajel na hory na chalupu s cílem oslavit Nový rok, se mu stala osudná podvečerní procházka. Ten den, kdy šel na čerstvý vzduch, jej viděli naposled živého. Druhý den jej našli zmrzlého. Bylo mu pouhých 40 let. Herci naštěstí zbyli dcera Taťjana a vnuk Matěj, který se stal muzikoterapeutem.
Nebylo to poprvé, co se musel Lubomír vyrovnat s rodinnou tragédií. Když mu bylo 24 let, zemřel mu o sedm let mladší bratra Dalibor, který měl našlápnuto na hereckou kariéru. „Dne 17. 7. 1947 ho o prázdninách při koupání v rybníku zabil blesk. Stalo se tak sedmý den v týdnu a v 17 hodin. Bratr chodil do septimy a bylo mu sedmnáct let a sedm měsíců,“ popsal herec ve svých vzpomínkách tragédii, po které mu zbyl už jen jediný bratr Oldřich, ze kterého se stal slavný režisér. Ten skonal náhle ve věku 62 let na infarkt během natáčení komedie Velká filmová loupež. Režisérskou štafetu pak musel převzít Zdeněk Podskalský.
Lubomír se ze tří bratrů dožil nejvyššího věku. Na podzim 2015 byl hospitalizován kvůli vysokým horečkám a zápalu plic. Nakonec jej ale zradilo srdce. Dožil se úctyhodných 92 let.
Zdroje:
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
