Článek
Zdeněk Podskalský se stal symbolem dobré zábavy a autorem řady nezapomenutelných filmů. K těm nejznámějším patří komedie Světáci, která staví na skvělém situačním humoru, nesmrtelných hláškách a výkonech znamenitých herců. Herecký koncert zde odehráli Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček a jejich dámské protějšky Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová a Jiřina Jirásková.
Film, který vznikal krátce po srpnové okupaci 1968, se opíral zejména o improvizaci herců. „Zdeněk Podskalský si nás svolal, a řekl: Je to asi na dlouhou dobu poslední věc, kterou můžeme svobodně natočit, tak jestli vás cokoliv napadne, udělejte to, a když to bude dobré, já to ve filmu nechám,“ vzpomínala herečka Jiřina Jirásková, která byla režisérovou dlouholetou partnerkou. „Scénář dal téma, které jsme respektovali. Zdeněk ho sám obohacoval o jeden gag za druhým, ale všechno to ostatní bylo na nás. Já tam žvatlal něco o mimozemských civilizacích, což byla taky víceméně improvizace. (Mne to téma zajímalo. Četl jsem tenkrát všechny ty různé Součky a Dänikeny.),“ vzpomínal Brodský, dlouholetý režisérův kamarád.
Podskalský byl režisérem, kterého herci měli rádi. Vyzařoval z něj klid a laskavost. Byla s ním radost pracovat, dával hercům velký prostor. Oni se zas na oplátku kvůli němu snažili podat co nejlepší výkon. S velkou vděčností na něj vzpomínal Ladislav Smoljak, neboť mu Podskalský podal pomocnou ruku v době, kdy nemohl režírovat, neboť neměl vystudovanou FAMU. Taková byla zkrátka tehdy pravidla. Podskalský se se Smoljakem domluvil, že mu umožní režírovat komedii Kulový blesk. A tak se Smoljak poprvé představil jako filmový režisér. Na oplátku pro něj Smoljak se Svěrákem napsali scénář k Trháku.
Ladislav Smoljak
Podskalský se nepokoušel o nějaké velké umění. V době normalizace, kdy se střežilo, co se natočí, prý prohlásil: „Když už to nemůže být pravda, tak ať je to aspoň sranda.“ Rozhodl se zkrátka, že bude bavit lidi. Občas se mu to povedlo lépe, občas méně, nicméně se snažil zachovat určitou laťku humoru. Prý také prohlašoval: „Laskavě si uvědomte, že nejhorší je, když je sračka vypiplaná. Tak pojďte do práce.“
Svérázný režisér chtěl být původně hercem. Rodák z šumavských Malenic u Strakonic býval vášnivý ochotník. Stejně jako jeho otec byl i on renesančním mužem s vynikajícím analytickým myšlením. Jeho tatínek, vášnivý myslivec, mu předal lásku k přírodě. Měl encyklopedické znalosti, rád si hrál také s elektrickým proudem, stejně jako jeho dědeček i otec. „Když po otcově smrti byl do malenického domu povolán elektrikář, aby tam něco opravil, a viděl kabeláž, která se vysmívá všem současným i historickým předpisům, zvolal: ,Nešahejte na nic a opusťte dům, nebo vás to pozabíjí!´ ,“ popsal režisérův syn Zdeněk Podskalský junior, ze kterého vyrostl rovněž režisér.
Zdeněk měl širokou paletu zájmů. Maturoval na reálném gymnáziu ve Strakonicích. Hned po válce šel studovat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Posléze začal souběžně studovat na FAMU. A jelikož byl v té době byl kovaný straník, byl vybrán, aby jel studovat do Moskvy.
Během zahraničních studií jej okouzlila o sedm let mladší Tamara, studentka scénáristky. Celkem brzy se vzali, Tamara jej ohromovala svou otevřeností. Obětovala svou kariéru a odstěhovala se s ním do Prahy, kde její romantické a citové vidění světa šlo těžko uplatnit. Opustila svůj obor a začala se věnovat překladatelské činnosti. Zdeňkova kariéra v roce 1953 naopak startovala. Začal točit první filmy a první úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Zatímco se mu kariérně dařilo, jeho manželství se začalo rozpadat. Zhruba dva roky po narození syna Zdeňka rodinu opustil a odstěhoval se do věže na rohu Mostecké ulice s výhledem na chrám sv. Mikuláše. Malostranská věž s kulatými okénky se pro něj stala místem, kde žil svůj staromládenecký život. Zde jej navštěvovalo bezpočet přátel a krásných žen. Miloval něžné pohlaví. Říkával o sobě: „Nejsem děvkař, jsem jen obětí majetnického pudu mnoha žen.“ Ženu by nikdy neurazil tím, že by se s ní rozešel. Choval se však tak, že ona nakonec odešla sama. Otevřeně mluvil o tom, že je sukničkář, vůbec se tím netajil. Líbili se mu ženy v uniformách: servírky, průvodčí, vojandy, zdravotní sestry.
Jeho manželství dále trvalo. Odmítal se rozvést. Jeho žena Tamara neměla potřebu dalšího vztahu, uvědomovala si, že Zdeněk není rodinný typ, akceptovala jeho svobodomyslnou povahu. Když chtěl, měl u ní dveře otevřené. A tak ji a syna pravidelně navštěvoval. Avšak nikdy nebyl typickým tatínkem. Jeho syn vzpomínal, že například nikdy od svého otce neslyšel, že by si měl jít uklidit. Když jej například vezl do nemocnice s vymknutým kotníkem, místo aby s ním prožíval jeho bolest, tak žertoval s doktory a trousil bonmoty a zdržoval je. „Na třídní schůzky do školy odmítal chodit. Tvrdil, že ho absolutně nezajímá, jestli jsem rozbil květináč. Byl ve škole jednou na vyžádání naší mladé učitelky na matematiku. Ale zřejmě se ji pokoušel svádět, protože vyšla z kabinetu s ruměncem a pak si mi vyhýbala,“ vylíčil svého otce Zdeněk Podskalský junior.
režisérův syn Zdeněk Podskalský junior
Láskou jeho života byla herečka Jiřina Jirásková, která byla jeho partnerkou skoro 30 let. Neustále si měli co říct, snad při každé příležitosti si říkali vtipy, historky, bonmoty. Pojil je stejný smysl pro humor, byli ze stejného těsta. Jirásková měla pochopení pro jeho nevázaný styl života. I ona se svého času nebránila pokušení. Je známo, že v 50. letech měla milostný poměr s partnerem své kamarádky Jiřiny Švorcové. Přitom tou dobou byla vdaná za herce Jiřího Pleskota.
Když se její románek s Jiřím Valou provalil, skončilo jejich kamarádství. „Někdo prostě hřeší a ona to ani nepokládala za hřích, prostě to tak bylo a ona podléhala. Měla za samozřejmost, že ji mají lidé rádi, že ji muži milují, že se o ni uchází. Uměla být nesmírně vtipná a přátelská. Když jsme bydlely vedle sebe Na Poříčí, tak nám Pleskot jednou řekl: ,Holky, vy dvě byste si udělaly Vánoce i v koncentráku.´ S ní bylo všechno strašně hezké,“ uvedla ve své knize Jiřina Švorcová.
Jirásková s Podskalským se znali už z dob svého studia. Ona tehdy byla na DAMU, on na FAMU. Z její strany však šlo jen o přátelský vztah. Nikdy by ji nenapadlo, že by spolu něco měli. Po čase přestávala odolávat jeho nabídkám na večeři a nechala se očarovat. Když se jedna večeře protáhla do 4 do rána, Jiřina se zamilovala. Svůj vztah z počátku tajili. Ani jejich nejbližší kamarádi Vlastimil Brodský s Janou Brejchovou ještě celý rok netušili, že jsou spolu. O jejich vztahu se dozvěděli v roce 1969, když se je snažili dát dohromady. To ale netušili, že ti dva si už k sobě cestičku již dávno našli. Když před nimi začal Podskalský důvěrněji osahávat Jiráskovou, byli zaskočeni. Nakonec se tomu všichni hodně zasmáli.
Jiřina Jirásková
Jejich vztah tedy začal v době, kdy spolu natáčeli komedii Světáci. Od té doby tvořili silný tandem nejen v životě, ale i na plátně. „Zdeněk byl má krevní skupina. Na většinu situací jsme reagovali s humorem. Nikdy mě neponížil svými vztahy k jiným dámám. Mně se ostatně líbí muži, které ženy obdivují. Velmi jsme se snažila, aby měl dojem, že nežárlím,“ prohlásila Jirásková. Měli stejné vidění světa, podobný pohled na život. Prožívali jedno rande za druhým, každý žil ve vlastním bytě. Ona měla byt na Vinohradech, on žil ve své barokní věži na rohu Mostecké ulice a Malostranského náměstí. Dokonce i v jeho vile v jihočeských Malenicích měli každý svůj vlastní pokoj, což jim vyhovovalo. Tvořili pár až do jeho smrti v roce 1993.
Mistr komediálních filmů je pohřben na hřbitově v Malenicích, kde jsou pochováni i jeho předci. Nedaleko má svůj hrob také první manžel Jiráskové herec Jiří Pleskot, který si v 80. letech koupil chalupu hned vedle vily Zdeňka Podskalského.
Jirásková tak mohla chodit zapalovat svíčku svým láskám na jeden hřbitov.
Zdroje:
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.
BRODSKKÁ, Tereza; PODSKALSKÁ, Jana. Moje máma Jana Brejchová. Praha: WWA photo, 2022. ISBN 978-80-242-8105-6.
BRODSKÝ, Vlastimil. To že jsem já? Praha: Brána, 2002. ISBN 8072431471.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
